Co s budoucností

Čtyřiatřicáté téma Hřejivé výzvy, Interview, už na sepsání čekalo dlouho. Koho budeš zpovídat?
Vím, že během února se mé plány zhroutily jako domeček z karet, chtěla jsem konečně Hřejivou výzvu dokončit a namísto toho jsem se neposunula ani o píď. Nejprve jsem chtěla udělat opravdový rozhovor - vybrat zajímavou osobu, položit jí neobvyklé otázky a v pěkné formě to naservírovat svým čtenářům. Jenže dny plynuly, lidé kolem mě procházeli a já mezi nimi nenašla nikoho, kdo by byl do mého článku vhodný. A když už se nějací potencionální jedinci objevili, nedokázala jsem vymyslet ani jednu otázku, která by prolomila ledy mezi světem zpovídajícího a zpovídaného. Asi se na to zkrátka nehodím, a nebo je právě teď špatná doba. Takže jsem se rozhodla, že vyzpovídám sama sebe. Vím, že rozhovor se svou maličkostí není nic originálního či přitažlivého, na druhou stranu, proč se sama sebe nezeptat na to, co mě tíží a s čím bych se ráda svěřila v doufání, že se dočkám nějaké odezvy.


Tak tedy dobrá. Naznačila jsi, že máš v poslední době brouka v hlavě. Můžeš to rozvést?
V poslední době, to pro mě v tomto případě znamená zhruba tři týdny. Přibližně dvacet jedna dní, během nichž se mé myšlenky častěji, než by měly, zaobírají takovým abstraktním podstatným jménem, jehož konkretizace je pro mě poměrně důležitá. To slovo zní Budoucnost. Netuším, jestli se v nějakých normách a psychologických příručkách píše něco o tom, kolik času by měla patnáctiletá holka strávit úvahami nad vlastní budoucností, nad životem. (Ne ve smyslu, jak ho ukončit, ale jak ho přivést k největšímu rozkvětu, být šťastná a tak podobně.) Více než tři hodiny bych v těch tabulkách o zdravé mysli asi nenašla.

Uvažování o budoucnosti není nic neobvyklého. Jak si představuješ tu svou?
To je právě ten problém. Mé vize se neustále mění, může za to aktuální nálada, momentální vztah k některým věcem či lidem. Ovlivňuje to chování okolí, filmy, které zhlížím, knihy, které čtu. lidé, jejichž životy ze vzdálenosti sleduji, pozoruji a leckdy i skrytě obdivuji. Ve své mysli bojuji s mnoha představami, jedna vítězí nad druhou a stejně jsou si všechny rovny. V každé z mých představ hrají roli jazyky, ale snažím se mít k věcem i přístup z praktického pohledu. Nejednou jsem si pohrávala s myšlenkou, že vysoká škola není pro mě. Prohledala jsem velkou část internetových zdrojů, abych se o budoucnosti povolání, které bych chtěla dělat, něco dozvěděla. A přesto mám na svém papíře asi pět až šest verzí vlastního životního příběhu.

Když už zmiňuješ jazyky, o kterých konkrétně mluvíme?
V tomhle ohledu si silně konkurují angličtina a němčina. Italština, kterou jsem se začala učit a jejíž zvuk mě ohromuje při každém poslechu, mě sice láká i do budoucna, ale rozhodně nezaujímá první místo, vlastně ani druhé. Momentálně si pohrávám s myšlenkou, jestli zvolit anglický či německý jazyk - tedy, vím jistě, že budu rozvíjet oba dva, ale jeden si přeci jen musím vybrat. Oba mám ráda stejně, němčinu možná o trochu víc, zato angličtina je pro mě jednodušší. 

A proč je pro tebe ten výběr tak důležitý?
V poslední době se stává čím dál tím více populárnější, že děti zbohatlíků odjíždějí na rok studovat do zahraničí, aby si zdokonalily znalost daného jazyka a poznaly novou zemi, jiný život. Má rodina sice k takovým, co mohou utrácet peníze za všechny své sny, nepatří, nicméně rodiče jsou ochotni mi roční studijní pobyt v cizině zaplatit. Tuto možnost měla i sestra, ale ta nijak po jejím využití netouží, proto se mohu svobodně rozhodnout, neovlivněna tím jejím rozhodnutím. 
Nejprve jsem si říkala, že jistojistě budu chtít do nějaké anglicky mluvící země. Paradox je, že roční pobyt za Atlantikem v USA je levnější než stejně dlouhý pobyt ve Velké Británii, která mě přitahuje mnohem víc. Neumím si sama sebe představit v uvolněné atmosféře Nového světa, kde se hrají národní sporty a kde je možné téměř všechno. Kde se každý může dostat na vrchol bez talentu, kde sláva bývá na denním pořádku. Jedním z důvodů, proč je studium v USA levnější, je fakt, že si předem nemůžete vybrat místo pobytu, rodinu, nic. Dobrovolně fungující hostitelské rodiny si vás vybírají na základě informací, které uvedete v přihlášce a vy se můžete o místě, kam směřujete, dozvědět jen několik dní před plánovaným odletem. Myslím si, že jsem dostatečně přizpůsobivá a flexibilní, ale když mám dělat důležitá rozhodnutí, ráda o nich vím co nejvíc věcí. Studium na druhém konci světa má však mnoho viditelných i skrytých výhod, o nichž se asi nebudu dneska rozepisovat. 
Naproti stojí možnost studovat deset měsíců v Německu, v bavorském městečku Pegnitz, s nímž je má škola v propojení. Hodně studentů z gymnázia už na tom jejich studuje či studovalo. Ta možnost by se mi zamlouvala - byla bych ve světě a přitom bych to měla domů coby kamenem dohodil. Naučila bych se jazyk, který není tolik populární ve světě či v očích studentů, zato si získal mé srdce a pro Evropu má možná větší význam než angličtina. A navíc by to vyšlo o mnohokrát levněji, vlastně by se dalo říct, že by to nic nestálo. Nemusela by se totiž zaplatit žádná agentura, letenky, vízum. A angličtinu bych na německé škole mohla rovněž rozvíjet, což se v opačném případě říct asi nedá. (I když, co já vím...) Zní to o mnoho pozitivněji než Amerika, ale má to jeden háček. Tím háčkem je učitelka, která hraje ve spolupráci s Pegnitz klíčovou roli. Učí mě němčinu a tělocvik. Nikdy v životě jsem nepotkala člověka tak nesympatického, nepochopitelně protivného a náladového. Nedokážu si představit, že by mé studium záviselo pouze na ní, že bych s ní musela komunikovat, ptát se jí a žádat ji o pomoc. Že bych jí musela být vděčná! Ne, děkuji, němčinu mám ráda, ale nenechám si ji otrávit někým, jako je tahle ženská. 
To jsem se o svých důvodech, proč je pro mě výběr jazyka důležitý, trochu rozepsala. Chtěla bych toto roční studium zahájit ve druháku. Mám tedy ještě celou kvintu na to, abych se, jak jen to půjde, zdokonalila v jazyce, k němuž budu směřovat. A který si vyberu pro svou další budoucnost. 

Prezentuješ to tak, že celý tvůj život bude postaven na jazycích - můžeš to vysvětlit?
Už se pomalu dostáváme k tomu, o čem tak vyčerpávajícím způsobem uvažuji. Abych to osvětlila, bude to chtít víc než jeden odstavec. 
Tu myšlenku mi do hlavy zasela Magdaléna, už ani nevím kdy a při jaké příležitosti. Napsala, že bych se měla stát překladatelkou. Nikdy mě to nenapadlo, ale od té doby jsem o tom začala uvažovat. Překladatelství je poměrně náročný obor, protože je důležitá důkladná znalost jazyka. O to víc hraje znalost svou roli, pokud chcete být, tak jako já, překladatel překládající z češtiny do angličtiny. Důvod, proč bych to chtěla dělat takto a ne způsobem přirozenějším a běžnějším, je prostý - tolik knih, které se k nám z anglicky mluvících zemí dostanou, se vydává ve statisícových nákladech, aniž by ona díla byla nějak závratně hodnotná. Naproti tomu v české literatuře lze nalézt více než dost knih, které si získaly mé srdce a jistojistě i srdce dalších čtenářů. Nemusí to být nutně klasika, i když i o té mluvím. Spousta děl leží zapomenuta na maturitních seznamech v českých školách, což jim podle mého nesvědčí - a jelikož angličtinou oslovíte vícero čtenářů, chtěla bych českou literaturu tímto způsobem šířit. Samozřejmě jsem uvažovala i o této variantě s němčinou. 
Už dávno mě opustila představa, že se stanu slavnou spisovatelkou a mé fascinující příběhy mi vydělají na živobytí. Láska k psanému projevu ve mně však přetrvala a post novináře přece zastávala spousta velikánů, například Karel Čapek. Studium žurnalistiky jako takové vyžaduje znalost dvou až tří jazyků, historie, politiky, zkrátka obecný rozhled. V České republice se však s pohádkovým ohodnocením pečlivě provedené práce jen málokdy setkáte. Naproti tomu průměrné platy novinářů z Německa dosahují částek několikrát vyšších. Pokud bych tedy chtěla být kariérně úspěšná v tomto oboru, dokonalá znalost němčiny by byla klíčová. Nehledě na to, že i novináři v Anglii či Americe se mají lépe.
I když nejsem typ, který by si věřil a dokázal, co si usmyslel, ráda si dávám výzvy. Tou největší by asi bylo pracovat v Evropské unii v Ústavu translatologie. Věděli jste, že nástupní plat tlumočníka může být vyšší než 3800 Euro? Že tento člověk bývá jedním z nejdůležitějších lidí přítomných v síních, protože bez něj by se nic nerozhodlo, nic nedomluvilo? Že pro získání tohoto pracovního místa není důležitá praxe, ale perfektní znalost jazyka? Dobře, uznávám, že něco takového je opravdu sen, jako když dívka umazaná od popela chtěla tančit s princem, tudíž pohádkový konec nevypadá nadějně. Přesto je hezké mít takovou motivaci jít dál a zdokonalovat se. 
Sice jsem to zavrhla a neuvažuji o tom, nicméně měla bych zmínit i ten nápad stát se učitelkou. Šířit kouzlo jazyků, nezošklivovat mladým lidem dějiny nebo přítomnost, pracovat s informacemi a dokázat, že i dobří učitelé existují. 

To bylo vyčerpávající. Znělo to, jako bys neměla v plánu se s Českem nějak zdržovat. Hraje v tvých plánech do budoucna tvá rodná země budoucnost?
Někdy mě trochu mrzí, že nejsem rodilá Angličanka či Rakušanka. Že mým jazykem mnoho lidí nemluví a když už, tak tak špatně, až se mi chce nad tím brečet. Naproti tomu si uvědomuji, jak velkou výhodu mám, když ovládám tak krásný, bohatý, výjimečný jazyk, jakým je čeština. V jakém jiném jazyce máte speciální pád pro oslovení někoho? Kde jinde najdete tolik synonym, tolik možností, jak se slovy pracovat, jak se tvořit, skládat ve větách, psát s nimi příběhy? I když mé představy o budoucnosti mohou znít tak, že chci co nejdřív emigrovat a žít si někde za zenitem, kde se lidé mají nejlíp a pečení holubi vám lítají sami do pusy, opak je pravdou. Třeba vysokou bych ráda vystudovala tady v Čechách. A nedovedu si představit, že bych svůj život měla prožít někde, kde se nemůžu domluvit tím nepřirozenějším způsobem. I kdyby se mi daný jazyk zautomatizoval natolik, že by byl téměř jako mateřština, nikdy bych se úplně nepřenesla přes to, že v sobě pohřbívám klenot sebe samé, češtinu. 

Věřím, že se ti všechny tvé sny splní. Dámy a pánové, Vlasta Řenčová, patnáctiletá loutka zamotaná na vlastních provázcích. 

Komentáře

  1. Tak to jsme na ty úvahy o budoucnosti dvě. (tedy předpokládám, že je nás víc, ale víš, jak to myslím; že v tom nejsi sama). Já totiž vůbec nevím, co bych chtěla dělat, zato mám vybraných spoustu oborů, kde bych pracovat nechtěla (je mezi nimi například učitelství, protože nemám ráda děti, ty malé ani středoškoláky, žurnalistika, jelikož je to obor křehký, nebezpečný a hlavně mnohdy velice komerční a neetický, a pak takové ty práce, o nichž je jasné, že bych je dělat nemohla; biologie, chemie, politika...)
    Jenže je moc jednoduché hledat si výmluvy. Nechci-li skončit na ulici a žádat o deset korun na chleba, pracovat budu muset. Mé zájmy a předpoklady se bohužel neshodují se současnými požadavky trhu práce. Myslím, že když si půjdu tou "svou" dějepisnou a literární cestičkou, dotáhnu to maximálně na prodavačku v antikvariátu nebo uklízečku v muzeu, což fakt není moc perspektivní, zvlášť přihlédneme-li k tomu, že je 21. století a lidi se starých věcí spíše zbavují a nepotřebují je k životu.
    Touto rozsáhlou oklikou chci sdělit, že nakonec nejspíše taky zamířím ke studiu jazyků. Budu se muset odpoutat od své rodné hroudy, vstát z gauče a jet studovat do zahraničí. Sice propaguji názor "peníze nejsou důležité", ale stejně, k životu nějaké potřebovat budu. A do toho antikvariátu se snad můžu uchýlit kdykoliv.
    Co se týče tvého článku, moc se mi líbí. Myslím, žes dovedla pomyslný žánr "rozhovor sama se sebou" k dokonalosti. Taky bych řekla, že sis při jeho psaní docela utřídila myšlenky... ne? Budoucnost může děsit i uklidňovat, ale řekla bych, že naprostou většinu lidí právě děsí (ta osobní i světová).
    To s tou nepříjemnou němčinářkou je mi líto, protože bych řekla, že "pro začátek" by bylo lepší jet studovat právě do Německa, když je to blíž - teda aspoň já bych si to tak vybrala, kdybych studovala němčinu.
    (Taky nevím, jestli bych se měla specializovat spíš na angličtinu, nebo španělštinu; kulturně je mi mnohem bližší ta druhá možnost, ale v AJ jsem na mnohem více "advanced" levelu.)
    No, asi jsem tady napsala místo komentáře svůj vlastní článek. :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Vlasti, úžasný rozhovor, který jsem přečetla jedním dechem...
    .
    Ač se může zdát volba (jen) jednoho (nejvíc) jazyka jako absurdní, docela ti rozumím... V mém případě to není tak o jazyku (tam mám jasno), jako spíš o tom zbytku. Dost velkou část svého života jsem strávila tím, že jsem byla hrdá na svou všestrannost, jenže od určité úrovně to prostě nešlo zvládat (lépe řečeno: nešlo být všestranně dobrá a zároveň "normální"). A tehdy mi došlo, že ti lidé, kteří jsou dobří ve 2-3 oblastech jsou na tom vlastně daleko lépe. Samozřejmě je důležitý rozhled, ale zároveň je třeba, aby člověk rozuměl něčemu více, než ostatní... Asi.
    .
    Co se týče jazyka jako takového, já vnímám němčinu jako daleko perspektivnější, do budoucnosti. Kamarád momentálně dostává nabídky na práci (stejně jako já má před maturitou), kde mu nabízí 200/hod jen kdyby uměl ekonomickou němčinu. Navíc mi přijde, že v ČR je němčina hodně třeba, ale čím dál méně lidí ji umí. V mém případě mluví pro němčinu také fakt, že v angličtině je dobrých spousta lidí - jakože opravdu dobrých... A já o sobě vím, že tak snadno a tak dobře bych se aj nikdy nenaučila. ... A pak je to vždycky o lidech a o příležitostech, že jo. Mám skvělou němčinářku, pár lidí, se kterými si německy píšu, ... možnost německy"pracovat" a tak.
    .
    Hrozně moc ti závidím to, že ti rodiče zaplatí rok někde mimo. U nás toho pár lidí také využilo a vrátili se jako úplně někdo jiný. (Bacha na Ameriku, neznám nikoho, kdo by přijel se stejnou váhou, jako odjel). Já po mamce nemůžu něco podobného chtít, jenže problém nejsou jenom peníze. Myslím, že by mamča měla strach mě pustit třeba i jen na 1 - 2 měsíce... Takže toho určitě využij (protože nikdy nebudeš mít už tolik času - 2. ročník je skutečně ideální - rozhodně nečekej, až třeba ve 3. nebo 4. budeš umět víc)... S tou němčinářkou je mi to líto, ale určitě je možnost, jak to obejít, ne? Když jsou rodiče ochotni ti zaplatit Ameriku, tak ti zaplatí i Německo přes agenturu, ne? Třeba bys tu školní spolupráci ani využít nemusela.
    .
    Vlasti, držím ti palce a věz, že o budoucnosti neuvažuješ jako jediná.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky svou budoucnost chci stavět na jazycích: na franouzštině a angličtině. Proto jsem se taky přihlásila na jazykové gymnázium. Proto chci taky ve třeťáku jet na rok do Francie studovat.
    V budoucnu bych se chtěla věnovat alternativní medicíně, což bohužel bez vysoké moc nepůjde. Ale nechávám si v tomhle volnou ruku. Jazyky jsou podle mě ta nejdůležitější věc, kterou bych měla ovládat. Pokud mě třeba osloví místo medicíny něco jiného, můžu se na tu věc vrhnout taky... :)

    OdpovědětVymazat
  4. Přečetla jsem si se zaujetím tvůj rozhovor sama se sebou. Otázky i odpovědi jsou dobré, promyšlené, líbí se mi. Jdeš opravdu dál, zestřízlivěla jsi ze svých někdejších romantických představ, vidíš praktické i reálné možnosti či úskalí. Je škoda, že tvá němčinářka je tak nesympatická osoba, že tě brzdí v možnosti zkusit pobyt v Německu. Ale přece jen... nezkusila bys překonat svou nechuť a zeptat se jí? Kdoví, třeba se ta neskutečná kráva projeví jako lidská bytost!
    Jazykově jsi zřejmě nadaná, učíš se už dvě řeči a začínáš se třetí. Navíc jsi koketovala i s myšlenkou na ruštinu, jestli se nepletu, to bys časem taky mohla přidat. Jestli máš nadání, zvládneš to, jsou lidi, co mluví i deseti nebo dvaceti jazyky a dost plynně. Je jich málo, to uznávám, ale jsou.
    Máš moc pěkné plány, a realizovatelné. Moc ti přeji, ať se daří!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky