neděle 13. července 2014

Nezapomenutelně okořeněná a nezapomenutelná Malta

Ciao amici aneb Vaše Pampeliška, lehce opálená, silně dezorientovaná a nepopsatelně rozohněná, je zpět na své rodné hroudě! Pohodlně se usaďte, neboť Vás čeká očekávaně nekonečný příběh jednoho, vlastně dvou týdnů jedné puberťačky, která si jela procvičit angličtinu, stihla přitom téměř poblít nafrněnou Španělku, udělat několik unuděných selfie a zamilovat se do Itala italštiny. Prvních prázdninových čtrnáct dní bych si ráda uchovala nejen v paměti, ale nechala neblednoucí červeň otisknout se i ve svém srdci, takže prosím omluvte detailnost a rozsáhlost následujícího výžbleptu.

Sobota 28.6.2014

Vstát pro mě nebyl problém. Cestovní horečka se naplno dostavila a já kromě neschopnosti jíst, či snad logicky uvažovat, trpěla silnou bolestí hlavy a pálením v očích. Na letišti jsem měla být dvě hodiny před odletem, ale já v panické hrůze ze zmeškaní svého letadla pobízela rodičovstvo k odjezdu už v deset dopoledne. Táta se loudal (tak jako každý den) více než obvykle, alespoň mně to tak připadalo. Máma byla nervózní, milionkrát mi kontrolovala pas, peníze, doklady a všechno možný, Anča spala a Bětuška tancovala s Dádou Patrasovou na kazetě, kterou jsme s Ančou jako malé milovaly.



Na letišti jsem se odbavila, stihla se ztrapnit a rozloučit s mámou, jakž takž se zorientovat v letištním terminálu 2 a přečíst půlku Tampy. A hádejte, co se nestalo - ano, správně, letadlo mělo zpoždění. Že já se tomu divím. Do letadla, které bylo mimochodem děsně prťavé a nepohodlné, jsem nakonec šla s hlavou vztyčenou. Hřebínek mi spadl, jakmile jsem si sedla o řadu dozadu a musela si, červenajíc se, přesedat. :D Mé sedadlo bylo u okénka, takže jsem viděla ven, pečlivě sledovala cestu a fotila. A psala také haiku. Vlastně jsem to celé nenapsala během letu nad Itálií, zkrátka když jsem se podívala z okna a něco mě napadlo, použila jsem svůj sešit. Také jsem si četla Tampu, ale to vám z těch haiku mohlo dojít. :)



Vedle mě seděl v letadle nějaký pár. Můžete mi někdo prosím říct, proč všichni chlapi roztahují při sezení nohy, jak kdyby seděli u televize a popíjeli pivo? -_- Každopádně mi náladu spravil příjemný personál letadla, dobrý šunkový sendvič a osvěžující jablečný mošt, byť mi ho nalili tak málo.



Jak let postupoval, krajina se začala měnit. Najednou jsem viděla ostrovy a moře, najednou byly ty tam lesy a hory, místo toho se pode mnou rozprostíraly písečné pláže a ostrůvky v azurové mořské hladině. Byla jsem uchvácená. Když jsme přistáli na Maltě, jako první mě zarazil dusný a horkem se tetelící vzduch. Vedro jako víte kde. Ihned jsem se z toho orosila. O to víc mě naštvalo, když jsme čekali v zapařeném autobuse, namačkáni jeden na druhého, na odvoz do letištní haly.



Vyzvednou kufr bylo docela složité, dvakrát mi kvůli davu lidí a naprostému selhání mozkové činnosti ujel. Naštěstí po výstupu k východu na mě stále čekala holka v zeleném tričku s logem Chamber College, v rukou příslušnou ceduli a na tváři neutrální výraz. Představila se mi jako Eszter. Prohodily jsme pár zdvořilostních otázek, ale byla jsem tak překvapená z toho, že musím mluvit anglicky, že jsem toho moc neřekla. Následovalo čekání s jinou leaderkou Chamber College, jakousi Číňankou, a potom konečně odjezd. Vlastně jsem ani nevěděla, co čekat, z Ančina vyprávění (Anča byla na Maltě vloni a já měla být ve stejné rodině jako ona) jsem si Natashu, mou hostující matinku, představovala jako vysokou blondýnu se zástěrkou a etickým chováním. Dveře však otevřela černovlasá, lehce zamračená osoba silnější postavy. Byla jsem z toho trochu mimo. Aneb jak snílci přichází o iluze.

Natasha se později ukázala jako praktická a velmi milá a výřečná osoba, za což jsem byla moc ráda. Rovněž Bětušku připomínající tříletá Faith se mi zamlouvala a nejvíc jsem si povídala asi s Mayou, osmiletou dcerkou, se kterou jsem sdílela pokoj. Během večeře, mimochodem výborné těstoviny se sýrem a rajčatovou omáčkou, jsem se seznámila také s Natashiným manželem Kenem a druhou studentkou na pobytu, s Mayuko. :)


Následovala sprcha, převléknutí a odchod k Chamber College (měla jsem to jen přes dvě ulice, takže pohoda), přičemž mými společníky pro večer byli dva leadeři ze Španělska (Patricia a Victor), dvě sestry z Turecka (jejich jména jsem zapomněla hned, jak se mi představily), dvě kamarádky Rusky (jedna byla Nasťa a jméno druhé jsem nezjistila), tři Češi (přáteli jsme se nestali, ale vím, že to byli Ondřej a Tomáš, bratři, a nějaká Kačka) a jeden Ital Antonio. Vzhůru na International párty. Nejprve jsem byla dost odstrčená, za což nejspíš mohl fakt, že nejsem takový ten párty typ, neumím tancovat a neznám tamní hudbu. Naštěstí jsem se s tím po dvou hodinách (byli jsme tam tři hodiny) sžila a nakonec jsem si to docela užila. Náladu mi však zkazil nefunkční zvonek u domu, protože to způsobilo, že jsem si šla lehnout až v jednu ráno.

