pondělí 22. září 2014

Místo, které miluji

Už zase. Plival na mě ze svých hněvem zkroucených úst všemožné nadávky a já už ani neměla sílu překřikovat jeho jedovaté poznámky slovy na vlastní obranu. Myslela jsem si, že se konečně vyřval ze všeho svého vzteku na nedokonalou dceru, jejíž roli během jeho výbuchů vzteků zastávám, ale nezapomněl ještě dodat, vymáčknout poslední bublinky naplněné ne(roz)dýchatelnými plyny, že se nevěnuji své malé sestřičce a psovi, že jsem zahleděná sama do sebe a svůj velký zadek přemísťuji jen od počítače k ledničce a zpět. Myslí-li si o své dceři tohle, pak ji vůbec nezná. Jenže když mu navrhnu, aby mě poznal, zakroutí krkem, zrudne v obličeji, rýha mezi jeho hustým černým obočím se maximálně prohloubí a slova z něj jen srší. Jak zase nic nechápu, jestli si myslím, že má na něco takového čas, když musí chodit do práce, abych já pak mohla dělat jenom to, co mě baví, jako čumět do počítače a cpát se jogurty z lednice.

Autor

Jako bych měla skleněné oči. Nemůžu se na něj takhle podívat, nemůžu se podívat ani sama na sebe. Přece mě nerozpláče, nenechám se připravit o dobrou náladu z vydařeného zářijového dne jen kvůli své údajné nedokonalosti. Volám na sestřičku, která si právě prohlíží knížku o zvířátkách a současně cinkám obojkem mého čtyřnohého přítele na znamení, že půjdeme ven. Oblékám své dvouleté sestře lehkou bundičku, protože venku fouká podvečerní větřík, utírám jí trochu oslintanou bradu, beru ji za ruku a vyrážíme.

Dětské hřiště je plné malých návštěvníků. Lavičky obsadily mezi sebou si povídající maminky a babičky, královnou houpačky se stala nějaká čtyřletá holčička v růžovém se zlatými vlásky ve dvou nad ušima se houpajících culících a dobrodružství spojená s rychlým sjížděním klouzačky zažívá parta rošťácky vyhlížejících kluků. Můj malý sourozenec se všem svým vrstevníkům se širokým úsměvem rozeběhne naproti, vstříc světu dětských her a objevování. Pozoruji ji při tom a mám radost z toho, že se mezi dětmi cítí tak šťastná, úplně jinak než při hraní si s rodiči nebo sestrami.

Sedám si na opuštěnou rozbitou houpačku, která za dob mého dětství fungovala jako největší atrakce. Pamatuji si ta odpoledne, kdy jsme jako opice po dřevěné konstrukci velké houpačky lezli, houpaly se na ní a navzájem se sbližovali s ostatními dětmi. V živé paměti mám ten den, kdy jsem na dřevo dávno postrádající čerstvý hnědý lak sedala s prvně oblečenou podprsenkou a cítila se nesmírně důležitě, i když pod ní nebylo co schovávat. A bohužel léta neodvála ani vzpomínky na mé dřívější přátele. Kam zmizeli? Jedna kamarádka se odstěhovala do vedlejšího města poté, co se její rodiče rozvedli, druhou zlákal svět cigaretového kouře a sexu ve čtrnácti. Jednoho z kluků jsem přestala vídat úplně, ten druhý mě nikdy nepozdraví. O dalších přátelích, s nimiž jsem vyrůstala, nevím. A nebo vím a nechci si jejich vyvíjející se dospívání připouštět. Ale všichni se měníme.

Sedím tady, na dřevě, které pamatuje i mé pětileté já, a plna nostalgie se dívám na děti pobíhající v odpoledním sluncem zalité, příjemně se zelenající trávě. Stejně jako starou vrbu za hřištěm, na kterou jsme nespočetně krát vyšplhali, i mě ovívá vlažný zářijový vzduch. Je tu klid. Příjemně melodické ticho, jemuž jásavé výkřiky malých dobrodruhů přizvukují svou přirozeností. Nikdo tady nekřičí.

Splývám s kdysi opracovaným dřevem, bosá chodidla vyzutá ze špinavých sandálů se válí v jeteli, pohled mi visí na smějící se sestřičce, která si právě kope do míče s jinou holčičkou zhruba ve stejném věku, hlava se beznadějně vznáší v oblacích. Mám to tady ráda. Jsem tu součástí sebe sama. Ptákům v korunách okrasných stromků nezáleží na tom, jestli jsem obdržela dostatečnou z chemických výpočtů, povadlé slunečnice za plotem sousedního domu neodvrátí svůj zrak před deseti nadbytečnými kily a odkvétajícím pampeliškám v trávě je úplně jedno, jaké mám cíle, názory a priority. Cítím se tu volná, naproti mě sedí Múza a podává mi hrneček. Hltám doušky inspirace posbírané po všednodenním okolí - děti, které umějí žít jen pro okamžik. Pes, kterému největší radost udělá hravé zaštěkání na jiného hafana za plotem, kočka slastně se protahující na protější zídce, včelka neustále kroužící u levandulového záhonku, vlaštovka letící nad koupalištěm, nad nímž zakrouží, slétne a napije se vody, kterou už od raného jara obývají všemožní obojživelníci. Kdybych si s sebou přinesla knížku, nejspíš by mi její slova přezpíval vítr, co mi cuchá vlasy.

