Dystopie aneb bledá budoucnost jako inspirace současných bestsellerů

Zhruba před půl rokem se mi dostalo příležitosti číst si knižní novinky všemožných nakladatelství a tomu se samozřejmě nedá odolat. Coby čtenář koutkem oka sledující aktuální bestsellery a knižní aférky jsem z pochopitelných důvodů začala sahat po titulech, jejichž název už jsem někde zaslechla a které pro mě tím pádem nejsou tak cizí. Antiutopických knih je na pultech knihkupectví dnes opravdu hodně, dozajista jsem nepřečetla všechny a s velkou pravděpodobností nebudu nikdy jejich vášnivým fanouškem natolik, abych si všechna tato díla vybarvující naši budoucnost do tmavých odstínů přečetla. O těch, které mýma rukama prošly, bych však v souvislosti s tématem týdne v Klubu snílků chtěla něco málo napsat.


V popředí současné knižní scény hrají v kategorii mladistvých hlavní roli dozajista Hunger games a Divergence. Obojí jsou trilogie z per amerických autorek, obě dvě jsou velmi populární a kdekomu zdobí knihovničku či seznam přečtených knih a každé z nich se postupně dostává jednoho z největších ocenění - knihy jsou zfilmovávány! V případě Hladových her od spisovatelky Suzanne Collins se právě natáčí první část třetího dílu, fanoušci Divergence nedočkavě čekají na dvojku. 

První díl série Hunger games, chcete-li Hladové hry, s názvem Aréna smrti, se odehrává v troskách bývalé Severní Ameriky, kde se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. 
Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka z nejchudšího, dvanáctého kraje, se po vylosování své malé sestry Prim dobrovolně přihlásí jako splátce čtyřiasedmdesátého ročníku Hladových her. Její šance na přežití jsou nepatrně znásobené pouze letitým pytláctvím za ostnatým drátem dvanáctého kraje. Ani ona sama neví, jestli v aréně smrti, kde se všichni snaží, aby nespatřila další úsvit, přežije. Do krvavé hry se přidávají také lidskost a láska. Hladové hry začínají!

V pokračování této série  očekávají Katniss s Peetou, splátcem z dvanáctého kraje, vítězem předchozích Hladových her a láskou Katniss, pomstu nebo trest za jejich čin při Hladových hrách a Katniss náhle zpozoruje napětí a nepokoje v krajích při velkém Turné vítězů. Její nový život jí nepřináší takovou radost, jakou by měl, a místo toho ji trápí neustálý strach o své nejbližší. Pro jejich záchranu je schopna udělat cokoliv, avšak náhlý pocit, že by mohla proti Kapitolu vzdorovat, ji upoutá. 
Konají se však čtvrtohry, které jsou vždycky něčím zvláštní a obtížnější. A všichni, kteří si mysleli, že už jsou v bezpečí před zvrácenou kapitolskou reality show, musí znovu bojovat o to nejcennější, co mají - o život.

A jaký je závěr tohoto trojdílného příběhu? Proti všem očekáváním přežila Katniss Hladové hry dvakrát, ale ani poté nemá klid. V zemi Panem vypuklo povstání. Kapitol je naštvaný a chce pomstu. Kdo by měl za nepokoje zaplatit? Katniss. A co je nejhorší? Prezident Snow dal jasně najevo, že v bezpečí není vůbec nikdo... Bude připravovaná revoluce v čele s Katniss úspěšná? Cena může být hodně vysoká...

Musím přiznat, že jsem čtení všech tří dílů víceméně propadla, i když se mi až tak nelíbila a hlavní hrdinka, Katniss, mne mnohdy vytáčela k nepříčetnosti svým chováním. Přesto je to jedna z těch lepších dystopických sérií, neboť vás zaujme zajímavým nápadem, přesvědčivým vyprávěním z pohledu samotné Katniss a lehce otráví profláknutým milostným trojúhelníkem. [recenze 1.dílu] [recenze 2.dílu] [recenze 3.dílu]

Sérii Divergence jsem načala teprve nedávno a nejspíš už si zbývající dva díly nepřečtu. Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

Není nic horšího, než když vám nápad knihy přijde ohraný, hlavní hrdinku byste nejradši uškrtili a knihu co nejrychleji zavřeli a dělali, že jste se jí ani nedotkli. Neříkám, že je kniha úplně špatná, jenže nemůžete po mě chtít pochvalu za něco, co se mi nelíbilo. Nehledě na to, že mi čtení kazil asi milión překlepů a gramatických chyb. [recenze Divergence]