Neděle 29.6.2014
Vstala jsem docela pozdě, v půl deváté, ale po té noční párty se není čemu divit. Zpocená jako v horečce jsem se dobelhala z pokoje do koupelny a z koupelny do kuchyně, kde na mě čekala volba první snídaně. Zvolila jsem cornflaky s mlékem, to je vždy ta nejbezpečnější volba, jakou můžete učinit. Natasha mi navíc připravila jahodové mléko (jahodový sirup + mléko, je to fakt dobrý, zkuste to!), takže skvělý.



Příchod k Chamber College nebyl tak slavný. Nikdo se se mnou nebavil a já neměla odvahu oslovit nějakou skupinku. Přeci jen je to trochu hloupé, vtírat se do kolektivu Rusů/Španělů/Turků, kteří se baví svou mateřštinou a o podivína jako já nemají zájem. Tak jako tak jsem byla docela spokojená. Jeli jsme takovým tím autobusem, který má dvě patra a druhé je odkryté. Rozfoukaný vzduch byl vskutku příjemný, taktéž výhled na úplně odlišnou architekturu a moře. Moře, modré moře. :)



Jeli jsme do města Marsaxlokk. Tam jsme měli volný rozchod po tržišti v centru města. Prošla jsem se a poprosila jednu paní, aby mě vyfotila. Byla jsem v sedmém nebi z toho, že jsem někoho oslovila, samozřejmě v angličtině. :D




















Následovala cesta na pláž Blue Groto, či jak se to jmenovalo. Vlastně to nebyla pláž, ale volné koupání na kamenitém okraji pevniny. Tak jako to byl skvělý pohled. A opět jsem se nechala zvěčnit nějakým jiným turistou.

















Poslední zastávkou toho dne jakási písečná pláž. První koupel v moři. První slaná voda v očích. První lehárko pod pálivým odpoledním sluncem. A první spálení na břiše, zádech, ramenou a obličeji. Why not? :)





Večer jsem se rozpovídala s Natashou (nechtějte vědět o čem, to už si nepamatuji), volala jsem si s mámou, vychutnala si skvělou večeři, jejímž obsahem byla domácí tortilla s rajčaty a kuřetem a jako příloha krokety a sýrovo-masové nugetky, a s odbitím desáté jsem téměř okamžitě po zalehnutí usnula blaženou únavou prvního dne v zahraničí.

Pondělí 30.6.2014
První školní den. Podaří se mi vstát brzo. Bolí mě celý člověk, spáleniny se ozývají. Natasha má alergickou reakci, způsobenou mimochodem dotekem písku. Snídaně opět cornflakeová. Čekání u Chamber College, jízda autobusem do Sliemy, kde se nachází pro Chamber College zapůjčená škola, rozřazení do tříd. Nevěřím svým očím, co proboha dělám v Upper - Intermediate! Já? V naší třídě jsou mimochodem samí Španělé, tři Belgičanky, jedna Turka, jedna Češka (ona zmíněná Kačka) a nějaké Rusky. Naší učitelkou je Italka Gianella. Tématem pondělí jsou Relationships, vztahy. Četli jsme a diskutovali o zajímavých příbězích a událostech, všechno bylo fajn, jen jsem trochu nestíhala. Zjistila jsem, že má slovní zásobník je kriticky prázdný...






O přestávku jsem se se zpožděním dostavila do registrační místnosti, kde jsem vyplnila dotazník, seznámila se s organizátorem celé Chamber College Sheriffem a po půlhodinové pauze se vrátila do třídy na druhou hodinu. Seděla jsem mezi dvěma Španěly, Victorem a Sarou.








Po skončení výuky jsme jeli autobusem zpět k Chamber College, kde jsme měli možnost počkat do druhé hodiny na odpolední program. Odpolední program v případě posledního červnového dne znamenal plavbu lodí po pobřeží ostrůvku poblíž Sliemy. Všechno fajn, mraky fotek, kouzelné moře a nekonečný obzor. Avšak doposud nestrávený sendvič se sýrem a rajčaty, jenž mi Natasha připravila k obědu, a houpavé pohyby malé loďky při zatáčení způsobily nevyhnutelné a já náhle pocítila onu "blicí slinu". Co teď? Jelikož jsem seděla u kraje, rozhodla jsem se v poslední minutce vypustit obsah svého žaludku rovnou do mořských hlubin. V té chvíli jsem si přála vyskočit a utopit se, neboť vítr mé zvratky stočil směrem k lodi, přímo na Španělky z mé třídy, které seděly na sedadlech za mnou. Včas stačily uhnout, ale i tak mnou byly znechuceny. A já sama sebou taky.








Cestou zpět jsem v autobuse seděla s Ruskou. Zeptala jsem se jí na jméno a tak, ale bylo zjevné, že o rozhovor se mnou nemá sebemenší zájem. Tak jsem to nechala být. Večer jsem si to vynahradila povídáním s Mayou.

Ještě jsem zapomněla napsat, že jsme strávili asi dvě hodiny v nákupním centru. Jelikož jsem u sebe neměla moc peněz (abych je neutratila) a jelikož jsem si stejně nechtěla nic kupovat, sedla jsem si u občerstvení, dala si nutellovou zmrzlinu a četla si papíry o Chamber College, které jsem dostala při registraci. Vtipné bylo, když si vedle mě sedla nějaká česká rodinka a anglicky se mě ptali, jestli si můžou půjčit židli. :D

Úterý 1.7.2014
Jelikož mě Natasha vyzvala, abych se chovala jako doma, byla jsem ráno už tak nějak samostatná. Díky volné půlhodince jsem měla čas přeložit si slovíčka z pondělní hodiny. Snídaně probíhala jako obvykle, v autobuse jsem vzdala kontakt s okolím, pro které jsem neexistovala, a namísto toho jsem poslouchala písničky.

Téma dvou hodin (jedna hodina ve škole trvala hodinu a půl, měli jsme dvě takové hodiny a mezi nimi půlhodinovou pauzu) bylo Move on. Během výuky jsme probrali frázové sloveso Go a jeho asi třicet podob, přečetli jsme články a hráli hru (takovéto, že jste nějaký člověk a okolí se vaši totožnost snaží uhádnout otázkami Ano/Ne). Dnes jsem seděla vedle Rusky Elly, se kterou jsem si docela povídala a vypadalo to, že bychom mohly být kamarádky. Naivku uvnitř mě téměř vzápětí přebila skutečnost, že tato Ella tráví svůj volný čas se dvěma ruskými kamarádkami. Takže nic.


V pauze mezi dopolední školou a odpoledním programem, která vždy trvala zhruba dvě hodiny, jsem si překládala slovíčka a okusila počítač. Přečetla e-maily a některé články a tak, znáte to. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na maltskou klávesnici - mají Z a Y obráceně, nevlastní naše písmenka s háčky a čárkami a všechny pomocné znaky, jako tečka, čárka, závorky a uvozovky, leží v klávesnici úplně na jiném místě a najít je je docela oříšek.





Odpoledne jsme jeli do Splash and fun waterpark Malta, tedy do aquaparku. Do vody jsem šla jen jednou, protože tam bylo na můj vkus hodně lidí. Na lehátku v příjemném stínu jsem dočetla Tampu, snědla svou dávku energie v podobě vychlazené zmrzliny a zavolala si s mamkou. Když jsem se pak šla převléknout na toalety a vrátila se zpět, čekalo mě nemilé překvapení. Chamber College byla pryč, aquapark zel prázdnotou. Co to? Byla jsem vyděšená, zmatená, roztěkaná. Chtělo se mi brečet, třásla jsem se panickou hrůzou ze skutečnosti, že se nacházím v dvacet kilometrů vzdáleném místě od mého domova, že nemám funkční telefon (z jakéhosi důvodu mi nefungoval roaming a nemohla jsem volat po Maltě), že je osm večer a nikde žádní lidé a že jsou všude jen samí plavčíci frajírci a já vůbec neumím anglicky. (Nemyslím si, že vyloženě vůbec neumím, ale přeci jen mi v té situaci všechny poznatky ohledně tohoto cizího jazyka vypadly z hlavy.)




Nakonec jsem sebrala odvahu a zašla do kanceláře. Mladý frajírek (jak jinak) mě vyslechl a zavolal Sheriffovi do Chamber College. Náhle se všechno vyjasnilo, přestala jsem se klepat, počkala jsem si na přivolaného taxíka a nechala se odvézt domů. Tam jsem si o svém dobrodružství promluvila s Natashou a později po telefonu i se Sheriffem. O tomto mém zážitku jste se taky mohli dozvědět prostřednictvím mého večerního příspěvku na Facebook, kam jsem přidala unuděné fotky mé maličkosti.

Středa 2.7.2014
Nevyspala jsem se dobře. Svědily mě všechny spáleniny, do toho mi bylo horko. Obvyklý ranní rituál byl příjemně narušen rozhovorem se Sheriffem, který se mi omlouval a tak podobně. Ve škole se mi za předchozí večer omluvili také leadeři Patricia a Victor, kteří s námi v aquaparku byli.

Narušený stereotyp pokračoval tím, že jsem byla přesunuta do jiné třídy, spolu se Španěly Victorem, Sarou a Laurou. Druhá skupina Upper Intermediate se pro mě nyní skládala z jednoho Rusa Igora, který nebyl moc výřečný, jednoho Kolumbijce Diega, který pořád vypadal jak zfetovaný a zmíněných tří Španělů a mé maličkosti. Učitelkou byla Ana Vella, moc milá osoba pocházející z Malty. Zamilovala jsem si ji hned první hodinu. Možná i proto, že jsme hráli spoustu takových mluvících her, kdy musíte popisovat nějaké věci/činnosti/cokoliv bez použití určitých slov, koukali jsme na vtipná videa o kuriózních rekordech v Guinessově knize rekordů...



O přestávku jsme měli něco na způsob požárního nácviku, vlastně jsem nepochopila, k čemu byl. Po škole jsem si během pauzy vyzvedla svou studentskou kartu a jako v předchozích dnech zkontrolovala své účty a novinky na počítači.



Odpolední program zahrnoval písečnou pláž. Chvíli jsem si v osamění překládala slovíčka, ale pak přišly Patricia a Eszter (leaderka z letiště) a řekly mi, že nechtějí, abych trávila svůj čas sama a že můžu být s nimi. Bylo to skvělé odpoledne. Naučila jsem Eszter žolíky, hrály jsme voleyball, povídaly si, udělaly si fotku... Zjistila jsem, že Eszter je Maďarka. A zjistila jsem, že maďarština je nemožně šílená hatmatilka. :D A moc mě potěšilo, že mě přemlouvali, abych šla na párty.




Po příchodu domů, před večeří, jsem měla další neobvyklý zážitek tohoto dne. Ken, Natashin manžel, myl nádobí! Pro mě, jakožto pro dceru otce, který zastává názor, že něco takového je čistě ženská práce, to byl šok a také jsem mu to řekla. Nakonec to skončilo příjemným rozhovorem o práci, koníčcích a hudbě. Ken si totiž během mytí nádobí zpíval Rihannu, která zrovna běžela na hudebním kanále zapnuté televize. Při večeři jsem se také více spřátelila s Mayuko.

O párty toho moc říct nemůžu. Byla úplně jiná než ta první. Hudba horší, ale zato jsem měla lepší společnost. Seznámila jsem se s další leaderkou, Veronicou z Malty. Tancovala jsem s Eszter a celkově si to docela užila.

Čtvrtek 3.7.2014
Tématem čtvrteční školy bylo cestování, zvyky a tradice jednotlivých států a tak podobně. Za skupinový úkol jsme měli vytvořit vlastní stát. Byla to opravdu legrace. Spolu s Diegem (Kolumbijec, v jehož zemi se mluví Španělsky) a Igorem (Rusem) jsme vymysleli stát Starbuck. Hlavní město Luna city (Luna je, mimochodem, společné slovo se stejným významem pro všechny tři naše jazyky), tvar státu ve tvaru hvězdy a poloha v Bermudském trojúhelníku. Pozdrav zdejších obyvatel? "Zvezda!" (ano, rusky hvězda. :)) Měli jsme i spoustu dalších detailů, ale ty nejsou podstatné. Podstatné je, že jsem si to užila.


