středa 23. července 2014

Potřebujete motivaci? Seznamte se s Whitney!

Téhle knižní novince nakladatelství Fragment, která má prostě neuvěřitelný název, jsem dlouho nevěnovala pozornost. Nemám ráda knížky, videa nebo články o hubnutí. Z vícero důvodů. Jenže nakonec mi to nedalo, zrcadlo zanaříkalo při pohledu na mé tělo v plavkách a já si řekla, proč to nezkusit a nepřečíst si něco trochu tematického situaci.

Whitney byla vždycky jiná než ostatní. Odmalička ráda jedla a nikdo z její rodiny jí v tom nebránil, však ona to všechno vytáhne, říkali si. Se svou váhou a tělesnými proporci měla Whitney na základní škole především psychické problémy - často byla terčem posměchu či nadávek a samozřejmě trpělo i její sebevědomí. Přesto se velmi dlouho nedokázala odhodlat ke změně. Bylo jí čtrnáct, když o letních prázdninách uprostřed odpoledne s brambůrky a televizí vstala a oznámila rodičům, že se půjde projít. A ta procházka jí změnila život!

Takové myšlenky mi toho odpoledne vířily hlavou. Vteřinu za vteřinou, minutu za minutou se moje mysl soustředila na jednu jedinou pravdu, kterou jsem věděla už dávno: takhle já žít nechci. Od útlého věku jsem snila o jiném životě, o jiném já. Tak zoufale moc jsem chtěla ten se prožít... a proč bych tedy neměla? Proč dovoluji svým nejistotám, aby mě brzdily? Proč?
V tu chvíli jsem okamžitě věděla, co se musí změnit. Vstala jsem z pohovky a v každé buňce mého těla pulzovalo odhodlání. "Mami," zavolala jsem, "jdu se projít!"
(Jak jsem zhubla 45 kg za 1 rok, str.13)

Když nic nezměníte, nic se nezmění 

Tři týdny před tím, než Whitney nastoupila na střední školu, vážila tato čtrnáctiletá dívka při výšce sto sedmdesáti centimetrů 105 kilogramů. Ano, trpěla silnou obezitou, ale hlavně postrádala sebevědomí. Číslo, které váha ukazovala, ovládalo její život. Bylo hlavním zdrojem jejího neštěstí a důvodem, proč nenáviděla sama sebe. Okamžik zlomu nastal jednoho horkého dusného srpnového odpoledne v severní Virginii. 

Whitney vždycky snila o tom, že se z ní stane modelka. Odjakživa prý pro módu měla cit, jenže vlivem rozměrů svého těla mohla navštěvovat pouze obchody s nadměrnými velikostmi, kde se to módou zrovna nehemžilo. Toho osudného léta měla v plánu den za dnem cvičit, aby, až přijde do školy, zazářila. Aby měla šanci najít si přítele, aby ji někdo pozval na večírek, aby si konečně připadala pěkná a aby zapadla mezi ostatní. Jenže namísto běhání maratónů Whitney polehávala a cpala se nezdravými věcmi. Jenže když po promrhaných měsících přemýšlela o své velké chybě, uvědomila si, že hlavní příčinnou jejího nesnažení se je strach, že to nedokáže. Vždycky byla pro okolí jen plachá tlustá holka a všichni očekávali, že taková zůstane. A ona to chtěla změnit. Chtěla si splnit své sny, ve kterých jí bránila její váha. A jednoho dne s tím prostě začala.

Obyčejně se mi úvodníky píšou docela těžko, neboť vybrat správná slova může chvíli trvat a celkově vystihnout jiskru a zachovat tajemství je docela umění. Jenže dnes, když píšu o Whitneyně knížce, je tomu naopak. Víte, čím to je? Ve Whitney jsem našla spřízněnou duši, člověka, kterému bych mohla důvěřovat. Jako bychom byly z jednoho vejce svými pocity, názory a myšlenkami. Stalo se mi nesmírným potěšením ji skrz řádky poznat, a to hned z několika důvodů.

