Třináctý týden

Ach jo, už zase prokrastinuju. Stydím se, ale je to tak. V posledních dvou týdnech jsem měla velkolepé plány, kolik toho nestihnu, dopadlo to asi tak nějak průměrně, nakonec. Tenhle článek bude značně výkecový, protože něčím prostě tu lenost zahnat musím. Až napíšu tohle, pustím se do práce.
Minulý týden jsem dokončovala svůj druhý rok za dvanáct týdnů. Dvanáctý týden jsem měla strávit z větší části doma, v podstatě od pondělí do pátku, takže jsem si říkala, že bych toho mohla spoustu stihnout a mít po zbytek prázdnin relativní klid a pohodu. Jenže se to nějak zvrtlo, nedokážu přesně říct proč. Přeložila jsem asi tak jeden soubor, nedokázala jsem se přimět k učení se němčiny a dokonce jsem neměla radost ani z vyjížděk na kole. 

Jediné, do čeho se mi chtělo a u čeho jsem neměla pocit totálního zmaru, byly Shakespearovy tragédie. Během jednoho dne jsem přečetla čtyři. Nějakým způsobem mě oslovily a ráda bych se k nim někdy vrátila, i proto, že jsou povedené, i proto, že chci vědět, jestli mé vnímání ovlivnila moje nálada. Nejvíc se mi asi líbil Timon Athénský, s tím jsem opravdu.. soucítila?

Taky jsem hodně hlídala Alžbětu. V pondělí byli rodiče ještě na prodloužené víkendové dovolené a vrátili se až večer. Sestřička však tráví v mém pokoji čas moc ráda, takže jsem ji měla za zády v jednom kuse. Není to omluva pro lenost, kterou jsem se vykazovala, spíš mě tak nějak ještě víc popichovala v mé lehké zasmušilosti. Ale na její obhajobu musím říct, že procházky s ní a s Bertíkem po vesnici byly často to nejlepší z celého dne. 

V pátek jsem odjela za Modrým. Na nádraží u nás jsem potkala spolužačku, která teď má známosti v Děčíně, tak jsme se domluvily, že spolu někdy přes školní rok pojedeme pátečním rychlíkem. Docela mě ale překvapilo, když se mi svěřila, že jí rodiče nedovolují tam přespat. Ne že bych nějak chtěla komentovat její soukromí, to je mi úplně ukradené, spíš jsem si v tu chvíli uvědomila, jak jsem ráda, že mi rodiče důvěřují a že mi dávají trošku volnost. Neumím si totiž představit cestování tak daleko, jen abych se po pár hodinách musela otočit a jet zpátky. Tímhle způsobem by mě to fakt spíš vyšťavovalo. 

Sestra si pořád stěžuje, že mi rodiče dávají až moc velkou volnost. Že jí je už osmnáct, na rozdíl ode mě, ale musí jim pořád něco hlásit, máma jí to stejně nevěří a doma jsou kvůli všem jejím aktivitám nějaké nepokoje. A proč se mnou to tak není? Snažila jsem se na to přijít. Pravdou je, že jsem samozřejmě ráda. Dřív, když mi bylo tak deset až dvanáct, jsem strašně toužila po pozornosti rodičů. Aby se se mnou máma taky připravovala do školy. Aby mě táta vzal na vodu. Pak přišla Alžběta, takže veškerá pozornost směřovala k ní. No a pak jsem se dostala do období, kdy jsem po pozornosti naopak netoužila ani trošku. A když jsem poznala Modrého, bylo vlastně štěstí, že hlavní starostí rodičů byla sestra a její cesta za oceán a já se mohla vzdalovat.

