pondělí 5. ledna 2015

Dětství v korunách stromů

O spoustě věcech se mluví jen velmi těžko, ale mezi ta témata, ke kterým mám vždycky co říct, patří povídání o tom, kde jsem vyrostla. Narodila jsem se u nás na vesnici (tedy, v městské porodnici, ale to je jen detail), vyrostla tam a žiji zde dodnes. Rozhodně zde nemíním umřít, ale pohřbít tu své vzpomínky taky nechci. A tak se o ně s vámi podělím.


Tehdy jsme bydleli přímo na návsi, coby kamenem dohodil od kapličky, kopce, na němž už můj děda proháněl sáňky, a také kousek od hospody, zastávky, zkrátka v centru dění. Stačilo pět minut a mohli jsme navštívit bratrance či babičku. A nebo tetu Máňu, narozenou ještě za první republiky, která odchovala několik generací a ještě dnes, i když už špatně chodí, se na ni rádi podíváme, ukážeme jí Bětušku a prohodíme pár slov. Dodnes mám v paměti její domácnost - takovou starou, omšelou, do níž naprosto pasovala svým zevnějškem i povahou. Vždycky dělala koláče a dávala nám "svačinu", když jsme si venku hráli. Měla dobré bonbóny a papouška Karla. Naučila nás několik sprostých říkanek, z nichž jsme jako děti byli všichni unesení, (Karel do pekla zajel, na bílém koni, čert ho tam honí, s posranou holí apod.) 

Před domem tety Máni, která, abych upřesnila vztah k ní, byla sestrou otce mámina táty, stála a dodnes stojí třešeň. Dnes mi připadá jako seschlý strom se slabými větvičkami, dříve pro nás znamenal opravdu hodně. Hráli jsme si tam na všechno - víly, mimozemšťany, zvířata,... Větve měla tak skvěle zakroucené, že jsme si z ní mohli udělat celý dům. Dokonce jsme tam měli i záchod. :D Pamatuji si i na příhodu s mravenci, z nichž mám panickou hrůzu, i když mě zároveň fascinují. Vylezla jsem až na vrcholek třešně za sladkými plody a najednou jsem si uvědomila, že všude kolem po kůře lezou malí černí mravenci. Začala jsem ječet, křičet a brečet. Ještě že jsme bydleli kousek a táta pro mě mohl přijít a sundat mě dolů. Hrdina. :)

Pořád píšu "my". Co si pod tím představit? Já, ségra Anča, kamarádky Monča a Terka, bratranec Pavel a občas i jiné děti. Jen abyste byli v obraze.

Kromě třešně jsme měli ještě oblíbenou jabloň. Ta zase rostla pod kopcem, nad nímž jsme bydleli. Lezlo se na ni poměrně obtížně (dnes by mě to žádnou námahu nestálo, ale proč pokoušet starý stromek :)), ale když jste to dokázali, stálo to za to. Nejen že měla sladká jablka, ale ty možnosti... Jabloň jsme objevili v období, kdy jsme si začali hrát na uprchlé děti a princezny, na divoženky, na lovkyně. (Náš bratranec byl většinou nějaký statečný bojovník nebo naopak myslivec, před kterým jsme se musely mi holky skrývat.) Vyráběli jsme se luky, šípy a jiné zbraně. (Ehm, ne, že by to snad bylo použitelné. :D) Brali jsme si vajíčka a jiné jídlo z domova a pak jsme si hráli na to, že jsme to coby uprchlíci ukradli. Prostě dobrodružství.

V mém dětském životě byl ještě jeden strom. Smrk rostoucí mezi dětským a fotbalovým hřištěm. Vysoký tak, že se do jeho koruny vlézt nedalo. Zato dokonalý. Občas jsme zahlédli veverku. Vylezl na něj jen ten nejschopnější, protože záchytné větve rostly skoro dva metry nad zemí. Když mi bylo osm, někdo ty dvě větve uřízl. Konec zábavy. 

Mohla bych toho napsat hodně, mám tolik vzpomínek. Na krtinec, což byla křovina, v níž jsme měli takovou neoficiální klubovnu. Dnes je to zastavěné. Rádi jsme taky chodili na pole na posedy, do lesů ke studánkám a krmelcům. Ke skalám, kde údajně jednou někoho popravili. Na hřbitov. Na cizí zahrady. Vzpomínky jsou silnější než já. Jenže jak si to tak po sobě čtu, stejně jsou hodnotné jen pro mě, jako text stojí tento článek za nic. :)

A jaké vy máte vzpomínky na místo, kde jste vyrůstali? :)

4 komentáře:

  1. Závidím ti, že máš jednolité vzpomínky na jednu určitou oblast, kde jsi vyrůstala! Já se během svého dětství několikrát stěhovala a zbyly mi kvůli tomu spíš jen malé střípky. Nikde jsem pevně nezakořenila.

    Panečku, chce se mi z tvého článku vyšplhat na strom! A s těmi mravenci jsi mi připomněla mou vlastní nehezkou vzpomínku. Lezla jsem na strom, chytla jsem se rukama dvou vysokých větví a přitáhla se obličejem k nim. A na té větvi přímo proti mé hlavě ležela mrtvá myš, stažená z kůže, napůl ohlodaná, hlavou otočená přímo ke mně. Dodnes vidím ty prázdné oční důlky a výrazné řezáky. Jak mám ve zvyku, ani jsem nemukla, jen tiše ztuhla a vyvalila oči - a spadla ze stromu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsme se často stěhovávali, takže vím o čem mluvíte :)

      Vymazat
  2. Také ti docela závidím. Já nikdy nezažila takové to hraní si s dětmi (byla jsem pořád nemocná), což se mi v budoucnu docela vymstilo a trvalo mi dlouho, než jsem se naučila komunikovat s vrstevníky. :-/
    Ale také mám vzpomínku na jeden strom. To jsem už bydlela v Liberci a u paneláku, kde jsme bydleli, stál takový přerostlý keř, opravdu velký. Protože to bylo na dohled z okna, mohla jsem si tam chodit "hrát" s "kamarádkami" - ale já tam stejně nejradši seděla sama a jen tak se zkoušela vyhoupnout na nízké větve.
    Přestala jsem tam chodit, když se tam poprvé objevil nasypaný nějaký bílý prášek (asi to byla mouka, ale přece). Když jdu teď občas okolo - pořád bydlíme celkem blízko - už se mi ten keř/strom zdá dost malý a bezvýznamný. Ale to je můj problém se vším, co si pamatuju z dětství. Já se zvětšuji a okolí zmenšuje.

    Tetu Máňu ti taktéž závidím (jejda, aby to nevypadalo, že ti pořád něco závidím! :-D). Já nezažila ani svého dědu. Musí být skvělé, když si můžeš popovídat s někým, kdo je o pár generací starší. A když je takový člověk ještě "při smyslech" - tedy že se s ním dá povídat- je to nejlepší. :-)

    Tvé vzpomínky jsou krásné, moc ráda jsem si je přečetla. Jak jsem už psala, takovéhle dětství mne bohužel minulo.

    OdpovědětVymazat
  3. Vzpomínky na dětství, na místa, kde jsi vyrůstala, jsou důležité. A nemusí to znamenat jen obchod, kam chodíš nakupovat, autobusovou zastávku, ale právě tato tajemná místa, tajemná právě pro vás, strom, který byl hotový dům, strom, na který se dalo vylézt jen s pořádnou fyzičkou, teta, která vás učila sprosťačiny a měla pro vás vždycky nějaký mlsek... mravenci, ze kterých jsi měla hrůzu. To jsou pěkné vzpomínky, navíc, vy jako děcka, ty, tvoje ségra, kamarádka Terka... a úplně jiné starosti v hlavě.

    OdpovědětVymazat