pondělí 22. února 2016

Antistresové omalovánky: Mandaly

Ten omalovánkový boom zasáhl i mě. Někdy v říjnu mi poštou dorazily tyhle Antistresové omalovánky navržené Jenean Morrisonovou a na konci prosince jsem se do nich pustila. Během vybarvování padesátky mandal jsem poslouchala několik audioknih - Žítkovské bohyně, Malého prince, Analfabetku, která uměla počítat a dokončila jsem je během poslouchání Vyhnání Gerty Schnirch. Padesátkrát jsem se odreagovávala, padesátkrát vymýšlela barevné kombinace - podle nálady nebo taky podle toho, které fixy jsem měla u sebe a které ještě psaly. (Ještě že Bětuška dostala takové fajnové, co mají hezky syté barvy a ve chvilce nepozornosti si je nechala odcizit. :D Ale už jsem jí je vrátila, nebojte.) V tomhle článku na vás čeká především výběr těch omalovánek, které já osobně považuji za nejvydařenější. Plus koláže celé padesátky. 

neděle 21. února 2016

Adaptace

Když mi přišla pozvánka na křest knihy Adaptace od slovenské spisovatelky Miroslavy Varáčkové, cítila jsem se opravdu poctěna. O to víc mě mrzelo, že jsem musela poslat zamítavou odpověď. Kniha mi přesto dorazila poštou a zatímco někde v našem hlavním městě se nová dystopie křtila, já ji rozečetla u sebe v posteli a nestačila jsem se divit, jak dobře se mi čte. 

pátek 19. února 2016

Omluva

Věnováno iluzi pro Havla a všem, kterým bych se měla omluvit

Za odpoledne,
které se nepovedlo,
se moc omlouvám.
Za ty iluze, 
které jsem odstranila,
se moc omlouvám.
Za všechny slzy, 
které smyly tvé štěstí,
se moc omlouvám.
Moc se omlouvám,
ale tím nic nezměním.
Činy, ne slova...
Moc se omlouvám, 
s lítostí odcházím pryč,
spolu s problémy.
Moc se omlouvám,
už to lepší nebude,
jdu se zahrabat.

čtvrtek 18. února 2016

Dokončuji deník

Třináctého dubna jsem si po dlouhých úvahách zcela spontánně koupila Destrukční deník a začala kreativně ničit. Vlastně jsem nevěděla, co mě čeká a do čeho jdu. Jo, na internetu jsem viděla rozmanité úkoly, ale to byl jen zlomek všeho, co Wreck this journal obsahuje. To jsem zjistila až během samotného ničení. S nejslavnějším dílem Keri Smith, které odstartovalo vlnu tvůrčích knížek, jsem trávila své volné chvilky až do prosince předchozího roku a po skoro dvou měsících od jeho dokončení jsem se konečně odhodlala nafotit výslednou knihu a zveřejnit ji. Pravda, slibovala jsem video, ale nějak jsem si neuvědomila, že vlastně netuším, jak na to. Navíc už při focení druhé poloviny Deníku se mi dost třásly ruce, takže fotočlánek je vlastně jediným možným výsledkem. Udělám to tak nějak po vzoru Iris - okecávat se pokusím minimálně, abyste se mohli soustředit na to, co jsem po sobě v Destrukčním deníku zanechala (nejen já).

úterý 16. února 2016

Mé oblíbené písničky #3

Je to trochu ironie. Když jsem poslední článek o svých oblíbených písničkách psala minule, zrovna jsem přijela z hor s podvrtnutým levým kolenem, avšak kulhat jsem mohla a nic velkého se z toho neklubalo. Tehdy jsem nevěděla, do jakého článku se pustit, popravdě se mi nechtělo psát vůbec nic. No a dneska se hlásí opět Vlasta, opět zraněná, tentokrát pro změnu definitivně v háji s pravým, už dříve zraněným kolenem. Ráno o chemii ve škole jsem si z nudy plánovala, jak napíšu další písničkový článek, kterých je zatím málo, a hle, odpoledne se to všechno semlelo tak, že dnes už jsem tak nějak otrávená z devadesáti procentní imobility (těch deset zbylých procent zajišťují vypůjčené berle a hýbání s nohou v ortéze se zaťatými zuby), a snad proto si potřebuju ulevit článkem s německými písničkami. Ani jedno asi mnoho z vás příliš nepochopí (myšleno v dobrém), ale jestli se přesto někdo najde, budu jedině ráda. Pro jistotu přidávám ke každé písničce odkaz na překlad, byť z dost pochybných zdrojů. Pro představu to stačí. 

sobota 13. února 2016

Dopisy na konec světa

Když se dívám na novinky z různých nakladatelství, přiznám se, kolem Yoli často projdu bez povšimnutí. Občas zachytím nějakou novou obálku či anotaci, ale spíš to jde mimo mě. Jenomže nedávno na mě vybafla nová knížka, na jejíž obálce ji velmi kladně hodnotí tři autoři, z nichž dva napsali knihy, které jsem si zamilovala a v nichž jsem se nějakým způsobem odrazila, tak jako ony ve mně. Asi proto mi Dopisy na konec světa nakonec skončily v knihovně - tedy vlastně všude, kam jsem se během jejich týdenního čtení hnula. 

pondělí 8. února 2016

Nemalé radosti #15

Nemalé radosti mě vždycky bavilo psát. Uvědomíte si díky nim spoustu příjemných věcí, které vás dělají šťastnějšími, pozastavíte se chvilku nad plynoucí existencí a z té řeky emocí vylovíte sedmero zážitků, věcí, osob či vzpomínek, na které jednoduše nechcete zapomenout. Účinným způsobem, jak radost nevymazat a nepřehlížet, je psát takovéhle články aspoň jednou dvakrát do měsíce, to už máme čtrnáctero radostných bodů minimálně. A když si pak takové články ze štítku Nemalé radosti pročítáte zpětně, s odstupem třeba několika měsíců či let (to mám na mysli časy, kdy jsem coby Kariol psala Nemalé radosti pravidelně každý týden), zjistíte třeba, kolik věcí vám v minulosti projasnilo den a že byste třeba ty věci mohly nechat prozářit pochmurno, jež vás obklopuje, znovu. A ono to většinou funguje. Ale to byl jen takový úvod k radostem, které jsem nastřádala a které bych ráda sdílela se svými věrnými čtenáři, ano, vy víte, o kom všem mluvím.

sobota 6. února 2016

Sen o životě

Protože nejlépe se emoce vyjadřují básněmi. Protože nejhůř se člověk vyrovnává s tím, že pro nikoho není dost dobrý. A protože by to tady nemělo odumřít a na Nemalé radosti se ještě necítím.


všechny barvy se z duší snílků časem smyjí
ani ti nejsilnější život nepřežijí
každičkou iluzi obrousí realita
upřímnost a víru společnost nepočítá

pondělí 1. února 2016

Vybarvování #2

Měsíc utekl opravdu rychle, že? První únor je podle mého názoru takové zvláštní datum - uvědomíte si, že leden skončil a můžete těch jednatřicet dní, na které jste si předsevzali všemožné cíle, kriticky zhodnotit. Ačkoli nejsem dokonalá, s potěšením si můžu říct, že jsem toho zvládla víc, než jsem očekávala. V dobrém i zlém slova smyslu.