úterý 2. prosince 2014

Padá sníh

Chtěla jsem sice započít prosinec v duchu Hřejivé výzvy tak, abych toho stihla co nejvíc, ale až dnešní den mě inspiroval, o které vzpomínky z mého dětství se podělit. Nevím jak u vás, ale můj dnešní den je prosněžený. Někdy to spíš vypadalo na mrholení, ale vrstvička sněhu napadla. Ihned po návratu domů ze školy (výjimečně jsem přijela za světla, protože mi odpadl koncert, z čehož mám obrovskou radost :D) jsem vzala foťák a šla ven. Chtěla jsem při tom vyvenčit Bertíka, který rochnění ve sněhu miluje, a taky mě napadlo, že zabavím Bětku, která sníh ještě v podstatě nezažila, protože na to byla malá a neměla z toho rozum. Ušly jsme spolu dvacet metrů v nemožně nekonečném čase a nakonec jsme se vrátily domů. Tak alespoň foťáku a Bertíkovi jsem udělala radost, i když už se začalo stmívat.


Pamatuji si, jak jsme se sestrou ještě ve starém domě, na opačném konci vesnice, milovaly první sníh. Já jsem odjakživa byla ranní ptáče a ráno jsem hned po probuzení utíkala dolů do obýváku, abych si pustila pohádky. A když jsem se podívala z okna, viděla jsem bílo. Bílou kapličku, pocukrované stromky před domem, zasněžené střechy domů kolem, sněhem posypaná pole. V takových chvílích jsem si, pokud si dobře vzpomínám, nahlas řekla: "Jé, sníh!" nebo něco podobného. Nevím to jistě. Co si však nemůžu splést je to, že jsem pokaždé hned běžela zpátky nahoru. Nejprve do svého pokoje. Střešní okno bylo pokryté vrstvou sněhu. Vzbudila jsem rodiče s nadšeným poskakováním, že je sníh a zima, jupí. Samozřejmě jsem spát nenechala ani Anču. Ten sníh, který mi po ránu udělal takovou radost, většinou během dne roztál, prostě zmizel. Na ta rána však nezapomenu.

Další sněhovou vzpomínkou je stavění sněhuláků ve školce. S tátou nebo Ančou jsme nikdy nestavěli, nebo alespoň ne takové ty veliké. Sněhu i místa bylo dost, ale já jsem nikdy neuměla udělat takovou pěknou velkou kouli. Ve školce to byla jiná. Tatínek jednoho kluka spolu s ostatními kluky kutáleli velkou kouli, učitelky si vzaly na starost prostřední a šikovné holky, mezi které jsem z pochopitelných důvodů nepatřila, se zhostily koulení hlavičky. Mě však bavilo zdobení - pořádná neoloupaná mrkev, starý kastrol od něčí maminky nebo babičky, uhlí od těch, co tím doma topí, pořádné venkovní koště a ztracená nebo přebytečná šála. Sněhulák nám vždycky vydržel dlouho. Někdy si chci taky udělat velkého sněhového sněhuláka. Snad bude dost sněhu. :)

Nezapomenutelné je samozřejmě i bobování a sáňkování. Já jsem měla neonově růžové boby, nejrychlejší ze všech, Anča měla staré, dřevěné, rychlé sáňky. Co by kamenem dohodil od našeho starého domu se rozprostírá kopec, kterému nikdo neřekne jinak než Hopan. Možná je to tím, že právě tam se rok co rok předhánějí a baví všechny malé děti z vesnice. Je to velký kopec, tak padesát metrů určitě, a navíc nehrozí nebezpečí srážky s autem, protože tam žádná nejezdí. Ústí to navíc do zahrádky jednoho pána, který vždycky nechá otevřená vrata, aby do nich děti nenarážely. Anča jednou, asi v pěti letech, narazila do sloupku a to bylo řevu. :D Osobně si to tedy nepamatuji, ale vím to z vyprávění. Jinak ta atmosféra, kdy jsme se spojili v bobové spřežení o deseti, patnácti lidech, a sjeli kopec, bez úrazu, je samozřejmě nezapomenutelná.



S rodiči, hlavně s tátou, jsme jako malé chodili do lesa (u něhož momentálně bydlíme) na skály. Nejsou to žádné horolezecké stěny, ale úraz by se tam přihodit mohl. Pro nás to vždycky bylo to největší dobrodružství. Když jsem prohlížela jednu kamerovou kazetu, narazila jsem na záběr právě z takové procházky, která, jako většina jiných, se konala v zimě. Zasněžený les mám nejradši. :)

Mezi další vzpomínky, které bych měla zmínit v souvislosti s prosincem, patří i pečení perníčků a jejich zdobení s prarodiči na Kladně a také hřbitovy. Já vím, to druhé nezní nijak radostně a vánočně, ale já jsem s rodiči na hřbitov vždycky ráda chodila. Je to tam takové zvláštní. Svíčky ve tmě, květiny v zimě. A ten klid... většinou ho doprovázelo vyprávění o zesnulých, například o prababičce Vlastě. :)

A jaké jsou vaše vzpomínky spojené s prvním sněhem, s prosincem celkově? :)

(očekávejte horu bílých fotek :))

článek je součástí Hřejivé výzvy 

17. Popiš jakoukoliv svou vzpomínku z dětství


o výzvě, jejích úkolech a pravidlech se můžete dočíst tady

2 komentáře:

  1. I když nevím, jestli má cenu psát ještě komentář, chtěla bych říct, že to jsou krásné vzpomínky a krásné věci, které máš spojeny s vánoci. Ty vzpomínky ti nikdo nevezme.

    OdpovědětVymazat