Tajemstvím úspěchu je začít

Víte, proč nemám ráda cvičební videa Jillian Michaels? Proč nerada čtu články o hubnutí a s ještě menší oblibou poslouchám rady ostatních? Protože oni, nikdo z těch slavných či uznávaných odborníků na fitness a zdravou výživu, nikdy nebyl tlustý. Nikdy netrpěl nadváhou a nikdy nemusel hubnout o několik velikostí, aby se dostal na optimální míry. Mohli byste si myslet, že mě právě ti odjakživa hubení lidé budou motivovat k touze dosáhnout podoby s jejich vypracovanými těly, ale opak je pravdou - mám spíš sklony k naštvanosti a otrávenosti, když se přede mnou slavná cvičitelka rychle prohýbá, shýbá a zase zvedá. Ona si neumí ani představit, jaké to je, nemít takovou výdrž, jako ona. A rozhodně mi na odhodlání nepřidá, když ve svém videu ani na chvíli nepoleví a myslí si, že budu v pohodě. A to ještě nejsem tak tlustá. Jo, to pak máte pocit, že jsou všechna tahle cvičení pro hubené holky s fyzičkou. (edit. Omlouvám se za svůj omyl, pro ty, kteří by tento odstavec chtěli popřít, prosím, věnujte pozornost komentářům!)

S Whitney to však bylo jiné pořízení. Knihu psala s citem těžkou obezitou postižené slečny, která se s tím dokázala vypořádat. To vás motivuje nejvíc - když to dokázala ona, dokážu to taky! A samozřejmě si holky trpící nadváhou až obezitou nepřečtou žádný smrtící redukční plán, jak se zbavit pětačtyřiceti kil. Kdepak, Whitney na to jde jinak. Lépe. A vy jí věříte, neboť vás pořád ujišťuje, že chápe, že to není lehké, ale že vám věří. A dodává vám odvahu dělat to, co se kvůli studu bojíte dělat, jako třeba jít do posilovny nebo odmítnout návštěvu McDonald´s.

Je velmi těžké tuto knihu zařadit do specifické kategorie. Whitney smíchává své vlastní osobní zkušenosti, rady a tipy s odbornými znalostmi, vypráví čtenářkám svůj příběh a zároveň jim dává prostor pro uskutečnění vlastní proměny, vlastního vykročení za lepším životem. (Protože jak známo, obezita přináší nejen psychické problémy a nehezký vzhled, ale trpí jí i naše zdraví - kosti, klouby, špatnou stravou i zuby, útroby, srdce, krev, vlasy a pleť.)

Whitney nás seznámí se svým vlastním příběhem - jak a proč se rozhodla pro změnu a jaké byly její začátky, doporučí nám, jak začít a jaké kroky při tom podniknout, ukáže nám, jak si nastavovat cíle, plánovat pohybové aktivity a jíst podle sepsaného jídelníčku. Celou kapitolu věnuje motivaci sebe samého, zbavování se zlozvyků spojených s jídlem či pohybem a navykání si nových vlastností prospívajících našim zájmům. Povypráví nám něco o kalorických hodnotách, doporučí nám různé druhy cvičení a stravování. Zaměří se i na sebeovládání a často se vyskytující problémy při hubnutí a poradí nám, jak se jich zbavit nebo je minimalizovat.

U toho cvičení se mi například líbí to, že po vás nechce, abyste uběhli maraton. Jistě, motivuje čtenářky tím, že píše o svých postupných zlepšeních (z funící půlhodinové procházky na pohodových dvaačtyřicet kilometrů běhu během dne), ale netlačí na vás a naopak dbá na to, aby pomohla především dívkám trápícím se svým vzhledem. Ono to totiž není legrace, začít cvičit, když už si nevidíte ani na nohy. (To teda není můj případ, ale na rozdíl od těch nanynek, co šílí kvůli centimetrové povolené kůži na stehnech, se dokážu do silnějších lidí vcítit...) U cvičení píše vždy tři možnosti provedení podle kondice cvičícího a vy se tak můžete posouvat dál.