Bestsellerové dystopické trilogie tedy v mém zorném poli vášnivého čtenáře nehledejte, nebo alespoň ne příliš často. V obou výše zmíněných případech se dají najít shodné i odlišné vlastnosti, ale ani ty shody nezaručují stejné nadšení. Zatímco vyprávění Katniss v přítomném čase dokáže zaujmout a zvyšuje napětí děje, které v aréně Hladových her je ve velké míře, a dá se tedy počítat ke kladům knihy, Trissino vystupování v přítomnosti ubírá několik hvězdiček, protože Triss coby nesympatická hlavní hrdinka mluví a přemýšlí tak nemožně, že pohled na věc jejíma očima víc než bolí.

Filmová zpracování prvních dílů těchto sérií také nejsou zrovna vydařená. V případě Hunger games mi jako hlavní hrdinka vůbec neseděla Jennifer Lawrence, a herečka hrající Triss v Divergenci by se hodila do úplně jiných druhů filmařství. Druhý díl Hunger games však dokázal splnit má očekávání a dá se říct, že v lecčem předčil i knihu. Jen tedy nechápu, co chtějí natáčet v následujících dvou filmech, protože třetí díl by se klidně mohl spojit s druhým a nic by se nestalo, zase tolik se tam toho neděje. Jestli z toho tedy nechtějí udělat nějaké krvavé bojiště plné vášnivých polibků a milostné nerozhodnosti v Katnissině trojúhelníku... a samozřejmě zveličované a dojemné scény s úmrtími mých nejoblíbenějších hrdinů...

Abychom se však posunuli dál. Před pár dny jsem dočetla také právě se rozjíždějící fenomén Kostičas od Samanthy Shannonové. Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási „spojka“ či „posel“ — je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce, a díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Od předchozích dvou sérií se Kostičas liší především zcela odlišnými pohledy na svět. Kostičas by se nejspíš dal brát jako science fiction nebo fantasy kniha, neboť se odehrává z větší části ve světě nepřirozených postav, tzv. vidoucích, Refájců atd. Jenže přesto zde převládá ono pošmourné vidění roku 2059. Co my víme, třeba se mezi námi opravdu skrývají lidé s jasnovideckými schopnostmi, kteří nás považují za amaurotiky a my o nich vůbec nevíme a vědět ani nechceme... [recenze Kostičasu]

Podobnou spíše fantasy než dystopií je právě vydávaná série Hon od Andrewa Fukudy. Jak zůstat naživu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi? Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich! Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal. Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

Ve světe tohoto amerického autora je člověk už jen legendou, vyhubeným tvorem, na jeho místo v živočišné hierarchii nastoupili upíři. Ačkoli se mi provedení knihy a upíří tématika nijak zvlášť nezamlouvaly, musím ocenit nápad. Stejně jako u Kostičasu má Hon ve své podstatě cosi tajemného a třeba i hrozícího v budoucnosti. Nejsem pověrčivá a apokalyptické myšlenky také nechávám pod postelí, přesto se nedokážu ubránit úvahám, co se z lidstva v průběhu času vyvine... [recenze Honu]

Přejděme však ke klasice tohoto žánru. Karel Čapek je bezesporu vynikajícím autorem, jehož díla Válka s mloky či R.U.R. spadají pod antiutopické knihy. Sama za sebe jsem prozatím četla Válku s mloky, avšak na drama o vyhubení člověka roboty se také chystám.

Světově proslulý utopistický sci-fi román, kterým Karel Čapek poukázal na nebezpečí rozmachu fašismu a reálnou hrozbu druhé světové války. V oceánu lidé objevují zvláštní tvory - mloky, podivuhodně učenlivé a inteligentní živočichy, velmi podobné člověku. Začnou je cvičit jako levnou pracovní sílu pro podmořské stavby. Mloci však záhy potřebují stále větší prostor, vzbouří se a nakonec vyhlašují lidstvu válku. Hrozí zbraněmi, které jim lidé na počátku sami dali. Záhubu lidské civilizace odvrátí až šovinismus panující jak mezi lidmi, tak mloky, který jejich útočnou jednotu nakonec rozleptá.

Vlastně si nejsem jistá, jestli tato kniha do žánru antiutopií spadá, nebo jestli je doopravdy utopistická, ale řekla bych, že určitým způsobem splňuje zařazující podmínky. Při čtení jsem se skvěle sžila s prostředím i důležitými postavami. Styl Karla Čapka, když se na to podívám s odstupem, je opravdu poutavý, specifický a tím pádem i velmi přitažlivý a zajímavý. [recenze Války s mloky]

A to je z mého čtenářského lístku dystopií vše. Samozřejmě se chystám na další knihy, třeba na Orwellovu Farmu zvířat a 1984. Čapkova dramata, v nichž se několik děl podobného charakteru vyskytuje, mám připravena v knihovničce.

A co vy? Čtete tento žánr? Je vaším oblíbeným, nebo ho až tak nevyhledáváte? Jaké dystopie, utopie či antiutopie jste četli? A které se vám líbily, nelíbily, a proč? Doporučíte mi nějaké knihy z tohoto žánru?

Komentáře

  1. Na Hunger games mám asi poněkud pozitivnější náhled, mně osobně se třetí díl naopak líbil nejvíc, i když převést to na plátno bude nejspíš těžké. První film na knížku hrubě nestačil, dvojka už byla podstatně lepší, tak uvidíme, co spáchají. :-D
    K Divergenci se musím někdy dostat, uch... jak dlouho už to říkám? :-D Tak teď nevím, zda to vůbec číst... No, uvidíme.
    Jinak od Čapka jsem teď četla Bílou nemoc, takže ti ji připisuji do seznamu, je to dobrá hra. A o Orwellovi nemluvím, to je špička. Génius.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spáchali to, co se snad dalo čekat - rozdělení nejmíň akčního dílu na dvě části. Really?
      Bílá nemoc se mi taky líbí. :)

      Vymazat
  2. Pokud se ti aspoň trochu líbyli HG Zkus 15 minus, je to na podobné vlně ale trochu "drsnější". Četla jsem to před HG. Divergenci neposoudím, ještě jsem se k ní nedokopala. Další taková Trilogie co stojí za zmínku je Chaos Od Nesse, Ta byla moc pěkná. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, už mě moc dystopie nelákají, ale díky za tip. :)

      Vymazat
  3. Hunger games se mi líbily, i když ten třetí díl mi už připadal takový místy vynucený. Na Divergence se teprve chystám, i když moc do toho nadšená nejsem... Orwell je boží, jednička ve svém oboru, Čapek totéž na české scéně. Část R. U. R. jsme rozebírali v dramaťáku, moc se mi to líbilo.

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám dystopie opravdu ráda, ale musí se umět napsat. Hunger Games and Divergence se mi nelíbily a obojí mi připadá pitomé. Podle mě je pravým mistrem žánru například Paolo Bacigalupi, jehož knížky jsou chytré, dobře napsané a celkově úžasné. Pak třeba Chaos od P. Nesse nebo BZRK od M. Granta (to není tolik v budoucnosti, ale je to taky super). A samozřejmě klasiky. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohohle autora neznám, nicméně mohla bych se po něm podívat. A BZRK jsem už někde viděla, ale zatím jsem se k tomu nedostala. :)

      Vymazat
  5. U Hunger games se mi třetí díl líbil právě tím, že Kattniss nebyla ničeho ušetřena, přestože občas byla nerozhodná a občas rozhodná až příliš, její ztráta byla hodně velká a vlastně romantická láska k Hurikánovi definitivně vyšumněla.
    Divergenci ani Kostičas, ani Hon jsem nečetla, ale docela bych to zkusila.
    Válka s mloky je klasika, a hodně dobrá!
    Orwell tě nezklame, Farmu zvířat jsem sice nečetla,ale 1984 ano a byl to jeden z nejděsivějších románů. Jsem zvědava, jak se ti bude líbit, zaujalo mě, že jsi ve svých recenzích i kritická, dovedeš vytáhnout nejen co se ti líbí, ale i co se ti nelíbí a to je dobře.

    Jestli chceš zkusit ještě něco kvalitního v tomto směru, doporučuji 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho. Svým způsobem antiutopie je Marťanská kronika, i když je podana různě laděnými povídkami, základní forma je jistá - člověk si nese své prokletí všude, kam vstoupí a ani nový svět neznamená, že se změní.
    Výborný je román Chvalozpěv na Leibowitze (napsal Walter M.Miller Jr.), Kukly (Wyndham), Den trifidů (Windham), Blade Runner (P.K.Dick) nebo Svědectví.
    I když Kukly, Den trifidů, Chvalozpěv na Leibowitze a Svědectví jsou spíš postkatastrofické romány.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na 451° Fahrenheita se chystám. Stejně tak na Orwella. Děkuji. :)

      Vymazat

Okomentovat