pátek 26. září 2014

Zármutek zaprášené zářivky

Před čtyřmi roky jsem se poprvé rozsvítila. Ještě před tím, než mě její zručný postarší strýc, který se po celá desetiletí živil coby elektrikář, přivedl k vrcholu mé zářivé kariéry na čerstvě vybíleném stropě, přečkávala jsem tu nepříliš dlouhou dobu v kartonové krabičce mezi tisícem světelných sestřiček v regálech velkého obchodního domu okraji hlavního města České republiky, tam, kde podzemní dráha projíždí mou oblíbenou barvou. Netuším, jestli bylo štěstí, že jsem se dostala do lehce upocených rukou jejího nad cenou zamračeně uvažujícího otce, ale tehdy mi to nevadilo - kromě elektrického proudu mě hřálo ještě vědomí, že konečně budu někomu moci svítit. A to je docela důležitý úkol. 

Autor

Tehdy se právě stěhovali do téměř dostaveného domu. Její otec montoval kuchyň, matka si představovala, jak jednoho dne promění hroudy hlíny na velkém pozemku v rajskou zahradu plnou barev, vůní a chutí. Ona i její sestra byly na skautském táboře a i když je myšlenka na nový domov, který je po návratu čekal, lákala, já jsem pro ně součástí té euforie nebyla. Uprostřed posázavské krajiny žádný Edisonův vynález nepotřebovaly a i po příjezdu je víc zajímaly vůně nezabydleného prostředí smísené s novotou všude kolem, plánovaly si, jak si uspořádají dosud v krabicích zabalený nově nakoupený nábytek z Ikey a vlivem dlouhého působení teplého slunečního světla si v několika týdnech mohly takřka vystačit i beze mě. Až to bylo trochu k pláči. Ale jenom trochu, protože jak už to tak ve světelném životě bývá, záře vás oslní až tehdy, kdy jste na přímý proud světla naděje připraveni. A tak jsem dál zůstávala v malé krabičce.

V druhé polovině července kulatého roku jsem se konečně dočkala toho, pro co jsem byla někde v dálných krajích, kde se slunce probouzí, stvořena. Její strýc si našel volný čas a přišel jim do domu zapojit veškeré lustry, svítilny, elektrické spotřebiče a další záležitosti, ke kterým nechtěla matka otce ze strachu pustit. Mezitím se rodina do obchodního domu vydala znovu a děvčata si přivezla papírové lustry, jaké viděla v nekonečném seriálu televize Nova, na výzdobu svých pokojů. Její starší sestra byla rozumná a velkou kouli nechala zářit průsvitnou bělobou, ona však v návalu jistého naivního popudu tvořivosti popadla dopisující fixy a neposkvrněný lustr, připomínající obal kolem horkého jádra, středu viditelnosti vesmíru jejího pokoje, se jimi pokusila ozdobit. Že je něco špatně si uvědomila až tehdy, kdy zatím složený kus krepového papíru rozložila a se zklamaným zděšením spatřila své dílo - noty, kytičky, srdíčka, hvězdičky a jiné spontánní malůvky bez ladu a skladu hyzdily svými neuvěřitelnými barevnými variacemi a dalšími abnormálnostmi, jako například to, že každý obrázek byl namalován v jiném směru a jiné velikosti, čistotu a klid nově zařízeného malého pokojíku na východní straně novostavby. Mně to však nevadilo. Připadla jsem si úplná, když mi její strýc dovolil ochutnat čerstvý proud elektřiny a nabít se energií, takže mi tenhle nedostatek v podobě nepříliš půvabného vzezření radost z existence nekazil. 

Autor

Za ty čtyři roky jsem byla svědkem už spousty událostí. Myslím, že jsem se stala důležitou součástí jejího života. Svítila jsem jí, když si bez špetky radosti či zaujetí vypracovávala každodenní úkoly z matematiky nebo na poslední chvíli doplňovala výpisky a znalosti z naukových předmětů. Pomáhala jsem jí překonávat nespavost a spolu s ní jsem uprostřed bezesných nocí četla knižní příběhy. Ráno jsem ji vídala s rozcuchanými vlasy kolem trochu otupělé hlavy a v noční košili s proužky a medvídkem. Často jsem byla svědkyní hádek s rodinou, vyslechla jsem si nespočet telefonátů nebo křiku přes celý dům, v náruči své záře jsem ji konejšila a v zimě, kdy vládlo i dni jakési přítmí, jsem nenasytně polykala opravdu hodně proudu. Zalévala jsem žár hněvu v jejích myšlenkách, zchladila kdejakou pubertální horkost. Vysušila jsem mnoho slaných slz a rozžehla několik ohýnků v jejím srdci. Byla jsem tu pro ni a rozsvítila jsem se pokaždé, když se okolní svět začal utápět ve tmě. 

A pak to šlo z kopce. Začalo to tím, že ze mě spadl ten nepovedený lustr. Chytala totiž zrovna krví nacucaného komára, který jí doslova (vy)pil krev a na nějž se, drbajíc si poštípané ruce, opravdu cholericky naštvala. S trikem, které se chystala hodit do koše na špinavé prádlo, ho honila po stropě a stěnách pokoje a když konečně zasáhla, omylem přitom strhla i lustr. Nevěděla, co s tím, a tak jej odložila na skříň mezi zaprášené vzpomínky. Brzy poté jsem praskla, přestala jsem svítit, jako když dohoří i to poslední polínko v krbu. Elektřina se stále vyzývavě tetelila v přívodových cestách, ale já už měla zalepená ústa, nemohla jsem ji ochutnat. Tehdy jsem se velmi zarmoutila.

I některá světla zhasínají se smutkem. Nevím, nakolik bylo mé dosloužení tragické pro ni, ale pravděpodobně to tak moc neprožívala. Opět do dveří vešel strýc, teď už o čtyři roky starší, odmontoval mne z nástavného drátu a namísto mě ke zdroji proudu připojil jinou žárovku. Když jsem se jí podívala do držáku, měla jsem pocit, že trochu posměšně jiskří. 

"Nevyhazuj to!" zavelela na strejdu od počítače.
"Co s tím budeš dělat? Je to rozbitý, nefunkční," namítl on. Odvětila, že to nevadí a schovala si mě. 

Jsem zaprášená zářivka, zahozena do víru prachu a vzpomínek, ke kterým se pojím jako žádná jiná věc v jejím pokoji. Jen já totiž můžu říct, že jsem viděla. Každý z nás je jako žárovka - může se rozsvítit a být majákem pro druhého, může si svítit na cestu životem a vidět pod jasným světlem elektřiny, ale může také prasknout a odejít v zapomnění. Může být uctíván a stále vnímán jako něco výjimečného, nebo se může nechat považovat za jednoho z nespočitatelného množství stejných, obyčejných a nezajímavých produktů nemožné společnosti. 

článek je součástí Hřejivé výzvy

2. Příběh jakéhokoliv předmětu z tvého pokoje


o výzvě, jejích úkolech a pravidlech se můžete dočíst tady

6 komentářů:

  1. Páni!
    Žasnu.
    To je tak dokonale filosofické a výstižné; je to prostě ukázka toho, že někteří lidé se umí inspirovat i ve věcech, o něž většina světa ani okem nezavadí (což je v případě zářivky opravdu jen obrazně řečeno).
    I já teď budu o svém papírovém lustru přemýšlet jinak, než dosud.
    :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Neskutečné! Opravdová nádhera. Už se nemůžu dočkat, až si budu moct přečíst další příběhy:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. No, nevím, jak moc se další příběhy líbily, ale doufám, že aspoň trochu dobré byly. :)

      Vymazat
  3. Fantastické. Tak obyčejná věc jako žárovka, a co všechno už viděla a zažila!
    Navíc, opravdu vydržela čtyři roky? Je skvělá, statečná a odolná! :-)

    OdpovědětVymazat