Když už mluvíme o kardiu, proč nevstat a nezačít při čtení chodit? Myslím to vážně! Není tak těžké číst, zatímco chodíte sem a tam - pokud nejste neuvěřitelně nekoordinované. V takovém případě při čtení prostě stůjte! Spálíte tak víc kalorií, než když budete sedět a číst, jasné?
(Tipy od Whitney, str.90)

Zaručená motivace!

Toť se ví, že jsem se hned chytla a ještě během čtení se pustila do hubnutí. Právě jsme byli s taťkou na výletě a já měla z každého najetého kilometru radost. V aquaparku jsem uplavala deset bazénů, každé ráno se šla projít po vesnici. A po návratu domů pokračovala ve snažení se. Jillian jsem odmítla, protože tu ženskou prostě nedokážu vystát, ale zato jsem začala cvičit podle portálu Fithall a to mě baví. Dělala jsem to i minulé léto. A také jsem s mamkou šla běhat - vlastně to byla spíš rychlá chůze prokládaná pětiminutovým během. Běžely jsme tři a půl kilometru. Jenže zkuste si někdy běžet v lese - no, co vám budu povídat. Stalo se, co se mělo stát a já si krásně rozbila holeň. (A nejlepší na tom bylo, že jsme doma neměli ani desinfekci, ani náplast. :D) Na přespolní běh tedy asi stavěná nejsem, ale pořád jezdím na kole, chodím pěšky s Bětuškou nebo Bertíkem, kroužím obručí hula-hop, občas cvičím podle Fithall videí a šetřím na běžecký pás/eliptický trenažer. Co myslíte, co je lepší? Mamka mi navíc slíbila, že pokud do konce prázdnin zhubnu čtyři kila, přidá mi jednu třetinu. (Mimochodem, to je také částečně důvod, proč jsem se odhodlala prodávat knížky i tady na blogu. Mrkněte do BAZARU KNIH!)

Ale zpět ke knize. Osobně ji všem vřele doporučuji. Ne, nenajdete uvnitř žádný zázračný recept, jak shodit čtyřicet pět kilo během roku (to ani nelze v některých případech, já chci být po nějaké době lehčí zhruba o patnáct kilo a bude to ideální). Spíš se jedná o opravdu motivující knížku dívky, která to dokázala. Která přemohla sama sebe a chce s tím pomoci všem, které jejich váha trápí. A co víc - to čtení bude zábavné! Běžte do toho! ;)

Mé hodnocení:

85%


Whitney Holcombe: Jak jsem zhubla 45 kg za 1 rok - Pravdivý příběh obyčejné dívky, která to dokázala
Z amerického originálu 1 Year, 100 Pounds - My Journey vydaného roku 2014 přeložila Eva Kadlecová. Vydalo nakladatelství Fragment roku 2014, 208 stran.

Za nepřímé první nakopnutí při hubnutí děkuji nakladatelství Fragment!

23 komentářů:


  1. S něčím musím nesouhlasit, Jillian byla obézní, takže ví, jaké to je. Nechci být nějak zlá a ani to zle nemyslím, ale čekáš snad, že na tebe bude trenér při takovém videu řvát něco ve stylu: Ty vlastně vůbec nemůžeš za to, že máš nadváhu, tak pro to nic nedělej? Ne, takhle to nechodí a Jillian to ví moc dobře. Jediný důvod proč na tebe z toho monitoru ječí je, abys to nevzdávala a dosahovala lepším výsledků. A prosím, neříkej mi, že nevím jaké to je. Vím to moc dobře, cca před rokem a půl jsem vážila o dobrých 15 kg víc, měla jsem nadváhu, nelíbila jsem se sama sobě. Teď už je má váha v normálu a vím, že jsem se jenom já donutila zvednout ten zadek a začít cvičit, ale nebýt Jillian a toho jejího pořvávání, nikdy bych to nejspíš nedokázala. Nechci ti ji nějak vnucovat, jen jsem chtěla poznamenat, že ona moc dobře ví, jaké to je, když se člověk sám sobě hnusí.