Během pauzy v Chamber College jsem si povídala s Mayuko, která tam náhodou také trávila svůj volný čas.










Odpoledne jsme jeli do hlavního města Malty, do Valletty. Zde jsem se seznámila s jakýmsi Němcem Karlem, jehož společnost mě moc potěšila. Procházeli jsme se po historickém, velmi pěkném městě, naše průvodkyně nám po celou dobu vyprávěla (moc jsem ji neposlouchala, takže pro dohledání detailů o Vallettě běžte na internet) historii města. Navštívili jsme 5D kino a řeknu vám, to byl teda zážitek. Někdy to zkuste, nezapomenete na to! :)








Následovala hodinka volna a protože jsem se nechtěla toulat po městě v obavě, že se zatoulám, zalezla jsem do knihkupectví. Taky skvělý zážitek, mimochodem. Měla jsem chuť koupit si tolik knih. A navíc jsem pro jejich koupi měla skvělý motiv - procvičení angličtiny. Z toho obchodu s knihami jsem odešla se Zlodějkou knih (kterou jsem si samozřejmě poctivě zaplatila ;D) a dvěma pohlednicemi Malty.








Ve zbývající půl hodince jsem se prošla po městě a šla jsem si sednout ke skupince čekající na určený čas setkání. Nafotila jsem milion fotek a byla tak unavená, že jsem toho večera hned usnula.








Pátek 4.7.2014
Ráno mi během snídaně Natasha řekla, že jsem její první student, který jí snídaně brzo. Na můj vkus je půl osmé pozdě. :D

Ve škole jsme probírali cestování, státy a vzájemně jsme si představovali námi vytvořené státy. Tématem také byly stereotypy a předsudky vůči lidem podle národnosti a na závěr druhé hodiny jsme zhlédli dokumentární film o životě v oceánu.


V pátek jsme měli volné odpoledne, tj. odpoledne bez programu, a tudíž jsem neměla co dělat, neboť ven s kamarády jsem vlivem absence oněch kamarádů jít nemohla. Volala jsem si proto s Ančou, která byla tou dobou na ruském táboře někde u Příbrami. Bylo to vskutku příjemné hodinové popovídání (nebojte, volaly jsme přes internet, takže žádný provolaný majlant) plné vzrušujících historek, společného smíchu a zákeřného plánování a holčičího drbání.

V následujících dvou hodinkách, nebo jak dlouho to bylo, jsem si opět četla vaše blogové články, procházela Facebook, dívala se na texty písniček a v neposlední řadě jsem se prošla po Gziře a udělala pár fotek toho malého, leč pěkného městečka.




Po příchodu domů to zas tak ideální nebylo. Faith mi neustále brala věci, muchlala mi papíry... Vynahrazeno předčasnou večeří. Jelikož jsme toho večera měli Pizza noc, nechtěla jsem nic velkého, ale Natasha byla jak má babička (také jsem jí to řekla) a namísto "pět nugetek" slyšela "osm nugetek plus hranolky". Takže se není čemu divit, že jsem si v pizzerii nakonec dala jenom salát.


U té pizzerie bych ještě zůstala. Sedla jsem si totiž vedle jakéhosi čtyřicetiletého Španěla (jméno mi vypadlo) a jeho pětiletého synka Benta, kteří si na Maltu přijeli do Chamber College procvičit angličtinu. Příjemně jsme si popovídali, dozvěděla jsem se, že onen pán navštívil kdysi dávno Československo a že zná Prahu a Brno a taky spoustu dalších věcí. Třeba že Španělsko španělsky je Špaňa. :D (a mně to přijde děsně vtipný. :D)


Mrzelo mě, když museli kvůli Bentově únavě odejít, ale naštěstí jsem v kabelce měla čtečku s rozečtenou Digitální demencí a proto jsem se nenudila.


Čtení mi ve špatně osvětlené restauraci vydrželo asi půl hodiny, pak jsme se s leaderkou Eszter šly projít po pláži. Povídaly jsme si o našich pobytech na Maltě, o rozdílech mezi Českem a Maďarskem, češtinou a maďarštinou a tak. Příjemná procházka, to vám povím.

Sobota 5.7.2014
Ráno mi snídani udělal Ken a bylo to zvláštní. Ale což. Sobota byla zasvěcena celodennímu výletu na ostrov Comino. Mimochodem, pro ty z vás, kteří to nevědí, Malta má tři hlavní ostrovy - Maltu, Gozo a Comino, přičemž Comino je uprostřed, je nejmenší a jsou na něm všehovšudy jen pláže.





Na lodi mi, navzdory čerstvému vzduchu a nehoupání se a příjemnému výhledu, nebylo moc dobře. Naštěstí se mi zas tak špatně neudělalo, i když jsem to možná zažehnala i svým polospánkem v pozici plodu.

Jak minuty ubíhaly, začalo být nesnesitelné vedro. Byla jsem ráda, když jsme z lodě vystoupily na Cominu.






Nádherná průzračně akvamarínová voda, rozlehlé pustiny, horko. Takové byly mé první vjemy při výstupu z lodi Morgan Cruises.

Jelikož mi Natasha zapomněla dát oběd, koupila jsem si za "výhodnou cenu" Chickenburger s hranolky. Nijak zvlášť mi to nechutnalo, ale jednou za čas to člověka nezabije.














Pak jsem se šla vykoupat. Břeh moře byl narvaný a jen těžko jsem se proplavala k místu, kde se netřu nohama s ostatními výletníky.

Poté jsem si chtěla sednout na volné lehátko, ale když přišel plavčík a oznámil mi, že taková dřevěná věc ve stínu stojí deset euro, naštvaně jsem odkráčela do pustých parných pustin. Bylo mi horko k zalknutí už jen při výstupu tam. Viděla jsem několik ještěrek.

