Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic.

Výrok Cornella George Hopley-Woolriche, amerického prozaika dvacátého století, přímo vybízí k zamyšlení. Uvažovat nad ním v rámci příspěvku do (S)nové výzvy jsem sice původně v plánu neměla, ale v poslední době mě celkem často napadá, že tak výstižný citát si zaslouží pár řádek.

Můj táta jednou prohlásil, že člověk se narodit může, ale umřít musí. Taková pravda pravdoucí, řekla bych. Nikdo z nás nerozhodoval, jestli přijde na tento svět a stane se součástí společnosti, nikdo to nemohl ovlivnit. Ale stejně tak těžko zabrání obyčejný člověk své vlastní smrti. V tomto případě sice může být za různých okolností o trochu vybíravější, než když na svět přichází, avšak ať dobrovolně, násilně nebo sešlostí a věkem, každý z nás prostě jednou opustí svou tělesnou schránku. 

Dejme tomu, že takový průměrný jedinec, těší-li se běžným dávkám štěstí a dostatečnému zdraví, oxiduje na planetě víc než polovinu století. To je dlouhá doba, o to delší pro mě coby šestnáctiletého tvora. Zhruba v tomhle náctiletém věku se z dítěte stává bytost schopná uvažovat a vědomě konat činy sobě prospěšné, v myšlenkách zohledňovat nároky společnosti a učit se respektovat ty takřka přirozeně nastavené sociální mantinely. (Opět zobecňuji, je mi jasné, že někdo toho je schopný dříve, někdo později a někteří se do této fáze třeba ani nedostanou.) A právě takoví jedinci si možná už někdy položili otázku, kterou si já pokládám docela často - jaký je smysl života?

Filozofové se po smyslu existence ptají už tisíce let. Žádné náboženství nedokáže spolehlivě obhájit, co je naším cílem na tomto světě, protože proč bychom tak lpěli na pozemském životě, když nás stejně to nejdůležitější čeká až po smrti? Z biologického hlediska je smysl života jasný - rozmnožit se, předat genetickou informaci dál a dál. Dnes už však nespočívá smysl bytí jen v tomto kroku, neboť pokud se lidstvo nevyhladí samo, nízká porodnost úplné vymření populace tak jako tak neohrozí.

Nedávno jsme ve škole v rámci literatury rozebírali Goetheovo dílo Faust. Na jeho počátku se Bůh pře s ďáblem Mefistofelem, jestli má člověk vůbec nějakou hodnotu. Vsadí se a Mefistofeles se prostřednictvím doktora Fausta snaží dokázat absenci jakékoliv cennosti lidí. Ani pro neznalé nebude překvapením, že se Mefistofelovi toto úsilí nevydaří, neboť Faust se v závěru knihy rozhodne být prospěšný společnosti tím, že zúrodní nehostinnou bažinatou oblast. Možná že právě to by mohlo být tím smyslem, proč existovat. Pomáhat společnosti jako takové, starat se i o sebe, i o druhé. Ovšem taková myšlenka je trochu nerealistická z globálního pohledu, a on vlastně ne každý člověk oplývá takovým charakterem, ne každý se snaží zavděčit společnosti víc, než je nutné (tj. například platit daně a snášet sousedy).


Žít pro něco může člověk zcela sebestředně. Můžete žít pro druhého člověka, případně pro to, abyste uživili rodinu (to je víceméně ten biologický smysl), můžete mít však určité ideály, které se rozhodnete během života naplnit. Procestovat svět, uplatnit se v oboru, který vás fascinuje, naučit se mnoho cizích jazyků, přečíst stovky knížek nebo potkat co nejvíc zajímavých lidí a socializovat se. Zkrátka, ten zdánlivý smysl života si můžeme vytyčit sami a postupem času ho obměňovat.

Ne každému se však tohle daří a ne každý má chuť něco takového dělat. Když jsem se nad touto otázkou nedávno trochu hystericky zamýšlela (protože mě čas od času děsí představa, že celá má existence je zbytečná, po mé smrti tu po mně nic nezůstane a budu žít pro nic), mamka mi poradila, abych se tím netrápila víc, než je nutné. Abych smysl nehledala v daleké budoucnosti, ale v nejbližších letech, a na to se soustředila. Abych se nesnažila zjistit, kde budu za dvacet let (jestli vůbec někde, to mě trápívá), ale zaměřila se na to, kde jsem teď a jak mé dnešní činy ovlivní zítřek, příští týden nebo příští měsíc. Dopředu přeci můžu zatím vidět pouze to, že nejspíš dostuduji střední a půjdu na vysokou. Co bude dál, to se uvidí, až to bude na obzoru. Zní to rozumně.