    Knížka vypadá moc zajímavě, určitě na ni v knihkupectví mrknu. Když ti nevyhovuje běhat v lese, nechceš to zkusit po nějaké stezce? A za sebe bych si vybrala běžecký pás, i když mi to připadá trochu zbytečná koupě, když můžeš běhat venku, kde z toho člověk má lepší požitek. Fajn je taky běhat s kamarádkou, u běhu si s ní můžeš příjemně pokecat a bude ti utíkat mnohem rychleji.

    Přeji ti hodně štěstí v hubnutí! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobře, moje chyba. Podívala jsem se na něco na internetu a máš pravdu. Samozřejmě si za nadváhu může většina lidí sama a já o té své a jejích důvodech vím, spíš jsem chtěla naznačit, že mi její videa nevyhovují, protože chce po začátečnících moc velké výkony - a když jsi nikdy necvičila a navíc nejsi v dobré kondici, prostě se to nedá. Proto oceňuji tuhle knížku, že je zaměřená na cvičení pro začínající a postupně se náročnost ztěžuje. Ono totiž spoustu holek odradí od cvičení už jen fakt, že jim to nejde jako cvičitelce. ;)
      Jillian jsem nikdy úplně nezavrhla, ale pro mě to prostě není, ne teď. Jsem zvyklá dosahovat úspěchů po menších krůčcích.
      Hele, já bych to ráda zkusila, běhat venku. I by mě to víc bavilo, miluju přírodu. Jenže u nás v lese se to fakt nedá, musíš kličkovat mezi stromy a vyhýbat se kořenům na každém kroku, do vesnice fakt nepůjdu, protože tam každý každého zná a já fakt u svého funění publikum nepotřebuju. A stezky? Ty u nás nevedeme. A s kamarádkou to asi taky nebude tak horký, neboť žádnou, se kterou bych mohla běhat, nemám. A upřímně, mamka a ségra hold nejsou to pravý ořechový.
      Spíš jsem si myslela, že díky běžeckému pásu můžeš dělat víc věcí najednou. Když třeba koukáš na film, můžeš u toho jít, můžeš se u toho učit, protože nemusíš koukat na cestu, ... (To samozřejmě jenom za chůze, při opravdovém běhání to dost dobře nejde. :D)

      Díky za komentář. ;)

      A ještě - každý to má jinak. Někoho pořvávání motivuje, je to asi většina lidí, ale mě to prostě odrazuje. Ne, že bych nebyla zvyklá, že na mě lidé křičí, spíš naopak, ale možná právě proto bych ve cvičení hledala spíše něco ve stylu uklidnění a uvolnění, ne vojenský výcvik. ;)

      Vymazat
    2. A zumba by tě nebavila? Já na ni chodila s mamkou a byla to super zábava. Nebo třeba badminton? V létě ho můžeš hrát na zahradě, v zimě chodit do tělocvičny. Když tě nebaví cvičení podle videí od Jillian, nebavilo by tě je cvičit třeba ve fitku, kde je kolektiv? Mamka se právě doma takto nedokáže donutit cvičit, a tak se přihlásila na kruhové tréninky do fitka a já s ní. A co třeba TRX?

      Ve škole nemáte nějaké mimoškolní sportovní aktivity? Od nás spousta holek hraje florbal...
      Jinak Jillian má spoustu videí právě pro začátečníky, ale každému vyhovovat nemůže, to je jasné. Pokud ti teda vadí běhat na vesnici, tak bych do toho běžícího pásu šla a až zhubneš a budeš mít kondičku, schválně bych chodila běhat právě do vesnice. Mnohdy se to nezdá, lidí na tebe divně koukají, ve skutečnosti tě ale obdivují, protože nemají dostatek odvahy sami začít. Sice na vesnici bydlím, ale mám to asi 5 minut k 5 km stezce kolem přehrady, kde se běhá samo a když chodím běhat v 8 ráno, nikoho známého nepotkám a když jo, tak už jsem v takové fázi, že mi to nevadí..:-)

