neděle 26. dubna 2015

Zakleté víly

Už uplynul téměř rok od toho slunečného dne, kdy jsme se s Annikou vydaly na křest tehdy čerstvě vytištěné knihy Marie Brožové Zakleté víly. Byl to tehdy skvělý zážitek, o němž jsem také napsala. Trvalo mi opravdu dlouhou dobu, než jsem vytáhla nádhernou knížku s věnováním od jedné z nejkouzelnějších osob, co znám, z police, ale o rychleji a intenzivněji jsem ji přečetla a prožila. 



Cesta žen za osvobozením tvůrčí podstaty, podnázev knihy, který je pro jednou opravdu výstižný. Marie Brožová v této knize napsala celkem dvanáct povídek, v nichž je pokaždé ústřední postavou, někdy i vypravěčkou žena (vlastně v jednom případě je to muž) snažící se vytvořit si vlastní cestu životem plným nástrah, nepochopení a pokušení. Hlavní hrdinky jsou navzájem propojeny zručností a citem pro krásu v mnoha podobách a všechny chtějí nalézt štěstí, aniž by zranily své nejbližší a neztratily sebe samé. Některé příběhy jsou víceméně realistické, do jiných prostupují magické prvky z obrázků, které každou povídku začínají. 

Lednový příběh o vítězství vypráví uhrančivá Vrubella, která se z mrazivé Sibiře plné lásky ocitla ve své vlastní galerii v srdci Evropy, kde se zamilovala do tajuplného Johana Finna, architekta z jihu, v jehož očích vidí Vrubella obraz mrazivě divoké královny Sibiře, jež jí tolik připomíná vzdálený domov.

Vize únorového příběhu o Wang-wejce, kterou její rodiče adoptovali z Číny, na mě zapůsobila možná o trochu víc než ostatní příběhy. Wang-wejka vstoupila do popředí malbou tušových krajinek, ale nikdy se nedokázala zbavit pocitu, že nepatří do světa, v němž žije - lidé, kolem nichž procházela, ji měli za šikmookou naplaveninu s plnými kapsami peněz a nosíkem nahoru, ona sama se ztrácela ve zmatku ve své duši.

Ústřižky březnové naděje, které sešívá švadlenka Trnka, v sobě nesly příběh dívky, která svou cestou za štěstím kráčela velmi dlouho a velmi bolestivě. V rodině ji zastiňovala mladší sestra, ve škole propadla kouzlu angličtináře. Aby se vymanila ze své neopětované touhy, ponořila se do temného půvabu Lavrentije, padlého anděla (sebe)destrukce. 

Dubnové ponoření se do vzpomínek na radostné okamžiky v dětství vrátí Věře kus vlastní osobnosti, když přijede na tátův pohřeb a začte se do svého starého deníku z dob, kdy se pomalu stávala ženou. Tu ženu v sobě po událostech, které jí otřásly, uzavřela a nechala ji spát během života v Americe plného nepochopení a odsuzování. Jen díky vzpomínkám si dokázala uvědomit, že není pozdě tu ženu plnou snů a naděje probudit. 

Harmonický květnový příběh sice vypráví muž, Petr chystající se na Mars, přesto se však týká ženy, malířky Chagalie, velmi blízké přítelkyně Petrovy matky. Petr prožil v jejím ateliéru celé dětství a do nadpozemsky krásné a milé malířky se zamiloval už jako kluk. I když si po čase uvědomil skutečnost, nikdy na svou múzu nezapomněl, ani tehdy, když se vytratila z povrchu zemského.


Šestý příběh v pořadí se odehrává v potemnělé zahradě jedné červnové noci, kdy za svitu měsíce vypráví Rain Jaromírovi vášnivý příběh o sobě samé. Když dospívala, začal ji přitahovat učitel kreslení, smutný a tajemný. Jenže jeho měsíční prozáření Rainina života brzy pominulo, neboť zkrátka jednoho dne přestal existovat. 

Svobodné vyprávění Lízy, která se v červenci spontánně vydala s neznámými lidmi na túru do Řecka, mě bavilo zase trochu jinak než ostatní příběhy. Líza si chtěla v Řecku pročistit hlavu a vytěsnit z ní vzpomínky, namísto toho vyvolala všechen ten smutek, všechny nesplněné sny a zničené vzdušné zámky. Chtěla ztratit svojí minulost někde v moři, aby se mohla otočit a začít nanovo na neznámém, přesto blízkém místě, s neznámým, přesto blízkým člověkem.

Srpnové povídání má za úkol odlehčit žalu Josefiny, které se hroutí svět. Celý život se snažila tvrdou dřinou zachránit svět, který symbolizoval její dětství, štěstí a vzpomínky, přesto se má z jejího milovaného lesa brzy stát šestiproudová dálnice. Josefina se musí oprostit od svého žalu, musí se vynořit ze sebe samé, aby se dokázala opět postavit na nohy. Musí si uvědomit hodnotu věcí, vzpomínek a okamžiků. 

Zářijový příběh o zvědavosti mi byl velmi blízký. Je o Picasse, módní návrhářce, jejíž život je na první pohled dokonalý, na ten druhý téměř prázdný. Kamarádka ji přesvědčí, aby do něj vnesla něco nového, a tak uspořádá kurz tvůrčího sebepoznání pro sedm žen. Během jejich pobytu v její blízkosti si však nejvíc uvědomí sebe. 

Příběh o kráse, do něhož vstupuje říjnová víla, je krásný a přitom posmutnělý. Tiziana, malířka s motýlím zápěstím a osobním kouzlem, v lásku na první pohled nikdy nevěřila, dokud se jí srdce nesevřelo touhou po poznání Šebestiána. Přestože ji přitahovalo pouze cosi živočišného, nedokázala se tomu ubránit. Šebestián cvičil jógu, vycházel z moudrosti indických knih a jako takového ho Tiziana přijmout nedokázala. Poprosila však osud o jeden jediný polibek, který jí prozradí, jestli je touha pečlivě skrytá za vlastní životní filozofií oboustranná.


Tajemný a uhrančivý listopadový příběh o Bilibině považuji za opravdu mimořádný. Bilibin život nebyl jednoduchý, po smrti babičky ztratila nejen její láskyplnou společnost, ale také nápady. Meluzína jí namísto inspirace poskytla jiný dar, díky jemuž se mohla Bilibině splnit všechna zlá přání. Z dívky plné snů se stala odrazem zrůdnosti, před kterou se snažila utéct. A tehdy ji opět navštívila Meluzína. 

Kouzlo závěrečné, prosincové povídky, spočívá v Theodorice, malířce, která celý život utíkala před vlastním štěstím. Na střední škole ji pohltil profesor, z jehož vlivu se nedokázala vysvobodit. Svou duši vyzvracela do Vltavy, svou existenci vymazala odchodem. Štěstí si nevědomky nosila vždy s sebou, proplulo s ní až zpátky do Českého Krumlova, kde to všechno začalo a skončilo.

Příběhy ve všech slovních odstínech
Když jsem četla knížku Duše stromů, bylo to takové nevinné, láskyplné a skoro pohádkové čtení plné naděje, inspirace a víry. Navzdory varování, že kniha není určena dětem a konzervativcům, jsem něco podobného očekávala i od Zakletých víl. Všechny prvky jsem v jisté míře v příbězích nalezla, byly však doprovázeny realitou, slovními obraty plnými ženskosti. Marie Brožová se tentokrát nezastavila za barikádou poetismů, nechala za sebe mluvit skutečnost. Přirozenost. Popisovala lechtivé situace do nejmenších detailů, někdy jsem se při čtení červenala a přitom mě to nijak nepohoršovalo. Spíš mě stále překvapuje, že o sexu a jiných záležitostech dokáže někdo takový psát, i když ví, že se na něj lidé potom budou dívat zase trošku jinýma očima. Marie Brožová už pro mě není jenom pastelkovou vílou s nadpozemskými schopnostmi, ale také ženou, která se zrcadlí v každém z příběhů.


Ztělesněná výjimečnost
Knihy Marie Brožové nejsou knižním blogerům příliš známé - chápu to, nakladatelství Obhajoba pastelky, jehož majiteli jsou Marie a Martin Brožovi osobně, nenabízí zdarma knihy k recenzím, vlastně se ani nezapojuje do mediálních akcí. Přesto by tyto poklady neměly zůstávat v ústraní, mají světu co dát. Marie Brožová je velmi inspirativní žena plná fantazie a energie, kterou se snaží šířit prostřednictvím svých obrazů a své psané tvorby. Coby výtvarný neumětel mám někdy problém docenit její barevné výtvory z pastelek, o to víc u mě bodují právě její příběhy. 

Na knihách, které Obhajoba pastelky vydává, miluji kromě obsahu i jejich vzhled. Tvrdé desky, barvami hýřící obálka, na první pohled nenápadná a jakoby dětská. Uvnitř spousta odstínů duhy, graficky vydařená stylizace, dvanáct obrázků a dvanáct příběhů s různým posláním. Dvanáct měsíců a dvanáct slov jako symbolů. Vše na čerstvém nerecyklovaném papíru. Všechny tři krásky, které vlastním, navíc zdobí kouzelné věnování samotné autorky. No řekněte, není nádherné znát se s oblíbeným autorem, vnímat ho jako živou bytost a moci si s ním podat ruku a přátelsky si popovídat? Marie Brožová a stejně tak její manžel jsou pokaždé vlídní a usměvaví, proto si získali mé sympatie a podporu. Proto vznikl tenhle článek mající připomínat cosi jako recenze.


Mé hodnocení: 
100 %

Marie Brožová - Zakleté víly, v nakladatelství Obhajoba pastelky vydáno roku 2014, 160 stran.

13 komentářů:

  1. Zakleté víly se mi líbily snad ještě víc než Duše Stromů a Kamenů. Snad právě proto, že jsou trochu jiné - že se zabývají intimnějšími tématy a jsou temnější. A přitom ve své křehké prozářené kráse za DS a DL nijak nezaostávají.
    Čtu je teď znova, vždycky jeden příběh na jeden měsíc - a užívám si to úplně stejně jako poprvé :-)

    A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych to tak někdy ráda udělala, vždycky se mi líbilo to měsíční rozřazení. Zajímalo by mě, jestli takhle ty obrazy paní Brožová kreslila úmyslně, nebo se to tak nějak sešlo dohromady... ? :-)

      Vymazat
  2. Podle tvého popisu je kniha opravdu o kus dál, než dřívější Duše stromů a Kamenů (které se mi jeví spíš jako pohádkové příběhy, navíc bez větších prvků nebezpečí a ohrožení). Moc se mi líbí tvůj popis dvanácti příběhů, každý určený pro jeden měsíc z roku. Kniha vypadá opravdu přitažlivě (a to nemluvím o nádherných obrázcích Marušky Brožové) a příběhy poutavě. Nevím, jestli si ji budu moct dovolit, počítám, že patří do dražší sekce, ale kdoví, možná, někdy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Původně byla za 399, to jsem ji taky kupovala na křestu, ale vzápětí s lítostí pan Brož oznámil, že musí cenu zvýšit, protože se jim i zvýšily náklady na vydání. Takže teď je tuším za 450/500 korun, ale za tu cenu opravdu stojí. Mohla by být ještě lepší korektura, ale to je jen můj vpich. :D Holt jedna knížka za cenu dvou, přičemž obsahově leckdy ty dvě přesahuje. :)

      Vymazat
  3. Páni! Ani jsem nevěděla, že napsala další knihu. S paní Brožovou jsem se také setkala, navštívila její prodejnu a odnesla si pár pohledů (včetně toho s gejšou, který máš vyfocený nahoře) a nádherný pocit v srdci :). Paní Brožová je jedinečná žena :).

    OdpovědětVymazat
  4. O Marii Brožové vím vlastně díky tobě; jak jsem už někdy psala, jednou vystavovala u nás v obchodní galérii, ale to jsem ji nějak nebrala v potaz (jen ty její obrázky, ale nevěděla jsem, že i píše).
    Kdybych viděla někde jen obálku této knížky, asi bych po ní nesáhla, protože bych neočekávala, že bude obsahovat příběhy s tak silnými náměty. Říkala jsem si to, dokud jsem nepřečetla tenhle tvůj článek; teď si dokonce nejsem jistá, jestli bych na ty příběhy byla dost silná.
    Jsem ráda, že jsem se díky tobě zas něco dozvěděla.
    A mimochodem, musí to být fajn, když se člověk setká se svým oblíbeným autorem. Ne každý má takovou možnost, neboť někteří oblíbení autoři jsou už dávno mrtví.
    Moc se mi líbí, jak jsi předělala design.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem se tak jednou nudila, tuším o fyziku, a sepsala jsem si všechny své oblíbené autory do dvou sloupců - živí a mrtví. Hádej, kde jich bylo víc.. :D Inu, někdy to nejspíš není úplně skvělé - autor tě může zklamat a potom už jeho tvorbu nemusíš vnímat stejně. Mně osobně se to nestalo, zatím. Však taky moc těch živých autorů neznám... :-)

      Vymazat
  5. Ta knížka vypadá krásně uvnitř i navenek, určitě se po knihách Marie Brožové mrknu, díky za tip:)

    OdpovědětVymazat
  6. A já jako naprostý neznalec všeho jsem neslyšela ani o autorce, a ani o názvech knížek. Ani jednou. A měla bych se stydět, protože to musí být opravdu krásné knížky, podle tvého popisu:)
    Moc děkuji za tip ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Snad se nebudeš zlobit, že jsem vynechala všechny popisy jednotlivých měsíců, ale docela jsi mě nalákala tím ostatním, takže si chci přečíst knížku sama.
    Nevíš, jestli půjde sehnat na Světu knihy?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nezlobím se. :) Já sama jsem nevěděla, jak to pojmout, protože je důležité neprozradit mnoho, ale napsat tolik, abych, až tenhle článek zase budu číst někdy v budoucnu, věděla, o čem to bylo. :)
      Pokud bude mít paní Brožová na Světě knihy zase kousek místa na obrazy a kreslení, určitě to tam půjde sehnat. Já doufám, že tam bude, ráda bych si pořídila nějaké nové pohledy. :)

      Vymazat
  8. Už dlouho se chystám, že si tuto Tvou recenzi přečtu, protože mne velice zajímal Tvůj názor na ni. A musím říct, že jsem ráda, že jsem tu vzpomínku na tenhle článek neztratila z povědomí a vrátila se k němu.
    Řeknu to takhle. Mně se ta kniha nelíbila. Upřímně musím říct, že se mi až hnusila (já vím zní to trochu agresivně, ale je to tak). Já jsem holt z těch naivních lidí, která chce žít pořád tím hezkým vílím životem a to, že byly téměř všechny kapitoly plné sexu a někdy zvráceného sexu se mne trochu dotklo. I když musím uznat, že zvědavá jsem byla vždy dost na to, abych to dočetla do konce. Ale vždycky to ve mně zanechalo takový "špinavý" pocit. Moje srdce je na tohle čtení prostě až moc cudné. A najednou pro mě byla Marie Brožová někdo jiný, už ne ta éterická čistá bytost bez poskvrny. Téma sexu je pro mě zkrátka hrozně citlivé téma. Já vím, v anotaci je varování, že kniha není pro všechny a že se od ní nemá očekávat to, co obvykle. Ale to varování jsem si vyložila jinak, myslela jsem si, že jde o nějaký jiný náhled na svět.
    Ale hrozně obdivuji ten způsob, jakým jsi Ty knihu popsala, to je prostě neuvěřitelné. Asi jsem se musela nechat zaslepit tím, co se mi protiví, abych neviděla skutečnou podstatu těch příběhů. To, co jsi o nich totiž vyjevila, toho jsem si vůbec, ale vůbec nevšimla. Ale věřím tomu, že to tam bude. Asi si to kvůli Tobě budu muset přečíst znovu. :)

    OdpovědětVymazat