středa 31. prosince 2014

Co dovede zachránit den

Strávila jsem poměrně dlouhou dobu tím, že jsem přemýšlela, jak tento úkol Hřejivé výzvy pojmout. Mohla bych se například rozepsat o fiktivních hrdinech, kteří si získali mé srdce a navzdory nepříznivému vztahovému počasí v realitě mě dokázali pobavit, přiměli mě na chvilku zapomenout. Nebo bych například mohla psát o skutečných lidech - to jsem si uvědomila, když jsem nedávno třídila dopisy a pohledy od blogerů, na které mám vyhrazenou velkou krabici. Všichni, kdo si kdy vynahradili čas a napsali mi v jakékoliv podobě přívětivá slova, jsou zachránci dnů, které by jinak nespíš šly do kytek. Mohla jsem toho psát tolik, mohla jsem vám naservírovat dlouhý článek, který by nikdo nedočetl do konce. Jako obvykle je to všechno nakonec úplně jinak.

Toho detailu, že je na budíku dvanáct hodin, i když já vstávám nejpozději o víkendu v osm, si nevšímejte, fotka je stará a pouze ilustrativní.

úterý 30. prosince 2014

Královna sebe samé

Stejně jako Iris, i já měla se zpracováním tohoto úkolu problémy. Oblíbených spisovatelů mám hodně, ale jak mohu zvolit toho pravého? A jak potom napsat něco na motivy jeho děl nebo jeho vlastním stylem? Dlouho jsem váhala. Pak jsem si uklízela pokoj a v šuplíku jsem vyhrabala pohlednice s ilustracemi Marie Brožové, kterou jistě všichni znáte díky jejímu veřejnému projektu Obhajoba pastelky. Pohled mi sklouzl do mé knihovny, kde se vyjímají její nádherné knihy Duše kamenů, Duše stromů a nejnovější Zakleté víly. Všechny s věnováním. Jelikož jsem četla zatím pouze Duše stromů, sáhla jsem po nich. Náhodou se mi kniha otevřela na povídce o Veronice, která si vždycky raději hrála na indiánku než na princeznu. Tato povídka je jednou z mých nejoblíbenějších této knihy, a tak, motivována obrázkem, jehož název ani zobrazení jsem na internetu nenašla, hodlám napsat i svůj příběh.

Kousek z ilustrace k povídce Amazonka borovice - medicína odvahy z knihy Duše stromů spisovatelky a především kreslířky Marie Brožové.

pondělí 29. prosince 2014

Kousek historie

Účast v dějepisné olympiádě pro mě má velký význam. Jistě, vidina úspěchu mě láká, protože nejsem ten typ, který by bodoval za každých okolností. Důvod, proč jsem nakonec dala přednost dějepisu před Srbskem, je prostý. Obklopena alkoholu chtivými Srby bych se stejně necítila nejlíp a když už o sobě tvrdím, že jsem milovnice historie, měla bych ji taky znát, že jo. Téma letošního ročníku soutěže se zaměřuje na války, boje a lidské utrpení od Sáma až ke vzniku Trojspolku. Loňský námět - Město v proměnách času - mě sice zaujal víc, ale takhle si alespoň připomenu slavné bitvy, jejichž data jsem stihla zapomenout. Ale pšt.

neděle 28. prosince 2014

Dědictví

Už se nemohu dočkat, až vystoupím z letadla. Nemám ten pocit, že nestojím nohama pevně na zemi, ráda. Při pohledu z okénka se mi pokaždé zatočí hlava a celá se rozechvěju, netuším, jestli strachem nebo vzrušením. Nikdy by mě nenapadlo, že poletím přes půlku světa kvůli dědictví. Mám možnost převzít majetek lidí, o nichž téměř nic nevím, kromě toho, že jsou spřízněni s mou babičkou.



***

sobota 13. prosince 2014

jaká je vlastně ta všednodennost?

je to smutné, ale je to prostě tak. kde jsem to slyšela, že čistý řez je méně bolestivý než pomalé uhlodávání, hnisání a odumírání? myslím si, že byste si zasloužili vědět to. vy, kteří jste mi pomohli dostat se až sem, kteří jste mi byli oporou, i když jste o tom možná ani nevěděli. vy, kteří jste mi dávali životní inspiraci a tolik mě toho naučili. vy, o kterých mluvím jako o přátelích. vy byste si to možná měli přečíst, ostatní snad ani raději ne.

jaká je vlastně ta všednodennost? už nějakou dobu všelijaká. nevím, jak o ní napsat, protože nechci, aby to vyznělo špatně. nechci, abyste si mysleli, že nejsem silná, že jsem přílišná citlivka, že má rozhodnutí jsou unáhlená, nesprávná, dětinská. víte co? možná jsou.

věc se má tak, že už nedokážu žít v téhle bublině. ne teď. musím něco dělat se sebou, se svým životem. sakra, jinak to nejde. musím zaklapnout počítač a jít něco dělat. jít se podívat do přírody, která se neustále mění a je jen otázkou, kdy se změní tak, že už tu ani nebude. nebo už tu nebudu já. musím dokázat sama sobě i svému okolí, že uvnitř se skrývá něco víc, než co je na povrchu. musím si konečně splnit cíle, které si už tak dlouho dávám. nesmím podlehnout té momentální spokojenosti a lenosti, která se mě zmocňuje pokaždé, když se chystám něco dělat. musím se odpoutat od materialismu a závislostí. musím něco dokázat, alespoň sama sobě. musím si uspořádat život a myšlenky. musím, musím, musím to udělat. vím to. je těžké odprostit se od věcí, se kterými jste už tak dlouho spojeni. ale v hloubi duše vím, že když to neudělám takhle, nejspíš to neudělám vůbec. což nemůžu připustit. můj následující krok je klíčem k odemknutí zpátečních vrátek.

není to navždy. až splním všechno, co splnit musím, připlazím se k těm, na nichž mi záleží, zpátky. nejspíš ne na tenhle blog. počkat, kde je ta holka, která tvrdila, že se na tomhle místě našla a už tu zůstane? no, to je fuk. prostě budu cestovat tak dlouho, dokud nenajdu místo, kam zapadnu. kde se usadím. ve světě přece takové místo musí být. nějaké hodně vzdálené. třeba i za oceánem. chci vypadnout z tohohle života, vymazat předsudky a nesmyslná pravidla. chci žít v tichu prostoupeném bušícím srdcem a zvuky radosti.

tak zatím ahoj, držte mi palce a užijte si svátky a vstup do roku 2015.

ps: z tohoto kroku plyne, že ruším své závazky. v případě hřejivé výzvy mě to moc mrzí. nedokončím ji, prostě to nejde. nejenže se při každém úkolu stresuji jak před velkou písemkou z matiky, ale při psaní mě doprovází nepřejícné hlasy okolí. nemůžu psát bez podpory, bez motivace a chuti.

pps: letos mi prosím nikdo neposílejte nic vánočního a tak podobně. jen ať si mé okolí dál myslí, že jsem zakomplexovaný opuštěný asociál. proč jim brát iluze? a když už byste něco poslali, počítejte s tím, že si na to rodiče v záchvatu nedůvěry ve mě samotnou posvítí... nemůžu fungovat ve dvou světech. v jednom, kde jsem veselá blogerka a v druhém, kde se podobám spíše terči, na který míří lidé všechno, co se může zabodnout jak na povrch, tak do hloubky.

pps: ještě by to chtělo nějakou dramatickou tečku. ruším si facebook. končím se spoluprací s nakladateli, protože se to zvrhlo v něco, v co nemělo. prosím, zdržte se komentářů o špatnosti rozhodnutí, nepište povzbudivé zprávy. sice bych to opravdu na jednu stranu ocenila, ale akorát by to všechno ztížilo. až přijde čas, až budu připravená, ozvu se. slibuji.


středa 3. prosince 2014

První zimní

... a nejspíš taky poslední, jak to podle dnešního oteplení vypadá. Jsem moc ráda, že jsem tentokrát neváhala a při první příležitosti se namísto kamenů zaměřila po dlouhé době na focení. A že bylo co fotit. Žel bohu jsem neměla optimální světlo a tak je většina fotek spíš tmavších. Mohla bych je upravit, ale nepůsobily by přirozeně...

úterý 2. prosince 2014

Padá sníh

Chtěla jsem sice započít prosinec v duchu Hřejivé výzvy tak, abych toho stihla co nejvíc, ale až dnešní den mě inspiroval, o které vzpomínky z mého dětství se podělit. Nevím jak u vás, ale můj dnešní den je prosněžený. Někdy to spíš vypadalo na mrholení, ale vrstvička sněhu napadla. Ihned po návratu domů ze školy (výjimečně jsem přijela za světla, protože mi odpadl koncert, z čehož mám obrovskou radost :D) jsem vzala foťák a šla ven. Chtěla jsem při tom vyvenčit Bertíka, který rochnění ve sněhu miluje, a taky mě napadlo, že zabavím Bětku, která sníh ještě v podstatě nezažila, protože na to byla malá a neměla z toho rozum. Ušly jsme spolu dvacet metrů v nemožně nekonečném čase a nakonec jsme se vrátily domů. Tak alespoň foťáku a Bertíkovi jsem udělala radost, i když už se začalo stmívat.