      Vymazat
    3. To má holt někdo štěstí, když si může jít takhle zaběhat. :-)
      Inu, asi to zní, že se pořád jen vymlouvám, že nemůžu cvičit - já můžu, ale v mém světě je to dost komplikované. Do města to mám čtvrt hodiny autem (autobusem to trvá déle), ve škole je to samá gymnastika a tancování... Ale pokud bude ve fitku letos nějaké cvičení, mohla bych poprosit mamku o zaplacení pár lekcí.. :)
      No právě - až ze mě po kilometru nebude lít jak po maratónu, pak s radostí budu běhat venku. :)

      Vymazat
  2. No... já nikdy takové programy jako Jillian Michaels necvičila, protože mám prostě své milované tréninky od atletiky. Ale co chci říct. Já vím, že ty jsi takový spíš klidnější typ, že se necháš vyburcovat jinými věcmi než tím "řevem". Ale. Nikdy nezapomenu ještě když jsem chodila na rehabilitace (je to asi 2 roky zpátky, to jsem ještě neběhala). Měla jsem problémy se zády a posilovala jsem tam dost bolavým způsobem břicho. Ta fyzioterapeutka mne tam burcovala. "Zatáhni to břicho, zpevni se, drž, drž, drž, musíš v tom probudit tu sílu!!!!" A já jsem se tam rozbrečela a říkám ji: "Ale vždyť já každý den jsem na bruslích. Chcete říct, že nemám vůbec žádný svaly, nebo co?" (mimochodem jsem typ člověka, který musí jít do bolestí, než mu nějaké svaly vůbec narostou)
    "No, máš je dost slabý." V tu chvíli mě to hrozně zamrzelo, že vlastně jsem pořád na tréninku a nikde nic. Ale i když mne tenkrát pěkně naštvala, ta rehabka, řekla mi něco, co má pro mne teď hroznou sílu. Když jsem tam tak poplakávala, s nervama někde v hnoji i z jiných věcí, tak mi řekla: "TAK SI ŘEKNI, ŽE JE TO VÝZVA, NE?"
    A ono opravdu. Není tak těžké začít - je těžké vydržet. Musíš jít systematicky, krok po kroku. Žít den ode dne. Naučila jsem se, že člověk nesmí vidět až za roh. Moc ti držím palce, abys to zvládla a dávám ti velký palec nahoru za to dosavadní odhodlání! :-)
    A ačkoliv nemáš, jak si řekla, rady ostatních, co nikdy netrpěli nadváhou. Já ti přeci jenom něco poradím, já se o nutriční věcičky docela zajímám. Samotný začátek je u stravy, jakmile to ze dne na dne zlomíš, výsledky vidíš (i cítíš) i za ten týden. A není nutné chodit hned běhat. Zatím stačí každý den hodinová plynulá (!!!) procházka s pejskem nebo malou sestřičkou. Chůze je ten nejpřirozenější pohyb. :-)
    Můžu ti radit, ale ty určitě najdeš tu správnou cestu (a třeba něco z rad i použiješ). Tak hlavně se drž a nepřestávej! :-)

    P.S.: A když už tak moudřím :D. Piš si to. Piš si všechno. Každý den to, co jsi pro to udělala, ť už by to byla sebemenší věcička. :-) Abys viděla, že si toho nenechala a zanecháváš za sebou stopu s touto věcí. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář! :3
      Já bych si moc ráda našla, jako máš ty, nějaký sport, kterému bych se mohla věnovat, bavily by mě takové ty míčové hry jako volejbal, přehazovaná, nebo třeba klidně i tenis, ping-pong, ... Jenže u nás vůbec nic není, je to samý aerobic, fotbal, basketbal, tance a kdo ví co ještě a to prostě není pro mě.
      Nemám to sice zrovna v lásce, ale tebe znám a poradit si nechám. :) Já chodím s pejskem každé ráno a každé odpoledne půl hodiny ven (cca 1 kilometr ráno, odpoledne tak dva nebo tři), občas chodím čtyři kilometry pěšky domů ze školy a tak. Mám ráda chůzi, je to pro mě nejlepší způsob pohybu a jsem v tom i hodně vytrvalá (jednou jsem ušla během dne 40 kilometrů). Co se stravy týče - mám toho spoustu načteno i ozkoušeno, jenže je pro mě strašně těžké držet se. Mám takovou vypapanou rodinu a něco nejíst je dost náročné na vysvětlování. Jedna babička se do mě pustí, druhá si to vezme osobně. Máma se naštve, že nejím, co uvařila, táta mi řekne, že jsem vybíravá.
      S tím psaním to ale vůbec není špatný nápad! :) Víš, co je pro mě nejlepší motivace? Že až se někam dostanu (myslím po nějaké době, až prostě přeskočím svou pomyslně nastavenou laťku), můžu o tom napsat někam - do statusu, na blog, do deníčku, kamkoliv. To je pro mě mnohem lepší motivace než třeba postava v plavkách. :)

      Děkuju za komentář! ;)

      Vymazat
  3. U odstavce, ve kterém se píše o obvyklých, od narození štíhlých trenérech a trenérkách, kývu souhlasně hlavou. Mít tak tolik odhodlání jako ta slečna a tolik vůle! Jenže to je pořád dva dny dobrý, pak se jednou hodně najím a už se to zas veze a kila jsou zpět ze 73 na 85. Slečna sice možná byla plachá, ale musela mít strašně velkou vůli, takže velký obdiv! :) Asi se půjdu projít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě, taky mi to kazí náhlé návaly chuti. :D

      Vymazat
  4. Motivace se vzdycky hodi, takze se po tehle knizce podivam :)

    OdpovědětVymazat
  5. S Jill to bylo trošku sáhnutí vedle, ale koukám, že už je to vyřešené. :)
    .
    Víš, úplně přesně vím, jak ti je... Na základce jsem měla skoro 80 kilo, nechávala si do sebe hrotit a celkově ze sebe byla nešťastná. Bylo to zlý období a možná i proto říkám, že děti od 8 do cca 14 let uměj bejt pěkně krutý...
    .
    Já třeba rady jak zhubnout čtu docela ráda... a vlastně jsem je i vždycky četla ráda. Bohužel to odhodlání jaksi vždycky selhalo. To, co mě nakoplo, byla dávná dědova věta: "Měla bys už přestat takhle kynout." Nemyslel to zle, určitě na to během 5 minut zapomněl, ale pro mě byl děda tou nejmilejší osobou, tou, která mi nikdy nic nevyčetla. A najednou mi vrazil tohle. To bolelo. Od toho dne jsem prostě chtěla začít něco dělat. Tenkrát jsem na to šla dost špatně, ale zhubla jsem 10 kilo a pár let to udržela... Jenže pak přišel gympl, supr jídelna, obědy ve 3, 6 knedlíků jako minimum, zajídání neš´tastné lásky... a byla jsem tam, kde jsem byla...
    .
    Vím, jak těžké to je. A chápu i všechny ty výmluvy, protože si je říkám každej den... :) Co se týče vyžrané rodinky, tak u nás doma jede každou neděli kachna, máma miluje paštiky a klobásy, babička pomazánky ze ztuženýho čehosi... :D no zkrátka... Vlastně to byl i důvod, proč jsem začala vařit. Abych jedla zdravěji a líp, tím pádem i víc :) Nebylo to ze dne na den, taky jsem si vyslechla, co to jím za zrní, že je to drahý a že nejím to, co se uvaří... Pár měsíců jsem si kupovala jídlo sama. Lezlo to do peněz, ale jakmile se člověk "zazásobí", už ty výdaje nejsou takové. A rodina pak vidí, co ten člověk jí. Takže teď už mi mamka leccos kupuje - cottage, vločky, červenou čočku, ... k svátku jsem dostala olivák a k Mikuláši javorovej sirup. A když vidí, jakou mám radost, zapomene na čokoládové sladkosti (a nechá si je pro sebe, haha :))
    Pohyb byl pro mě vždycky boj. Nejsem člověk, co u něčeho vydrží dlouho... Co mě třeba hodně baví, tak je bruslení. Je to pro mě nejvyšší forma svobodnýho pohybu, kterej bolí jenom tolik, kolik chceš (buď do toho dáš maximum a jsi zpocená, nebo jezdíš v klídku několik hodin na pročištění hlavy) Pro mě je to hodně inspirativní, dost si utřídím myšlenky... A pokud má člověk v blízkosti dobrou a klidnou silnici, považuju to za ideální sport :) Mně paradoxně Jill pomohla, ale kdybys věděla, jak já jsem jí ty první dny nesnášela... Její program 30 day shed nepovažuju za ideální pro začátečníka, na druhou stranu za těch 30 dní opravdu vidíš pokrok a to hodně lidí namotivuje... samozřejmě k tomu ale musí být i strava (což je můj problém, takže nebudu moralizovat :)). Pokud jsi na Jill nezanevřela, doporučuju program Body Revolution. Je na delší dobu, ale je to pozvonlější a první 2 týdny určitě zvládneš levou zadní :) A pokud jsi na ní zanevřela, nic se neděje, někdo na to zkrátka není, na to cvičení doma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych se ale dostala k tomu, co jsem chtěla. Zrovna nedávno jsem četla, že začínat během je děsná blbost. Běh je totiž až tou poslední metou, tím nejtěžším. S tím trochu souhlasím. Já jsem na běhy moc špatná, vždycky jsem byla zafuňěná už po 500 metrech a nešlo mi to. Ale jak jsem se začala hýbat s Jill, tak najednou šel kilometr, a pak dva... a pak... :)
      A víš... To vaše běhání s mamkou, to je pro mě teda hardcore. :D Dneska jsem uběhla 3 kilometry a myslela jsem, bůh ví, jakej nejsem borec. A běžet pět minut v kuse není vůbec nic lehkýho. J8 začínala na 8 minutách a byla jsem mrtvá. Dnes dávám stěží 20 a jsem mrtvá pořád :) Takže asi tak. Na běh jsi podle všeho dobrá! Minimálně daleko lepší než já :)
      .
      A důležitá je prvotní motivace, ať už je to cokoli... Vlastně jí člověk potřebuje jen do té doby, než uvidí výsledek, protože jakmile uvidíš svoje hezké nohy v šatech, nebudeš je chtít ztratit.
      Pro mě je ta motivace různá, ale nejdůležitější dle mého asi je přijmout to"zdraví" jako součást svého já. "Ahoj, jsem Vlasta a žiju zdravě." Prostě to nebrat jako cestu za zhubnutím, ale jako svou součást, něco, co je navěky. Já třeba jednou nechci brát 20 prášků jenom proto, že jsem byla kdysi tlustá, tak, jako moje babi. A nechci cpát do sebe hnusný věci, protože bych pak zákonitě byla hnusná i na pohled. Chci mít hezký nohy, abych mohla nosit sukně, protože to má Pekelník rád. Chci běhat, protože jsem si vždycky přála vyběhnout ráno jako ty holky ve filmech. Chci to a ono to jde. :)
      .
      No nic, to jsem se zas rozohnila... Musím ti být už děsně protivná :D

      Vymazat
    2. Děkuju moc! :3
      Vůbec mi nejsi protivná, právě naopak jsi velmi inspirativní. Už jen proto, že to máme ve spoustě věcí podobné - když vidím, jak ses s nimi poprala, mám chuť to taky udělat. ;)
      Hele, já jsem spíš na kolo nebo na chůzi, běh a atletika obecně zkrátka nejsou to mé. Proto taky chci ten pás, abych se k běhu postupně dopracovala a až jednou vyběhnu ven jako ty holky z filmů, bude to fajn. :)
      Jo, kluci jsou nejspíš dobrá motivace... :)

      Díky moc za komentář, vážím si ho! ;)

      Vymazat
  6. Krásny článok. Whitney je silná osobnosť. A táto kniha bude určite veľmi motivujúca.
    Ja by som chcela schudnúť aspoň 5 kíl. Cvičím už dosť dlho. Každý deň aspoň hodinku. Cardio, ale aj niečo na spevnenie tela a svalov. Jillian mi tiež nie je príliš sympatická. Radšej cvičím s Cassey Ho. Tá kričí teda menej.
    Prajem veľa šťastia s chudnutím. Nech sa ti to podarí a dúfam, že ti Whitney dodala inšpiráciu. Podľa tohto článku ju dodala asi každému, kto knížku čítal. Páči sa mi to s tým čítaním. Keď ja čítam, tak vždy ležím. Môžem skúsiť chodiť, bude to zaujímavé.
    :)

    OdpovědětVymazat
  7. Jé, milá Pampelišková, začínám hubnout s Tebou! :-) Ráda bych zhubla 10 kg, které jsem nabrala na střední (hlavně ve 4.ročníku - stres, jídlo). V úterý mi končí brigáda a pak jsem si řekla, že už vážně začnu něco dělat! :-). Tak hurá do toho! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tahle kniha vypadá dobře, lidi, kteří ve svém životě dokázali "nemožné", respektuju a ctím. :)
    Jinak k hubnutí samotnému. Nejefektivnější je změna stravy. V mojí rodině je profláklá kniha detoxikace Mačingové. Táta ztratil pivní pupek, babička měla cholesterol zase v normě. A pokud nějaký pohyb, tak spíše chůze nebo poklus a raději v terénu než na úplně rovném povrchu. :) Aby sis nezhuntovala tělo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla bych taky změnit stravu. Když ono je to fakt těžké. :-)

      Vymazat
  9. Také takové knihy moc nemusím. Vždycky jsem potom naštvaná, že já tohle prostě nedokážu :/ :D Ale tahle vypadá docela zajímavě. :) a krásný článek. Líbí se mi jak píšeš, je to super. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, já prostě nemám takovou vůli, byť si vždycky nalhávám, že tam někde je. :D

      Vymazat
  10. Juj, dostala jsem se sem přes tvůj knižní blog. Máš dar slova, baví mě číst tvoje články.
    A teď k tématu. Knihu jsem nečetla a neplánuju ji. Ale zaujala mě vášnivá debata. Rozhodně nemusíš pro hubnutí trpět. A ani bych ti to nedoporučovala přehánět se snahou - stane se pak z toho nemilý návyk. Ona tloušťka má vždycky nějaké psychické důvody. Většinou se lidé přejídají z toho důvodu, že se nudí nebo jsou nešťastní... Když změní svůj život směrem k radosti, k sebelásce, najdou láskyplného partnera, dokonalý koníček, dělají, co je baví, tak většinou i zhubnou...
    A sport? Doporučuji "holčičí" záležitosti:
    - tanec (třeba orientální)
    - z trenérek Tiffany Rothe (http://www.youtube.com/watch?v=Wq-VeGdQptQ - třeba tohle vypadá možná trochu "divně", když to porovnáš s J. Michaels, ale je to zábava. Tiffany je milá a točí spoustu pozitivních videí - má opačné způsoby motivace než Michaels a zaměřuje se jen na ženy a nevypouští ze cvičení ženskost.)
    - já zbožnuji svůj hula hoop (http://www.hoopmania.cz/ - s takovými hoopy už se dají dělat všelijaké úžasnosti)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím s tím, že tloušťka má psychické důvody. Jenže ono není tak jednoduché najít si partnera, když vážíš metrák (to teda není můj případ, ale stejně to jednoduché není.), zvlášť dneska, kdy na tebe všude vykukují modelky kost a kůže. Takže z toho můžou být ještě větší depky, že se ti nikoho nedaří najít. ;)
      Díky za tipy! Hula hop obruče mám ráda, mám doma dvě a občas s nimi kroužím. Když jsem byla menší, měla jsem hodinový rekord. :D Ale poslední dobou mě z toho bolí záda, vůbec nevím, čím to je. O.o

      Díky za komentář. ;)

      Vymazat