Chvíli jsem si dle potřeb svých upravovala své kamenité místečko, aranžovala ručník a odstraňovala do zad  bodající nerosty, namazala se opalovacím krémem, zapnula hudbu v telefonu, nasadila sluchátka a nerušeně ležela, nevnímajíc svět kolem. Taky mi volala mamka, ale byl to krátký a nic neříkající hovor.

Jakmile odbila čtvrtá hodina a já se začala oblékat a chystat zpět k lodi, zjistila jsem, že jsem opět spálená. Paradoxně jsem nejvíc červená byla na místech, která jsem si opalovacím krémem s faktorem 25 namazala nejpečlivěji.





Na lodi jsem tentokrát seděla uvnitř v kajutě, protože jsem věřila, že když nebudu mít pocit, že jsem na lodi, nebude mi špatně. A tak to také bylo. Kolem mě seděli samí Turci. Chvíli jsem spala, chvíli poslouchala písničky, chvíli hrála hru na telefonu.

Cestou od přístavu do Gziry jsem si povídala s leaderem Marcem. Byl to Němec, ale povídali jsme si samozřejmě anglicky. Ptal se mě, jestli se dívám na mistrovství ve fotbale a já mu s klidem řekla, že mě to nezajímá a automaticky jsem se ho zeptala, jestli on situaci v Brazílii sleduje. Až později toho večera jsem šokovaně zjistila, že Německo je ve finále. :D


V půli cesty jsme potkali Mayuko, která se taky zrovna vracela domů, a tak jsem zbylých deset minut šla pouze s ní. Doma měla Natasha nějakou návštěvu, mluvili mezi sebou maltsky. Ale výborná večeře mi trochu pokaženou náladu tím jejich pro mě nesrozumitelným žvaněním vynahradila.

Neděle 6.7.2014
Snažila jsem se spát dlouho, ale v osm mě z toho válení se začala bolet hlava a tak jsem jednoduše vstala. Programem neděle měla být celodenní písečná pláž, jenže já tam kvůli ošklivému spálení nechtěla jít. Tak jsem zůstala s rodinou. Vlastně jsem celý den nic moc zajímavého nedělala - vždycky jsem si chvíli četla, pak si povídala s Mayou, hrála s Faith, občas s něčím pomohla Natashe nebo si třeba překládala slovíčka.

V průběhu dne začala být Maya otravná - prostě mě nenechala chvíli být. Pořád na mě mluvila, pořád chtěla něco dělat, jako by ani neměla vlastní program dne.

Zajímavé na Maltě je jejich neděle. Stejně jako u nás je tento den v týdnu nejdůležitější a sváteční. V neděli se chodí do kostela. A taky mají prohozený oběd a večeři. Doslova. Na Maltě jsou totiž hlavním, rodinným jídlem večeře a oběd je většinou zanedbaný nebo nepatrný. V neděli Malťané večeří v poledne velké jídlo a obědvají kolem sedmé večerní jen něco malého. Takže jsme k obědu měli pizzu a zmrzlinu se spritem (výborná, mimochodem) a k večeři pouze toust.

Odpoledne se neslo v podobném duchu jako začátek dne. Abych zabila nudu, šla jsem se projít nazdařbůh ven, pak jsem použila Natashin počítač a zkontrolovala vše potřebné na internetu. Také přijela další studentka, dvacetiletá Japonka Ajano. Byla sympatická už od první chvíle a s Mayuko si hned padly do oka. :)

Pondělí 7.7.2014
Změna je život aneb k snídani jsem toho dne neměla obvyklé cornflaky s mlékem, ale toust se šunkou a sýrem. Už jsem byla takový ten otrkaný studentík a tak jsem si nic nedělala z toho, že nemám kamarády. Vzala jsem si knížku a byla připravená použít ji ve volném čase. Nějak jsem totiž zapomněla na to, že v pondělí vždy do školy přibudou noví studenti.

V naší třídě také přibyli. Tři Španělé, jakýsi Carlos a dvě holky, jejichž jména si nepamatuji, a jeden kluk ze Sicílie. Takový ten typ s brýlemi, kudrnatými vlasy a tichým hlasem, na první pohled nic moc atraktivního. V pondělí jsme také neměli naši učitelku Anu, nahrazoval ji jakými Malťan Neil. Povídali jsme si o zločinu, všech jeho podobách, soudních procesech, hráli si na detektivy a tak podobně. Bylo to fajn.

O přestávku, připravena na samotu, jsem si četla. Proto mě velmi překvapilo, když se vedle mě objevil Alessandro, onen nezajímavý (a nebo spíš zajímavý svou vnější nezajímavostí) Ital. Sám mě oslovil a sám zapředl konverzaci. A že to byla konverzace se vším všudy. Krásných třicet minut. Společně jsme tedy přečkali zbytek školy, pak si spolu sedli v autobuse, následně používali počítač vedle sebe v Chamber College a v neposlední řadě si vyměnili Facebook.






Odpoledne jsme se školou navštívili Marine park Mediterraneo. Jako první nás čekala show s papoušky. Ti chytří opeření tvorečci jezdili na skateboardu, hráli basketbal, opalovali se, zpívali, tančili, zkrátka to byla šou se vším všudy. Užila jsem si to.






Následovala ukázka lachtanů. (Věděli jste, že v angličtině jejich označení Seal vzniklo ze slov sea lion? :)) Byli dva, byli vtipní a byli k sežrání.










Dále jsme viděli delfíny. Čtyři delfíni a dvě cvičitelky s nimi ve vodě. Pískání, mávání, skákání, plavání. Skvělá podívaná!






Posledním bodem programu bylo jakési plazotárium plné hadů, obojživelníků a pavouků. Pro mě místnost nechutností, pro někoho zajímavý pohled. :)




Pak už jsem se jen vyfotila s Eszter a jelo se domů, samozřejmě jsem seděla s Alexem. o:)



Po výborné večeři (těstoviny se sýrovou omáčkou a šunkovými kousky v ní) jsme měli večerní program v Surfside baru ve Sliemě. Zprvu jsme s Alexem moc nemluvili, ale pak jsme se šli projít, smáli jsme se, překládali si různá slova do našich jazyků. Mimo jiné mě naučil pravidla italské výslovnosti a předváděl mi nářečí mafiánů. A taky mi říkal, co se říká o Češích. :D Byl to skvělý večer s ním. A hlavně jsem si uvědomila, jak povrchní a špatné je hodnotit lidi předem podle vzhledu. Nehledě na to, že to s tím jeho vzhledem taky není tak špatné. ;)

Úterý 8.7.2014
Nevím, jak se to stalo, ale zaspala jsem. Bylo to hrozné, nestíhat. Nemám to ráda. S Anou jsme tentokrát dělali trochu víc gramatiky než obvykle - přesto jsem si hodiny na téma cestování a extrémy užila. Možná i proto, že jsem konečně měla partnera do dvojice na diskuze a jiné úkoly.

O přestávku jsme si šli společně s Alexem koupit do bufetu něco na zub. Potěšilo mě, že jsem mu mohla pomoci rozbalit jeho sušenku, chudák s tím lačně zápasil. :) Povídali jsme si o eurech. Vyprávěl mi o tom, jak se v Itálii tato měna zavedla a zrušily se Italské lyry a jak to bylo špatné a jaké to má následky. Moc ráda jsem ho poslouchala. (A chybí mi jeho hlas..)

V druhé hodině začali být nesnesitelní Španělé. Nenáviděla jsem, když se mě ptali, jestli s Alexem něco mám, nebo jestli se mi líbí, a ještě víc jsem nenáviděla, když se na totéž ptali jeho.

Odpoledne jsem byla v Chamber College sama, protože Alex vystoupil spolu s jinými studenty dřív, blíž ke svému dvoutýdennímu domovu. Volala jsem si s Ančou, chvíli jsem byla na počítači a pak šla domů. S Natashou, Faith, Mayou a její kamarádkou Christinou jsme jeli na nákup do Lidlu. Jo, na Maltě mají Lidl! :D Odpoledne jsem tedy strávila v pohodě.

Večer se mi rovněž zamlouval. Chutná večeře, sladká zmrzlina, povídání si s Ajano a Mayuko, studená sprcha a osvobozující spánek. Co víc můžete chtít. :)


Středa 9.7.2014

Ačkoli vstávám načas, pospíchám a k Chamber College dorážím velmi brzy. Proč? Od Alexe mi přišla zpráva, že ho zapomněli na včerejší pláži (kam jsem nechtěla jít kvůli spálení), tak jsem chtěla vědět co nejvíc. Prý nepřišel včas na sraz, protože namísto tupého ležení a nečinného opalování vyrazil na horu vedle pláže, odkud vyfotil famózní snímky moře a pláže. To je fakt dobrý důvod! :)

Ve škole nám Ana rozdala obrázky a měli jsme na ně ve dvojicích vymyslet příběh. Byla jsem spolu s Alexem, jak jinak. Psaní příběhu mě moc bavilo a nedokážu přesně říct, jestli mě víc těšil fakt, že mě ihned políbila Múza, nebo skutečnost, že s Alexem sdílím jeden papír a tužku. Náš příběh jsme dokončili po škole v Chamber College. Byla to legrace, protože jsme k překladu neznámých slov používali Google a poznávat italská slova pro mě mělo zvláštní smysl. :)







Odpoledne jsme jeli na výlet do starobylého města Mdiny. Ještě před příjezdem do města jsme navštívili sklárny, moc krásné kousky, jenže drahé a pro mě nepotřebné a v budoucnu nevyužitelné.



Mdina. Je to takové to mrtvé městečko se spoustou restaurací a muzeí, bez davů turistů a dětského křiku. Klidné, ošuntělé zdi a italská jména, kam se podíváš. Moc mě mrzelo, že se baterie v mém fotoaparátu rozhodly odebrat na věčnost úplného vybití a já musela k zachycování krás Mdiny používat nepříliš dobrý foťák nepříliš dobrého telefonu.




S Alexem jsme se procházeli, komentovali všemožné výjevy, bavili se o našich zemích a rodinách a také se spřátelili s Turkem Jásinem, nebo jak se vlastně jmenoval. Moc milý kluk.




Alessandro, nebo také Saša, jak mu říká jeho ruská máma (zmínila jsem, že je z matčiny strany Rus a proto mimo italštiny umí stejně dobře rusky?), navrhl společnou fotku a tak ji máme. Žel bohu vám ji nemohu ukázat, neboť je na jeho foťáku a on mi ji bude moci poslat až po příjezdu domů, tedy za týden.




Pak jsme si šli koupit zmrzlinu a sednout, přičemž jsme relaxovali a opět si nenuceně povídali. A pak jsme zase jeli zpátky a všechno vypadalo podobně. Ale nebylo to stejné jako předtím. Alex se mě zeptal, jestli s ním nechci strávit čtvrteční volné odpoledne výletem do St.Juliant´s. Neodmítla jsem. A ty naše letmé dotyky nohou v kodrcavém autobuse byly tak příjemné...




Večer, nebo spíš v noci, jsme měli třetí, pro mě poslední párty. Šla jsem tam s Alexem a tak jsme nevnímala špatnou muziku a ani nezkrotně nepříjemný dav lidí tlačících se v prostoru zahrady mi tolik nevadil. Byla jsem tam s ním a na tom záleželo. Rozzářila jsem se pokaždé, když mě hledal v davu a když jsem viděla, jak se usmívá, že mě našel.

Namísto vytouženého spánku po protančených hodinách jsem si s ním v noci asi do dvou do rána psala... :)

Čtvrtek 10.7.2014
Vstávám pozdě, nestíhám. Párty mi nesvědčí, ale mému duševnímu blahu ano. S Alexem jsme dokončili a odevzdali náš příběh podle obrázku. S Anou jsme hráli takovou tu hru, kdy máte určité kolonky a podle zadaného písmenka je musíte doplnit. Sice jsme nikdy nebyli nejlepší, ale myslím, že jsme si to užili. Já ano. S ním...

Alex pak domluvil se Sheriffem, že nám autobus zastaví v Saint Juliant´s. Po výstupu jsme se potřebovali dostat k mapě, neboť Alex měl za úkol koupit zapalovač svému tátovi. Stalo se. Orientace byla obtížná, párkrát jsme se ztratili, ale nakonec jsme stáli u pokladny v hledaném obchodě s drahými zapalovači a Alex platil za jeden takový kousek padesát euro. Zírala jsem, prostě zírala.

Pak mě pozval na něco k jídlu. Bylo to milé, ale přeci jen jsem nechtěla být vyžírka a tak jsem si v Burger Kingu, na který jsme narazila jako na první, dala jen jahodový smoothie. On si koupil kuřecí nugetky, kolu a hranolky. Dal mi ochutnat a já mu nabídla svůj smoothie. Hned chutnal po jeho doteku líp...

V Mdině si Alex zakoupil pohlednici a rozhodl se na ni napsat vzkaz pro svého kamaráda ze Sicílie. Sledovat ho bylo zajímavé, přestože jsem italským slovům vůbec nerozuměla. Legrační však bylo, když mi zprávu četl a překládal a já se ho tak trochu zmateně zeptala: "And where is adress?". Nemohla jsem se jeho výrazu přestat smát. Ani tomu, jak tam adresu drobným písmem dolů do rohu naaranžoval. :)

Zbývalo už jen jedno - najít poštovní schránku. Na to se Alex zeptal kolemjdoucího postaršího páru, v angličtině, samozřejmě. Když mu odpověděli italsky, nevěřícně jsme chytli další záchvat smíchu. Ale schránku jsme našli a pohled poslali, to bylo hlavní.

Pěšky by to do Gziry asi bylo dlouhé, tak jsme jeli autobusem. Vlastně jsem nepochopila, co tím Alex mínil, když pořád opakoval, že musíme jen do Sliemy. Dojeli jsme na jakousi konečnou stanici, museli se zeptat a jet jiným autobusem zpět do Gziry. Jenže Alex pořád nechtěl vystoupit. (Příští zastávku už to bude, říkal.) Takže jsme se nakonec ocitli ve Sliemě u Surfside baru. Zeptali jsme se na naši polohu a podle pobřeží se vydali do nedaleké Gziry. Ztratili jsme se, když jsme museli přejít přes jakési nákupní centrum, našli jsme se, když jsme uviděli malý ostrůvek. Smáli jsme se, když jsme zjistili něco vtipného o sobě samých, mlčeli jsme, když jsme si vychutnávali kouzlo společného okamžiku.

Nakonec jsme po dvou hodinách dorazili do Gziry, letmo se rozloučili a odebrali se do svých domovů.

Večer jsme jeli do kina. Moc lidí na sraz před Chamber College nepřišlo, což mě překvapilo. Doufala jsem, že film bude s titulky. Cestou autobusem jsme si díky větrnému počasí mohli s Alexem vzájemně ukazovat krásy přírody - v poryvech větru se zmítající mořské vlnky, západ slunce nad palmovou horou a další. Při čekání před kinem jsem si chvíli povídala s Čechy Tomášem a Ondrou - jen jsem chtěla vědět, jestli náhodou neletí stejným letadlem, jako já. Neletěli.

Kino bylo úžasné. Film se jmenoval Melaficent, možná jste o něm slyšeli. V hlavní roli Angelina Jolie. Jedná se vlastně o příběh Šípkové Růženky, akorát upravený a natočený z pohledu Zloby. Dozvídáme se, proč předurčila Růžence zemřít i proč je taková, jaká je. Ale konec vás překvapí, dostane a učaruje vám. Tento film opravdu doporučuji. Dokonce i v angličtině bez titulků to bylo pěkné a srozumitelné - herci používali docela jednoduchou angličtinu a hezky vyslovovali, tvůrci si dali záležet na speciálních efektech a hudba se mi také moc líbila. Zkrátka skvělý zážitek. O to víc skvělé bylo, když jsem mohla sdílet popcorn s Alexem, mohla jsem mu radit v případě, že nevěděl, o čem je řeč a po filmu se s ním o všem bavit, vše rozebírat, chválit a kritizovat. Také jsem ho učila jazykolamy (Tři tisíce stříbrných stříkaček bylo pro něj nemožné :D), on mě učil italské říkanky a mezi tím jsme si povídali o vnímání normálnosti a tak.

Večer, vlastně v půlnoci, jsme si psali zprávy. Mmm, to byla krásná inspirace ke snění.

Pátek 11.7.2014
Ve škole jsme koukali na Piráty z Karibiku 4, společně s jinou třídou. Bylo to v angličtině (samozřejmě) bez titulků. To by ani nevadilo - zásadní byl pro mě fakt, že je to nudný film o ničem, špatní herci, klišoidní scény a nesmyslnost úplně ve všem.

O přestávku jsme se seznámili s nějakým Turkem a během těch třiceti minut jsme si s ním povídali. Konečně jsem našla někoho, kdo taky jako já miluje X-Meny. :D

V závěru druhé hodiny mi Ana předala vysvědčení, okomentovala mě a rozloučila se se mnou, v autobuse totéž udělal Sheriff.


Odpolední program mého posledního kompletního dne na Maltě mělo být grilování na pláži, ale kvůli větrnému počasí jsme namísto toho jeli na bowling. Nebyla jsem s Alexem ve skupině, přesto jsem si to nějak užila. Bowling není mou oblíbenou činností, už jen proto, že mi vůbec nejde. :D Poté jsme se šli s Alexem projít. Naše poslední společné dvě hodiny. Koupil mi pizzu, udělali jsme si fotku a pak jsme v mlčícím zármutku seděli před Bowlingem. Brzy se k nám připojila trojice Rusů a protože Alex umí rusky, dal se s nimi do řeči. Překvapivě jsem jim rozuměla a je to jenom udivovalo.

Ve zpáteční cestě jsem seděla s Bentem, oním pětiletým klučíkem ze Španělska. Před odchodem domů jsem se rozloučila, objala a vyfotila s leaderkou Eszter. Bude mi chybět. Alex mi řekl, že mi napíše na Facebook, takže jsem se s ním nijak dojemně neloučila. Mrzí mě to, zvlášť poté, co jsem si přečetla jeho zprávu...


Sobota 12.7.2014
Byl to divný den. Ráno jsem měla takovou tu smutnou náladu, snídaně se rovněž nesla ve smutečním duchu. Balení jsem si rozhodně neužila. Vyfotila jsem se s Mayuko, Ajano, Natashou, Mayou a Faith. Dojemně jsme se rozloučily.



Letiště bylo zvláštní. Čekala jsem, pak jsem se odbavila, rozloučila s taxíkářem, který mi pomohl s kufrem, pak jsem koupila Tobleronky pro rodinu a šla si sednout do prostor k tomu určených. Čtení Digitální demence mi zpříjemnil půlhodinový koncert jakéhosi pána, jež hrál na křídlo, které v letištní hale bylo k dispozici. Hrál Mozarta.





Vstup do letadla byl šokující. Všichni na mě mluvili česky, všechno bylo v češtině. Seděla jsem sama, letadlo bylo pohodlné, výhled z okna příjemný, počasí dobré, mraky okouzlující, vzpomínky bolestivé. A do toho všeho v uzavřeném prostoru letadla nejméně hodinu řvalo nějaké dítě.




Byl to krásný pobyt. Zajímavá zkušenost. Nezapomenutelné dva týdny. Všechny mé pocity jsem buď nějakým způsobem vylila v článku, nebo už jsem je zapomněla a nebo je zkrátka popsat nedokážu. Tak jako tak, Malta (a nejen ona) zůstane navždy v mém srdci. A já jsem moc ráda, že jsem měla příležitost tam být.

10 komentářů:

  1. Že ty se vždycky zamiluješ do nějakého cizince :) :P
    .
    Naprosto nádherný a úžasný článek, který jsem si moc užila. Nejprve byla cítit jakási lítost z absence kamarádů, ale o to větší zážitek pak byl číst tvé postupné sbližování s Alexem. (Rusové jsou sexy, ... i když on moc Rus není :)). Víš, asi bych na tom byla podobně. Party typ jsem jak kdy, ale než se s někým seznámím víc, trvá to dlouho - obvykle to začne 2-3 dny před odjezdem :)
    Překvapilo mě, že jsi na Maltu letěla přímo. Na podobný pobyt se totiž loni vypravil kamarád a říkal, že přímá linka na Maltu neexistuje, že se musí přesedat ve Frankfurktu (to je teprv letiště! prej :)). To, že se Španělsko řekne Španělsky "špaňa" je pro mě taky docela novinkou :))
    .
    S pozdními snídaněmi mám v cizině taky problém - ve Španělsku je to snad ještě horší... snídaně v 8 je považována za něco skoro až trestného. A prohození obědů a večeří - zjišťuju, že snad jen Češi mají velký a pořádný oběd, resp. na jihu jsem vždycky viděla všechny se dlábat až večer (a ono v Anglii celkem taky, když člověk bere miniporci kuřete - největší jídlo dne - jako nadlábnutí :))
    .
    A na ty Španěly se nezlob. Oni tě hned milují, hned se ptají, hned mají pocit, že můžou být kamarádi... Prostě jsou úplně jiní. V tomhle jsou možná pro nás lepší právě ti Latinoameričani. :)
    .
    No, jsem ráda, že sis výlet užila, přestože to občas mohlo být trošku osamělé. Na to se časem zapomene a v srdci zůstanou jen ty krásné chvilky, které měl možnost málokdo zažít :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, já vím. :D

      Nevím, přímých letů bylo hned několik. (protože ti Češi se mnou neletěli a přitom říkali, že letí přímo)

      No, já nevím, mladým Španělkám se raději vyhnu. Ale ano, jsou přátelští. :)

      Vymazat
  2. Fíha, to je nových zážitků! A jsem ráda, že těch méně pozitivních bylo méně než těch hezkých a byly méně intenzivní. Si ale říkám, že ta organizace tam musela být občas trochu chaotická, když tebe zanechali svému osudu v aquaparku a Alexe na pláži; přijde mi to až zvláštní, že si nespočítali, zda mají všechny své ovečky pohromadě... Ale hlavní je, že se všechno dalo vyřešit :-)
    Doufám, že tvé spáleniny se brzy uklidní! A opravdu bych si moc přála podívat se k místnímu moři. Obzvlášť ta barvička kolem Comina se mi moc líbí... :-)
    A smím se zeptat, co je to to 5D kino? Ještě jsem o tom nikdy neslyšela a vzbudilo to mou zvědavost.

    A~

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 5D kino... inu, měli jsme brýle pro trojrozměrné vidění, do toho se s námi pohupovala křesla, jako bychom například letěli letadlem nebo se točili, a čas od času na nás při pádu letadla do vody vystříkla osvěžující sprška vody nebo se nám o nohy otřel "jako had". To bylo děsivý. :D

      Vymazat
    2. Jej, tak to není nic pro mě! :-D

      A~

      Vymazat
  3. Páni, na Maltu bych se taky jednou určitě ráda podívala :) Tvůj článek mě vážně pobavil :D A taky bych se jednou zase ráda prolítala v letadle, už mi to docela i chybí :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také bych ráda někam zase letěla. :)

      Vymazat
  4. Já bych se k něčemu podobnému asi neodhodlala. Takže klobouk dolů :-) Článek je psaný moc pěkně, poutavě a já si jeho čtení užila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě odhodlala. Vlastně k tomu moc odvahy nepotřebuješ. ;)

      Vymazat