(Možná to může vyznít tak, že jsem zanedbané dítě nebo sestra moc utiskované. Vůbec ne. Jde spíš o to, že já jsem zvyklá doma všechno říkat a nemám tak zajímavý život, aby se rodiče museli bát, co se se mnou děje. Mám to nastavené tak nějak normálně - mám ráda dobré známky z předmětů, které mě nezajímají, v těch ostatních si udržuji trojky a to stačí. Jezdím výhradně do Prahy nebo do Ústí a vždycky dám vědět, že žiju, případně pošlu fotku, co obědvám nebo nějakou takovou blbost. V neděli přijedu domů a aspoň chvilku mámě vyprávím, co jsem dělala a ptám se, co se dělo doma. Plus přes týden hlídám Alžbětu a chodím se psem. Zřejmě to stačí. A mámu možná uklidňuje představa, že si s Modrým po večerech čteme Harryho Pottera. :D)

Hm, taky jsem začala číst knížku Er ist wieder da. První opravdická knížka v němčině, o které v podstatě nic nevím, natož abych ji znala div ne zpaměti. Nejdřív mi chvíli trvalo se začíst, ale pak jsem docela kus přečetla. Pak jsem po ní několik dní nesáhla a když jsem ji pak náhodou otevřela, měla jsem pocit, že nerozumím ani slovu. Naštvaně jsem ji zavřela a stáhla se do sebe a začala se nahlodávat. 

Mám vůbec kdy šanci naučit se německy? Naučit se jakýkoliv jazyk tak dobře, jak bych chtěla? Naučit se cokoliv na nějaké profesionální úrovni? A když jsme u toho.. co se sebou, co s budoucností, co se životem, se vzděláním, s volným časem? 

V takových chvílích mám vždycky pocit, že všichni kolem mě mají o svém životě jasno, jen já tápu. A cítím se mizerně. Nepomáhá mi, když mi někdo píše, že zvládnu všechno, co budu chtít, že to teď nemusím řešit, že mě určitě vezmou na vysokou a že už teď mi nějaký jazyk jde. Když se tak prostě necítím, tak mě nikdo nepřesvědčí. Snažil se i Modrý, zrušil večer s Factoriem (a kamarádem) a zavolal mi. Ale stejně mi nejvíc pomohlo, když pak komentoval svůj proces instalace Linuxu. Vlastně jsem to byla já, kdo hovor ukončil, protože jsem chtěla, aby si to v klidu dodělal a nemusel být pořád přerušován mými dotazy. 
To bylo vlastně přesně před týdnem. Pak jsem, jak jsem už říkala, v pátek jela za ním. Byl po noční a spal, tak jsem v kuchyni klábosila s jeho mamkou a sestrou. Oběma jsem popřála (k devatenáctinám a ke svátku), vypila si s nimi čaj a sledovala, jak se balí na dovolenou. Pak jsem šla "něžně vzbudit svého prince", protože už spal moc dlouho a nechtěla jsem, aby v noci ponocoval a ráno dlouho spal a pak zas ponocoval a tak.. (Já vím, že to takhle stejně asi jednou dopadne, ale to je fuk.) Jelikož má teď Modrý kromě počítače i notebook, dopadlo to nakonec tak, že on do tří do rána programoval a já psala a překládala. Vypili jsme k tomu dost černého čaje, hlavně já. Ráno jsem vstávala poměrně brzo, síla zvyku, ale přes den jsme v podstatě taky především psali, četli a programovali, takže jsem nějak nevyčerpala nenačerpanou energii. Taky jsem po dlouhé době vařila oběd a strašně jsem se u toho uvolnila

Mám taky jednu novinu, která je vlastně radostná, i když nevím, co od toho čekat, jestli se spíš nebát a tak. V červnu jsem se přihlásila do Česko-německého fóra mládeže a k mému překvapení mi poslali mail, že jsem mezi třicítkou mladých lidí z Česka a Německa, které přijali. Nevěděla jsem, co si s tou informací počít, ale ve výsledku mám samozřejmě hlavně radost. Ještě však nevím, jak to bude celé probíhat, takže nad tím ani moc nepřemýšlím. 

Dneska jsme vyrazily s mamkou a sestrou na nákupy. Do papírnictví pro školní potřeby, především. Pak mě zatáhly do obchodu s botama, že potřebuju boty (marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nechci žádné) a pak ještě do Céáčka pro kalhoty. Nesnáším nakupování a vždycky si to uvědomím, když takhle někde musím být. Kdyby mi to nezaplatila mamka, nejspíš bych si nic nekoupila, protože opravdu netrpím pocitem, že něco potřebuji. Ve skříni mám plno věcí, které nejsou roztrhané nebo nějak nehezké. Prostě moje věci, můj styl "casual", jak by leckdo mohl říct. Nicméně nemůžu lamentovat, nové kousky jsou hezké a já jsem ve výsledku ráda.. jen prostě nemám ráda nakupování.

No a co mě čeká do příštího pondělka, kdy opět vyrazím do svého "druhého domova"? Dneska konečně dodělám práci na srpen a asi udělám práci na září, abych měla v září klid. (Samozřejmě se pak hned pustím do práce na říjen, ale nemusíme si z mé bláznivosti utahovat, že ne? :D) Chci pokročit v Shakespearovi, protože toho k Modrému nemůžu tahat. Taky si musím uklidit pokoj a asi budeme jezdit s mamkou na kole. Dneska jsme chtěly jít do letního kina na film Po strništi bos, ale prší, tak uvidíme. 

Ještě jsem se zapomněla ve zkratce vyjádřit k uplynulému "roku". Opravdu jsem se oproti tomu prvnímu polepšila a zjistila jsem, že mým číslem je šedesát. Najezdila jsem 165 kilometrů na kole, nachodila jen o trošku míň a uplavala přes 17 kilometrů. Váhu jsem vůbec nepočítala, za to období jsem se vážila snad dvakrát. A ten rok byl zelený a fajn. Příště dám asi červený, ale až od září, teď mám svůj třináctý týden a pak si chci dodělat všechny resty, než se začnu šinout vpřed.

A co vy a vaše dny, týdny? Jak se máte, lezou na vás občas nějaké krize? Jak proti nimi bojujete? A co vám pomáhá s prokrastinací? Měli byste zájem o nějaký článek o tom, čím si vydělávám? Co právě čtete? Jaký máte vztah s rodiči a sourozenci? A těšíte se na září?


PS: Omlouvám se, že je to dneska takové.. bez fotek. Někdy zas udělám fotočlánek. :)

Komentáře

  1. Já se, po pravdě, taky celkem divím, jakou máš volnost. Jakože jsem nikdy našim nelhala, když se zeptali, řekla jsem jim, kam jedu a co tam budu dělat, mohla jsem si říct, kdy se vrátím a tak... A přesto jsem nikdy u prvního přítele nesměla přespat, nebo on u nás. Zlomilo se to až u druhého, ale to mi bylo osmnáct a máma usoudila, že to už teda takovéhle věci dělat můžu. A stejně má doteď problém, když se odněkud vracím moc pozdě večer (ale jsou chvíle, kde ani nikde přespávat nechci a radši prostě přijedu posledním busem v půl jedné v noci).

    Na druhou stranu jsem ráda, že jsem to trochu vyšlapala bráchovi, že ho už teď pouštějí na toulky po Praze, aby si to sám "osahal". Já do Prahy začala tak nějak víc jezdit až kolem těch osmnácti, dřív jen výjimečně, on má šanci být samostatnější už teď ve čtrnácti.

    Jo a co se nakupování týče - mně se nejlíp nakupuje, když nic akutně nepotřebuju a mám prostě čas si to prošmejdit sama. Nebo lépe, s kamarádkou (a nejlépe se ženou, protože ona je správně nadšená a podporuje sebe i mě ve zkoušení různých věcí). Kdykoliv něco potřebuju, tak to prostě NIKDE není :D Ale fakt NIKDE :D (A když to pak seženu, klasicky se to začne objevovat všude).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když to takhle popisuješ, tak je mi tě strašně líto. :D Ale tak já připravila rodiče na své cestování už dřív, na blogerské srazy jsem do Prahy začala jezdit ve dvanácti a sama jsem se otrkala, když jsem se v Praze několikrát ztratila. :D
      Ale je fakt, že brácha to teď bude mít jednodušší a tebe už to trápit nemusí. Mimochodem, možná mi pomáhá skutečnost, že nikdy necestuji v noci nebo tak. Vlastně se rodiče můžou spolehnout, že jsem zalezlá.. jen ne doma. :D

      Jo, to taky znám, nikde nic není. Ale naštěstí většinou po ničem netoužím tak moc, aby mi to zkazilo náladu.

      Díky za komentář! :)

      Vymazat
    2. Já jako přesně vím, kde je ten rozdíl... Plus táta je katolík, proto bylo přespávání problém :D Na druhou stranu, teď už jim řeknu, že "přespím u kamaráda" a ani se nekonají otázky typu "co s ním máš" a "kdy nám ho představíš". A když se kouknu zpátky... Vlastně mě to ani tolik nemrzí. Třeba kamarádku hlídají dost doteďka a nemůže prostě přijet moc pozdě v noci.

      Vymazat
    3. Tak ono se říká, že dokud žije člověk u rodičů, mají tendence ho vychovávat. :D

      Vymazat
  2. S tou volností to máme stejné. I když to je také tím, že mamka nám prostě věří a my jí vždy řekneme, kam jdeme. Také to bude třeba tím, že prvního kluka jsem si našla v osmnácti, ale když jsem si v patnácti s jedním klukem asi tři čtvrtě roku psala a pak se s ním měla setkat v Budějcích, navrhla, že bychom spolu mohli přespat v našem bytě tam. (Jeho rodičům řekla, že tam bude s námi... :D)

    Krize jsou a ty pořádné ještě přijdou, si myslím. Teď mám krizi z toho, že určitě nezvládnu ani jednu zkoušku na vysoké, atd. Nebo že se stane určitě nějaká chyba v ubytování a nebudu mít kde bydlet. Ale to jsou spíše strachy z nového, z nepoznaného. Ty brzy odejdou. :) Ale jinak se na září hrozně moc těším! (Právě na to nové a nepoznané. Asi je se mnou něco špatně...)

    Prokrastinuji skoro pořád. Nijak proti tomu nebojuji, to je předem prohraný boj. Čekám. A ona většinou odejde sama, mrcha zákeřná. Sourozenci a rodiče super. A URČITĚ CHCI ČLÁNEK O TOM, JAK SI VYDĚLÁVÁŠ! :D

    Měj se hezky:)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář! :)
      Já myslím, že určitě všechno zvládneš! Nejsi na tom oboru náhodou, takže.. ale stejně budu držet palce! :) A chápu tvé těšení. ♥

      Jasně, tvůj hlasitý souhlas je jasnou známkou, že bych o tom někdy napsat měla. :D

      Taky se měj! :)

      Vymazat
  3. Upřímně... Nemůžeš si to "nicnedělání" trochu užívat? Já vím, každý to neumí. Možná patříš k těm lidem, co neumí odpočívat. Ale pokud to umíš a akorát si za to nadáváš, tak si za to zkus chvíli nenadávat. :D A teď už končím se svými trapnými radami.
    Váhání o němčině je podle mě příznakem nedostatku vážnějších starostí. Baví tě to a jsi v tom dobrá, to snad víš, tak co víc řešit? Není asi důležité, jak to mám já, ale mě "moje" cizí jazyky vždycky uklidní a zlepší mi náladu. Protože ani v profesionálních kruzích se nehraje na to, kdo je úplně, úplně nejlepší, jde spíš o nadšení a komunikační schopnosti. Podle mě. Z mého pohledu máš všechno, všechno, co se týče schopností i toho ostatního v životě. Buď šťastná.
    K tvým otázkám: krize na mě lezou, ta poslední ze mě vlastně ještě neslezla, ale díky elektrickému piánu, galerii, a kamarádovi na druhé straně počítače je to aspoň trochu lepší. Bojuji občas knížkou (teď však čtu takovou depku, že jsem v krizi naopak číst přestala), občas psaním článků, hudbou, básničkami. I když bych to nazvala spíše stabilizací stavu než aktivním bojem s krizí. Článek o tom, jak si vyděláváš, si asi přečtu - jako všechny ostatní články - ale že bych pro něj nějak hlasovala, to asi ne. :D Sourozence nemám a vztah s rodiči by byl na dlouhé povídání. Na září se netěším, ale na druhou stranu, je to pro mě úplně jiný pocit než v předchozích letech, teď, když se chystám do oktávy.
    Měj se hezky a netrap se.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, už víš, že mi trošku zlepšil náladu, tak to nemusím psát sem. Popravdě, je strašně těžké "nic nedělat", jednoduše mám pocit, že mi život proplouvá mezi prsty a že musím pořád něco dělat, abych to všechno stihla. :D Ale občas nic nedělám, třeba když jedu vlakem nebo jdu se psem nebo tak. Na mou obhajobu. :D Včera jsem byla se psem a pozorovala nádherný západ slunce, ale neměla ho jak vyfotit, tak jsem na něj jenom ohromeně koukala. :D :)

      Zvláštní, myslela jsem, že zrovna ty se na září těšíš. Asi už se trošku přestávám orientovat. :D

      Tak ahoj a taky se netrap! :)

      Vymazat
  4. Upřímně, mám pocit, že moje mladší sestra toho také může víc. Respektive, být delší dobou venku, chodit s kamarády do hospody - když jde ven, je to ok, u mě je to vyptávání. Ale možná i kvůli tomu, že má víc kamarádů a rodiče to spíš očekávají. Jinak s tím přespáváním - mě úplně překvapilo, když rodiče navrhli, aby u nás R. začal přespávat. Jako jim naše aktivity byly jasné, ale tak aby nemusel večer, kdy už byla vcelku tma, na nádraží. To mi přišlo dost milé.

    Jinak také občas váhám. Jaká jsem, jak moc špatná - dobrá, protože ode mě pořád někdo něco očekává. Jsem dle nich šíleně inteligentní, šíleně nadaná. Nepřijdu si tak. Vůbec. Jinak, s Er ist wieder da se netrap. Já to četla v češtině (geniální knížka, skvělá, kdyžtak můžu půjčit - jen napiš do pondělí, odjíždím do Ústí - a ty asi také, že?), film mě pak už tolik nezaujal, ale nebyl špatný. Ale když jsem to zkoušela v němčině, nedala jsem to. Tak jsem to odložila a vrátím se k tomu jindy a možná se mi to podaří. Uvidím.

    A na září se těším. S R. už máme potvrzenou kolej - kterou jsme chtěli - i to, že budeme na společném pokoji. Asi ne na úplně nejhezčím bloku, ale co jsme slyšeli, není to tak hrozné - a rozhodně lepší než to, co měl teď R. v prváku. Takže se těším, někam tam vecpu nějaké noční inventury, brusle, chtěla bych se projet na koni, a pak už skoro budu balit. Vážně nemůžu uvěřit tomu, že už jdu na vysokou. Je to takové stále ještě nereálné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná je to i o tom, na co jsou rodiče zvyklí, to je pravda. Mamku by taky překvapilo, kdybych se začala třeba malovat nebo kdyby moje sestra začala číst. Ale obráceně s tím všichni tak nějak počítají a nekomentují to. Možná se to tak dá vnímat.

      No, v Ústí se bohužel mineme, ale já to snad nějak zvládnu s tou německou verzí. Už mám čtvrtinu za sebou a myslím, že se chytám, jen to nečíst po ránu. :D

      To jsem ráda, že vám to tak dobře vyšlo. Snad se vám tam bude pěkně koexistovat. ^^

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky