Pryč

Necítila smutek nebo bolest. Ten podivný pocit, že se její žaludek houpe na nestabilní půdě pocitů a všechno, co v ní ještě zbylo, se co nevidět vyplaví ven z těla, už dávno pominul, nezůstalo nic. Nic, k čemu by se mohla upnout, na co soustředit to bezbřehé množství vjemů, kterých se jí dostalo nebo o nichž snila, ale nakonec je vůbec neprožila. 

Otočila se na bok, tlak v zádech se přesunul a zmírnil. Zabořila obličej zkřivený do grimasy plné bezmoci do plyšových chloupků starého medvídka. Kdysi si ho úpěnlivě přála a stala se nejšťastnějším dítětem, když modrého medvídka schopného svítit ve tmě všemožnými barvami rozbalila pod vánočním stromečkem. Dneska ho objevila skoro až šťastnou náhodou, jaká parodie! Vzpomínka na doby, které pominuly, bezstarostné děvčátko, jehož vlastnosti se prohloubily, vyhranily, nabyly rozměrů, které zapříčinily všechno, co v ní nyní vřelo. Ta tehdejší nadějná školačka s ambicemi dobýt svět, zmizela, zůstala po ní jen naivní troska, která nedokáže najít své místo ve světě, kde v plnění snů lze věřit jen velmi povrchně.

Zapomněla zavřít okno a zatáhnout žaluzie, ve svém stavu se ale nedokázala pohnout, vstát z postele, cokoliv dělat. Chtěla ležet, zavřít oči, zapomenout, nemyslet, nedýchat. Nedokázala si představit, že přežije nadcházející minuty, hodiny, dny. Ani po tom netoužila. Racionálně věděla, že jsou to všechno nesmysly, které pominou, jakmile vítr změní směr a ona se octne v pohodě po fyzické i duševní stránce, ale právě teď se snažila zadupat tohohle realistu, který ji znal a neustále jí připomínal pravdu, nezkreslenou. Obrázek, který právě konturovalo její emocionální, v tuto chvíli na nejvyšší míru rozrušené já, se totiž podobal spíš fiktivní skutečnosti, té, kterou nedokázala vnímat, aniž by ji předtím neprosela svou negativní imaginací. Nenazvala by to ukrýváním se před skutečností do světa iluzí, ba právě naopak. V takových chvílích ze všech snů a představ vystoupila a obnažila pravdu do nejkritičtějších detailů, protože měla-li se pod náporem nepochopení ze strany světa i sebe samé roztříštit, nechtěla si nechat prostor pro únikovou cestu.

Myšlenky vířily, vzpomínala. Kdyby ji teď spatřil někdo z těch, kteří u ní vypozorovali charakterní změnu, asi by svá slova museli odvolat.

"Změnila ses, jsi teď velkej optimista."
"Všiml jsem si, že jsi jiná, otevřenější a dospělejší."
"To je tak pěkný, slyšet tě takhle veselou!"
"Tenhle úsměv ti sluší, ještě jednu fotku!"

Také si myslela, že se změnila. Přišlo jaro, rozkvetl celý svět. Spousta barev se odrážela kolem cest i v její duši, Zamilovala se do svých představ o májových víkendech, ztratila pojem o cílevědomosti a sobě samé. Zmítala se mezi prožíváním přítomnosti a optimistickými, velmi neurčitými vidinami budoucna, S přívalem pocitu štěstí se na ni obrátila i štěstěna - po vynaložení přiměřeného úsilí dosahovala ucházejících výsledků, bezstarostný přístup upozadil vše, co ji mohlo trápit. Usmívala se od ucha k uchu, až se jí kolem očí začaly tvořit vrásky. Těšila se na brzká rána a na pozdní večery, které přinášely zprávy dokazující, že její doufání snad není zbytečné. Ten euforický stav trval asi týden,

A pak se to sesypalo jako domeček z karet. Pampeliškově žluté štěstí odkvetlo a melancholie jej rozfoukala k jiným snílkům. Všechno zmizelo tak náhle, jako se to objevilo. Ta změna ji zarazila, ne přímo rozesmutnila, prostě jí jen vyrazila dech a zmrazila vřelost, která v ní klíčila. Nedokázala se utápět v slzách, protože nebyl důvod brečet. Neměla pro koho plakat, neexistovalo nic než sebelítost, co by potřebovala vyplavit. Rozhodla se vykašlat se na všechno, zapomenout, neřešit tohle ani nic jiného. A procházelo jí to, pár dní.

Nemá cenu si něco nalhávat nebo v sobě dusit slova a city. Charakterem labilní jedinci, jakým byla bezesporu i ona, na takové snahy vždycky dopláceli. Snad proto právě teď leželo její tělo na starém gauči, plyšový medvídek vsakoval vlhkost z jejího obličeje a jezevčík stočený v klubíčku u nohou čelil neustálému přehazování nohou ze strany na stranu. Chvíli si pro sebe něco mumlala, pak kapkami slz umocnila zoufalost šeptané hysterie a nakonec ve velmi krátkém čase usnula a probudila se až ráno, když vycházelo slunce.

Nejprve se objevila oranžová mlhovina nad ulicemi domů. Z ní se později vynořil světelný kruh, hřející v tom okamžiku. Napůl rozespalou ji zasáhly nové myšlenky. Co bude dělat? Venku asi bude hezky. Co ji dnes čeká? Zjistí, kdo je a kým chce být? Kam směřuje? Ujasní si priority a dokáže se za nimi vydat? Nebyla si jistá ničím a musela se rozhodnout, jakou nohou vstane z postele. Která je správná, která je její? Optimistická, nebo melancholická? Jako když se had svléká z kůže, i její emoce se začaly odhalovat a sdělovat své nejnutnější potřeby. Být sama sebou. Neohlížet se zpátky a neupínat se k tomu, co se stane a nestane. Nesnažit se předstírat přátelství se štěstím nebo s rozumem, prostě se jen protlouct dalším dnem a najít si v něm aspoň jednu radost, aspoň jedinkrát se pousmát a připadat si součástí života i sebe samé. Rozhodla se, že na existenci, byť bídnou, nezanevře. Že dá své víře ještě jednu šanci a uvidí, jak to dopadne tentokrát. Co tě nezabije, to tě posílí. Co se nepovede dnes, může být námětem ke snažení zítra.

Svítalo a ona si dovolila doufat.

(S)nová výzva 
2.1.2016 - 2.1.2017
forma: povídka v er-formě
téma: Skye Boat Song (Outlander)
informace o projektu 

Zjistila jsem, že mám s povídkami velký problém. Neumím psát dialogy, popisovat akční scény a vytvářet dobré konce. Vždycky zakončuji s neurčitou vizí špatného konce, uvozovky používám skoro svátečně a k akčním scénám mě to tak jako tak netáhne. Tentokrát jsem se snažila změnit to, jestli to nějak dopadlo, to netuším. Původně jsem v předchozích odstavcích chtěla psát víc o změnách osobnosti, koneckonců to by šlo ruku v ruce s písničkou, jež mě k počinu inspirovala. Jenže vysvětlujte něco o plánech náhlé spontaneitě, která tak ráda chodí kolem klávesnice. 

Komentáře

  1. Jestli si zrovna nesedneš se psaním akčních scén, řekla bych, že v tvém případě to vůbec nevadí - ty máš totiž výjimečnou schopnost popsat pocity hlavní postavy, až je to vyloženě hmatatelné a čtenář si díky tomu dokáže živě představit vzniklou atmosféru a vžít se do ní. A líbí se mi i konec, který na mě dýchá optimisticky. Povedlo se ti to :)
    Jinak jsem se chtěla zeptat - já jsem hrozně puntičkářská, musíš mít se mnou trpělivost - jestli už jsi nějak dál řešila vyhodnocení té nedávné soutěže? Nesmíš to prosím brát tak, že bych na tebe chvátala nebo něco podobného, já jsem jenom hrozně nervní, že jsem ti třeba poslala špatně mail nebo tak, v tomhle ohledu dokážu bejt vážně nesnesitelná a vím to o sobě :D Díky předem za odpověď :)

    Měj se hezky
    Lory Humble

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, i když i tyhle popisy nepřichází jen tak, ale podle nálady. :)
      Dnes dopoledne jsem ti posílala email, snad dorazil. (adresa loryhumble@gmail.com) Vím, že mi to trvalo, ale během tohoto týdne bych to už ráda uzavřela. :D

      Vymazat
    2. Tak to mívám taky :)
      Jo, super děkuju, akorát mě teď gmail jaksi nechce fungovat - jo, je to moje chyba a budu ti zbytečně přidělávat starosti, za což se omlouvám, ale kdyby ti to nevadilo a přeposlala bys mi ten mail prosím ještě jednou sem: lory-humble@post.cz. Já vážně nevím, co s tím druhým mailem mám, netuším, kdy se rozchodí a takhle by to bylo asi spolehlivější. Já jsem hroznej člověk, vím :D

      Vymazat
  2. Je to paráda! Lory má pravdu, to nevadí, jestli ti nejdou pod ruku akční scény (jsem na tom stejně), má to takový bezva náboj i bez nich. :)
    Čte se to úplně samo, těším se na tvé další věci. ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Uvozovky tam každopádně máš, takž aspoň nějaký úspěch... Mně se o moc líbí, ale myslím že není třeba takovýhle text škatulkovat. Prostě jsi to napsala a je to krásné a hotovo točit. I když doufám, že někdy se do opravdových uvozovek taky pustíš. (A že třeba já jednou napíšu povídku bez uvozovek... Kéž by :D)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat