čtvrtek 29. května 2014

(Rozporu)plnost (po)citů

Protože je tak krásné tě na dálku obejmout. Protože je tak děsivé vzpomínat na přítomnost. Protože je tak těžké odolávat. Protože je tak lehké odpoutat se. Protože je tak nemožné najít se. Protože je tak hezké nemyslet. A protože je tak hezké cítit. Cítit se úplně i přes vlastní neúplnost. Procítit okamžik, vcítit se do okolí, sáhnout si na dno srdce.

středa 28. května 2014

Souhvězdí sněžného vlka

Věnováno šestnácté iluzi


Pohlížím do tváře kouzelné noci,
nade mnou bdí hvězdný zrak vlčí,
jen zářím v opojení jeho moci,
pohlížím do tváře kouzelné noci.

úterý 27. května 2014

"Smile" ...

Protože když jsi rozsvícená, máš ve tvářích nádherné dolíčky plné kouzelných nápadů. A protože jsem bezohledně a sobecky zhasla světelný plamínek hořící na dosah našeho internetového přátelství... A protože se emocionálně nedokážu vzepřít odporové síle napsat ti.

pondělí 26. května 2014

Jak mi přicházely dopisy z Bradavic

Před pár týdny jsem si stěhovala knihovničku a při té příležitosti jsem ošetřovala časem a bláznivou nerozvážností poškozené knihy. Každá je jedinečná - pod některými se mi vahou jejich obsahu podlamují kolena, za brožovanými obálkami jiných cítím přitažlivé příběhy, hřbety ozdobeny jmény slavných autorů se na mě usmívají slibným čtenářským zážitkem a některé knihy věčně dýchají do mého srdce vrytým obsahem, který je nejen plný příběhů, ale i vlastních vzpomínek.

neděle 25. května 2014

Májová extáze absurdních pocitů

Procházím se prosluněnými dny rozkvetlého světa. Mám se dobře. Chodím pěšky lesními cestičkami a dopřávám puchýřům ledové lázně v dešťové vodě. Bosými chodidly se dotýkám rozpálené země. Nosím sukně až na zem a vysoké culíky. Směju se v náruči šípkových keřů. Usínám za úplňkových nocí, sním s otevřenýma očima. Zpívám si s ptactvem, slunce v duši, žal v srdci.

Ospalá osamělost
Štěkavá zrnka opia do snové krajiny zapomnění, červenající se vlastní samotou.

pátek 23. května 2014

Zamrzlé vzpomínky


Je příjemné vzpomínat na hezké věci,
ráda vracím se do krajiny minulosti.
Těžko přecházím přes hranice času,
špatně jde se mi vstříc přítomnosti.

čtvrtek 22. května 2014

Hledání duhy

V období puberty nastávají zlomové dny, kdy si uvědomujeme, čím chceme jednou být. K tomuto cíli se potom upínáme. Někdo s vytrvalým nasazením a nezdolnou pílí, jiní k celému procesu plnění snů o budoucnosti přistupují zlehka a považují ho pouze za nějaký bod, který si nedobrovolně zvolili, aby měli od otázky typu "Čím bys jednou chtěla být?" pokoj. Jelikož se řadím mezi skupinu dospívajících, i já o hledání duhy, na jejímž konci se zrcadlí splněná představa o nadcházejících dnech dospělosti, často uvažuji. Doposud jsem se na cestu za sedmi barvami naplněnosti životních snů nevydala, přesto myslím není na škodu o této cestě mluvit s širším okolím.

středa 21. května 2014

Tak trochu božská detektivka

Není to tak dávno, co jsem veřejně prohlašovala, že nejsem ten typ knihomola, který by četl Percyho Jacksona a podobné nesmyslnosti. Není to tak dávno, co se mi první díl téhle série o neobyčejném klukovi dostal do rukou. Napřed jsem ho půjčila sestře, neboť jsem ho neplánovala hned číst, a ona z něj byla nadšená a hodnotila ho pěti hvězdičkami a tak. Řekla jsem si, proč ne, třeba to nebude taková hloupost, jak jsem si vždycky myslela. Konec konců, nesuď knihu podle obalu.


Musím se přiznat, že nejvíc mě na celé knížce bavilo její focení pro tento článek. Každá fotka je novou výzvou a já se snažím vymýšlet něco zajímavého. Doufám, že vás můj zloděj blesku (nebo spíš podstrčené šunky, jinak by nepózoval) pobavil. :)

úterý 20. května 2014

Konec starých časů



Vždycky jsem tudy chodila. Tahle ulice je jedna z těch méně důležitých městských spojnic, kudy vede rachotivá tramvaj a věčně auta postrádající silnice. Pouliční lampy slabou září osvětlují omšelé omítky kdysi krásných domů. V oknech se málokdy objeví živelně rozžatá žárovka nebo odraz zapnuté černobílé televize. Znám lidi, kteří v úkrytu vybledle červených cihlových zdí žijí, ale stejně jako oni o mně se o žádného z nich moc nestarám. Proč taky.

neděle 18. května 2014

Toulky napříč knižními Světy

Poprvé jsem Svět knihy, tradiční květnový veletrh, který letos slavil dvacáté výročí působení, navštívila vloni s prarodiči. Tehdy jsem si odnesla dvě knížky - paperback Eragona a Prázdné místo, do něhož jsem vkládala mnoho očekávání - a skvělý zážitek. Letos jsem tyto knihomolské slavnosti chtěla oslavit coby knižní blogerka ve velkém, což se mi docela povedlo. Díky soutěži pořádané projektem Rosteme s knihou jsem měla možnost jet na veletrh v pátek a v sobotu, jsem se vydala do holešovického výstaviště na vlastní pěst. (očekávejte nekonečný článek)

čtvrtek 15. května 2014

Román o lidských touhách a nelidských činech

Nevím, čím to je, ale přitahují mě příběhy odehrávající se během minulých dob. Nemám dějepis nějak přehnaně ráda a vlastně se mi ani až tak dobře neučí, ale nikdy nepohrdnu knížkou poukazující na lidské životy před (ne)dávnými lety. Když jsem jednou objevila na internetu upoutávku k filmu 7 dní hříchů a později ho zhlédla, nijak zvlášť mě neoslnil. Ano, byl pěkný a herecké výkony jakbysmet, ale přesto mi připadal dost zmatený a smyšlený. Tohle se přece nemohlo dít, honilo se mi hlavou. Lidé se přece neupalují jen kvůli tomu, jakou mají národnost. Ano, i to se bohužel stávalo...

Když jsem se dozvěděla, že předlohou filmové verze je stejnojmenná kniha od autora Habermannova mlýnu (nečetla jsem, ale chystám se), od Josefa Urbana, na nic moc jsem nečekala a vyšla tomuto příběhu vstříc.

pondělí 12. května 2014

Ticho je vzduchoprázdná věčnost



Nehybně přízračné okamžiky mě spirálovitě svírají ve své bezvýznamné nenaplněnosti. Vznáším se na vlnách ohlušující bouře malicherných bolestí. Svázaná pochmurnými provazy vlastních hříchů polykám doušky živé smrti.

neděle 11. května 2014

Na cestách

Cestovatel. To nemusí být člověk s batohem na zádech a kufrem v ruce nebo někdo nadšeně mávající letenkou do dalekých krajin. Ono občas stačí neustálé přesouvání z místa na místo, neschopnost setrvávat v jednom bodu po delší dobu.

úterý 6. května 2014

Faust

Johann Wolfgang von Goethe: Faust 
Překlad Otokar Fischer. Vydalo nakladatelství Omega roku 2014, 479 stran.

Pamatuji si, jak jsem poprvé narazila na citát Johanna Wolfganga Goetheho. Tehdy jsem netušila, kdo to byl, pouze mi jeho jméno něco vzdáleně připomínalo. Když jsme pak na podzim v němčině probírali předložky se třetím pádem, uvedla naše učitelka jako příklad k von právě tohoto autora. V dubnu jsem dostala příležitost vybrat si zkušební recenzní výtisk nakladatelství Omega a jelikož jsem musela vybírat z novinek, Fausta jsem si všimla okamžitě. A měla jsem jasno.

(Následující shrnutí děje pravděpodobně obsahuje spoilery. Protože však věřím, že nejvíc se dá na díle ocenit autorův básnický um, hlavní zápletky díla prozradím. Pokud ale nechcete znát ani ty, doporučuji si místo následujících odstavců přečíst jinou anotaci ke knize.) 

Na samém počátku se Bůh nechá vyprovokovat ďáblem - Mefistofelem - sázkou o lidskou duši. Lidstvo je v tomto "souboji" zastoupeno doktorem Faustem. Bůh věří, že se Faust nenechá svést satanovými sliby věčné mladosti a zůstane mu věrný. Jenže doktor v této době dochází k poznání, že i když celý život jen střádal informace, studoval všechny možné vědy a získal různé tituly, se vlastně vůbec nic nenaučil a nedozvěděl. A ještě ke všemu tyto zbytečnosti vnucoval všem svým žákům.
V této chvíli se objeví Mefistofeles a slibuje mu splnění všech jeho přání a zjevení věcí, které ostatní lidé nevidí. To vše pod podmínkou, že až najde v něčem uspokojení, bude na oplátku sloužit on Mefistovi. Faust přijímá. A tak si začne užívat života a všech jeho slastí i neřestí. To vše za pomoci Mefista.
Při cestě světem potká Faust v jednom malém městečku krásnou Markétku. Nyní je Faustovou jedinou touhou strávit s Markétkou alespoň jednu noc. Díky Mefistovi se mu to podaří. Markétka mu opětuje lásku. Tím ale Markétka upadá v opovržení mezi největší chátru. Zabije svou matku a utopí své a Faustovo dítě. Mezi tím zavraždí Faust v souboji jejího bratra. Markétka je odsouzena k popravě, ale Faust jí nabízí záchranu. Odmítne. Tím je spasena, protože nepodlehne ďáblovu pokušení a odevzdá se Bohu.
Ve druhém díle je Faust nešťastný z Markétčiny smrti. Mefistofeles se ho pokouší rozptýlit a zavede jej na dvůr, kde má doktor zapomenout na tuto tragédii. Je sice zahrnut vděčností za objev papírových peněz a láskou starověké krásky Heleny, ale spokojenost stále nenachází. Nakonec již jako slepý stařec žádá císaře o bažinatý kus mořského břehu, který odvodní a zúrodní. Konečně nachází smysl svého života. Podle úmluvy s Mefistem má nyní jeho duše propadnout ďáblu, ale díky svému ušlechtilému záměru pomáhat druhým lidem je zachráněna před peklem a spasena. Ukazuje se, že není nikdy pozdě obrátit se na pravou cestu, pokud člověk opravdu upřímně lituje svých hříchů.

(Konec části plné spoilerů.)

čtvrtek 1. května 2014

Máj

Už ani nevím, kdy jsem poprvé uslyšela první verše Máje, a se stejnou nejistotou si nevzpomínám, proč jsem si tak dlouho toužila toto slavné dílo přečíst a nedostávala se k němu. Jak příhodné, že se mi pěkné vydání nakladatelství Fragment dostalo do rukou právě v prvomájových časech.


Je pozdní večer, první máj. Večerní máj je lásky čas. Krásná Jarmila nedočkavě čeká na svého milého Viléma, ale ten nepřichází. Nešťastný Vilém, vůdce loupežníků, sedí ve vězení a utápí se v slzách, zítřejší jitro bude poslední, které uvidí, než mu kat setne hlavu za vraždu otce, jež svedl jeho milovanou Jarmilu.