Hřiště je místo mých vzpomínek. Místo, na němž cítím volnost i nostalgii. Místo, kde dokážu sedět klidně hodinu, dokud na mě sestřička nezavolá s tím, že by ráda šla zpět za maminkou. Místo, které mi poskytuje útočiště před nespravedlivým světem, které mě chrání před neoprávněnými nařčeními a kde si můžu oddechnout od téměř nesplnitelných požadavků okolí. Místo, které někde v skrytu duše miluji, nebo k němu mám alespoň nepopsatelný vztah...

článek je součástí Hřejivé výzvy

1. Místo, které miluješ (libovolný útvar)

o výzvě, jejích úkolech a pravidlech se můžete dočíst tady

15 komentářů:

  1. Tímhle článkem mi mluvíš z duše a já k němu nemám slov; naprosto ti rozumím a máme hodně, fakt hodně podobné vzpomínky na dětské hřiště. Akorát já tam už dnes nechodím; nemám žádného sourozence, jehož bych tam hlídala, a jen tak si tam jít sednou se mi zdá hloupé. Navíc, ta hřiště, kam jsem kdysi chodila já (ve své první podprsence ;-)), jako by stárla se svými tehdejšími obyvateli. Když jdu někdy okolo, vídám tam své vrstevníky s cigaretami a flaškami (netřeba rozvíjet, myslím, že si to umíš představit). Možná, že aspoň dopoledne si tam opravdu hrají děti, ty malé děti, jimž by hřiště mělo "patřit".
    Tak se mi zdá, že jsme obě pojaly první článek výzvy docela podobně; obě jsme se vracely do dětství. To je hezké, ne? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, opravdu je to zajímavá shoda náhod, ale jsem ráda, že jsme si třeba právě v tomhle směru alespoň trochu podobné... :)

      Vymazat
  2. Také mám ráda jedno dětské hřiště. Nedaleko od mého domu je takový "vyasfaltovaný lesík" a tam si ráda chodívám číst. Že má ale o mě máma vždycky trochu starosti, vždycky si chodím sedat na lavičku na jedno ze dvou hřišť. Na to, kde je pokaždé méně dětí, protože je menší a není tam tolik atraktivních atrakcí - abych tam taky vůbec něco přečetla :-D

    Je to povedený článek a hrozně se těším na tvůj druhý bod, ten se mi totiž velmi zamlouvá :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak doufám, že ses k druhému bodu dostala. :)

      Vymazat
  3. Na onu výzvu se musím podívat, ale bez výzvy by se mi tvůj článek líbil. Vidím v něm totiž všechno - hořkost rodinných neshod, pocity křivdy, ale také hledání a nalézání hezkých chvilek, moc se mi líbí, jak zachycuješ všechno co kolem vidíš, děti, hrající si jako kdysi ty sama, maminky, které posedávají opodál a zčásti se dívají a zčásti si určitě povídají, vzpomínky na šťastné chvilky, trocha smutku nad tím, jak se rozcházejí cesty přátel nebo spíš, kamarádů...
    Nostalgicky a navěky zachyceno kouzlo okamžiku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Článek je i není závislý na výzvě. :-)

      Vymazat
  4. To je moc pěkně napsané, vážně... :-)

    "Kdybych si s sebou přinesla knížku, nejspíš by mi její slova přezpíval vítr, co mi cuchá vlasy."
    "Příjemně melodické ticho, jemuž jásavé výkřiky malých dobrodruhů přizvukují svou přirozeností. Nikdo tady nekřičí."

    Krásné obraty, krásná představa... Asi máme každý takové... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdo nekřičí, to je skoro utopická představa.. :-)

      Vymazat
  5. Páni, skvěle sepsáno, mluvíš mi z duše! Tolik emocí a pocitů v tak krátkém vyjádření a jak píše Missneverfree krásné obraty, jsi talent! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Slova jsou poskládána tak lehce a hravě. Hladí člověka po duši. Opravdu. Kdyby to bylo jídlo, mohli bychom si vychutnávat jednotlivou chuť slov, která by se nám jemně rozplývala v ústech. Nádherný příběh. Smutný a melancholický s odkazem na radostné okamžiky doby dávno minulé. Máš opravdu talent.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ty máš talent psát příjemné komentáře. :-)

      Vymazat
  7. Ty tak nádherně píšeš! Skoro, aby si člověk uvařil čaj, sedl si a četl tvé články. :)
    Jinak tedy, já jsem dlouho přemýšlela nad tím, jaké by bylo moje milované místo a nemohla jsem vůbec na nic přijít. Nakonec mi došlo, že jsem jako Harry Potter, a i když je to zvláštní, líbí se mi ve škole. V naší škole. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen si uvař čaj, jen čti. Těší mě to. :-)

      Vymazat