Bylo mi také jednou řečeno, že smyslem naší existence by mělo být bavit se. Po svém, samozřejmě, protože někoho baví probdít noc s přáteli a flaškou rumu, jiného v zajetí napínavého příběhu a někdo prostě nejradši spí. Tak jako tak, důležité je cítit se dobře. I tato myšlenka mě zaujala, byť si nemyslím, že v mé povaze je být ryzím optimistou. Pozitivní realista však postačí k tomu, abych se naučila filtrovat dobré a špatné, uvažovat o obojím a nechat se ovlivňovat jen tím, čím uznám za vhodné.


(S)nová výzva
2.1.2016 - 2.1.2017
forma: úvaha
téma: "Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic."
informace o projektu

Dobře, tato úvaha se zase změnila v něco, co jsem tak úplně neplánovala, a je na čase uzavřít to. Jak jinak než otázkou na vás, věrné čtenáře (moc děkuji za spoustu nádherných, pozitivních a plnohodnotných komentářů u předchozího článku, ani nevíte, jak mě to nakoplo k dopsání této už asi tři měsíce rozepsané úvahy). Co je smyslem vašeho života? Jak se stavíte k tomuto citátu?

Komentáře

  1. Smyslem života je jeho smysl najít. Smyslem čehokoliv je právě najít ten smysl. Nesmysly neexistují.
    Jinak s citátem souhlasím, vždy se mi líbil, mnohdy i smrt může dát životu smysl, a ten pocit "žiju pro nic" je tak hrozný a prázdný, že se v něm nedá dlouho setrvat.
    (Omlouvám se za absenci svých milých a optimistických komentářů, jistě mě chápeš.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I to je velmi smysluplný názor, který jsem zapomněla zmínit v některém z odstavců. Děkuji za něj! Máš totiž v podstatě pravdu. Jen, někdy nestačí doufat, že se ten smysl najde sám. Občas to chce pomoct tomu procesu hledání. :)
      A ano, chápu, neomlouvej se. ;)

      Vymazat
  2. Zajímavé zamyšlení a v mnohém s Tebou sdílím Tvé vlastní myšlenky. Já osobně se touto otázkou zabývám už hodně dlouho, snad od doby, co jsem studovala na gymplu, a mám pocit, že jsem na to ještě stále úplně nepřišla. Jo, mám nějaké nápady, anebo lépe řečeno cíle, k nimž směřuji, ale nechci je ztotožňovat se smyslem života, který může být pojímán různě. Buď se jedná o Tvůj smysl života, tedy to, co Tě osobně naplňuje, co je Tvým životním cílem, anebo jestli vnímáš, že Tvé bytí jako takové má nějaký smysl. Ale pro koho je ten smysl života určený? Pro toho jedince zvlášť, anebo pro nás ostatní? Smysl života se dá vnímat subjektivně a opravdu na to neexistuje jedna objektivní odpověď. A jak jsi vlastně také správně naznačila, různé směry na tu otázku nahlížejí jinak - filozofové, věřící lidé různých vyznání, ale i lidé různých národností jako celku. Je to prostě otázka na tělo každého z nás a to je možná na tom to nejtěžší - poznávat sám sebe a z toho pak vyvodit smysl života, který by bylo třeba pokusit se zobjektivizovat.
    Jak jsem psala, já osobně svůj smysl stále ještě hledám. Mám sice sny a cíle, kterých bych v životě chtěla dosáhnout, ale jsou moje. Mám pořád tendenci věřit, že smysl života jednoho člověka se týká i jeho okolí, a tak věřím, že to vše opravdu tkví v tom být potřebný pro druhé lidi a nežít si svůj malý život jen sám pro sebe. Protože proč by tu člověk na Zemi byl? Ano, nabízí se víc odpovědí, ale podle mě jsme tu pro to, abychom se prokázali, jací ve skutečnosti jsme. Máme všichni svobodnou vůli a to je tak mocný nástroj! Přitom si to málokdo z nás uvědomuje. Je to obrovská moc, která nás ale může svést na scestí. Anebo s ní pomáhat druhým, což ale není snadné, když si člověk připustí, že má vlastně velkou moc, se kterou může nakládat dle své libosti. A proto prokazovat se všeobecným dobrem je podle mě oním smyslem života.
    To ovšem v obecné rovině, protože dále věřím, že každý k tomu máme nějaký konkrétní úkol podle toho, jaké kdo má vlastnosti a zájmy a čím tak může společnosti nejlépe přispět.
    Pěkný článek na zamyšlení!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono taky záleží, jestli se smysl života bere všeobecně nebo tak nějak subjektivně. A to všeobecné dobro bych zařadila spíš do té obecné roviny, protože to by mělo být smyslem života každého, kdo žije ve společnosti. Všichni se přece chtějí mít dobře, nebo aspoň o trochu lépe. :)
      Děkuji za komentář! :)

      Vymazat
  3. Pro mě je smyslem života prožít ho tak, abych si na konci cesty mohla říct "Tý jo, to byla jízda! To se mi vážně povedlo!" A abych se na smrtelné posteli nemusela vůbec za nic stydět :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tímhle předsevzetím bys mohla pochodit, držím palce! :)

      Vymazat
  4. Já smyslu svého života nějak nerozumím. Nevím, jestli nějaký má mít, jenom vím, že bych chtěla, aby měl a podle toho se hodlám řídit. Ačkoli mám stejný problém jako ty, moc mě děsí vzdálenější budoucnost, protože si nedokážu představit, že bych se sama dokázala někam dostat. :)
    Ráda bych pomáhala lidem, to vím jistě, ale zatím vůbec nedokážu přijít na způsob, kterým bych to nejefektivněji prováděla a navíc u toho byla šťastná. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych ráda ten smysl našla, ale pořád zahýbám a odbočuju a ne a ne si vybrat nějakou cestu. Je jich tolik a není jen jedna nejlepší. :) :D
      Hodně štěstí ;)

      Vymazat
  5. V podstatě každý je nějak prospěšný, když chodí do práce ... to je takový ten základ myšlenky, a proto komunisti (původně) chtěli, aby všichni makali ... Však takový dělník je nejprospěšnější člověk ze všech, že? No, komunisti to možná přeháněli, jak to šlo, ale pravda je, že takový člověk opravdu svede být prospěšný, nemluvě o doktorech a jiné inteligenci, kterou komunisti potírali - blbové. Já vážně nechápu, proč se v tomhle komentáři nemůžu od komunistů odpoutat, ale jaksi mě ta myšlenka při čtení tvého článku napadla, a teď se zde projevuje jasně ta pověstná neschopnost myšlenku opustit :D
    Jenomže sama jako student si přijdu zatím jen jako příživník, který se stále hledá a nenachází. Mám asi stejný problém jako většina, co tu komentovala přede mnou. Nevím, kam mířím, a jestli se dokážu vůbec někam dostat. Jenomže mě to netrápí z toho pohledu, zda budu prospěšná, ale zda přežiju. No, a to je asi smysl života ne? Přežít. Protože bez přežití není života, a nastává období smrti.
    Dneska bych vážně neměla nic komentovat, mé úvahy se rozutíkávají, kam to jen jde. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jejda, to jsem opravdu nechtěla, aby můj článek evokoval myšlenky na komunisty. :D
      Nicméně děkuji za komentář! :D

      Vymazat
  6. Já jsem došla k tomu, že smysl dává životu láska. A nemyslím tím jen lásku mezi partnery, ale jakoukoli formu lásky - lásku k rodičům, k dětem, k přátelům, k zálibám, zvířatům, přírodě...Prožívat, dávát a přijímat lásku, to je podle mě smysl lidské existence. A protože jsem věřící člověk, je tam pro mě navíc ještě Boží láska.
    Tvoje maminka je moudrá, člověk by měl opravdu žít přítomností, zabývat se problémy, které jsou teď a ne řešit to, co by jednou mohlo nastat v budoucnosti. Nejlepší je radovat se z maličkostí, které máme v přítomnosti a naučit se být spokojení s tím, co máme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc krásný závěr a vlastně i s ním souhlasím. :) Láska tak nádherně povznáší. :)
      Měj se krásně! :)

      Vymazat
  7. Vlastně to ani není tak, že by na otázku 'co je smyslem existence' nebyla odpověď. Spíš je jejich až moc. A v tom, jako promovanému znalci filosofie můžeš věřit :D
    Každopádně já si myslím, že je to na každém, v čem si ten smysl najde. Ne všichni žijí pro něco velkého, někdo žije jen pro volné soboty a nikdo mu to nemá právo brát, protože on je tak spokojený. Těžko soudit, kdo žije nejlépe.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat