Desetkrát Shakespeare (+)

Staly se dvě věci, které mají za následek tento článek. Zaprvé jsem před pár měsíci upravovala vzhled a rekonstrukcí prošlo i menu a já stála před rozhodnutím, jestli do něj dát odkaz na projekt Deset knižních dní. Po několika týdnech mě na Facebooku jedna blogerka označila ve svém příspěvku, že se prý projektu účastní a že vznikl u mě. (To mě potěšilo především proto, že loni, když jsem jej spustila, se sice rozšířil, ale naprosto anonymně. Což mě mrzelo především proto, že jsem jej pak vůbec nemohla sledovat, kam až doputoval.) Tak jsem si řekla, že by stálo za to si projekt znovu připomenout, samozřejmě trochu s jinými zadáními, ať to není nuda. Tou druhou věcí, která mě vedla k sepsání článku, je prostý fakt, že jsem přelouskala Shakespearovo kompletní Dílo v překladu Martina Hilského. Ta dáá. 


Proč jsem se do něčeho tak bláznivého, jako je čtení celého Shakespeara, pustila? I to mělo spoustu důvodů. Mamka si koupila to krásné, velikánské vydání, které kromě her obsahuje i charakteristiky a komentáře pana Hilského. Četla jsem spoustu tragédií a komedií už dřív, takové ty běžné, které existují v mnoha vydáních a které jsme třeba měli doma. V roce 2016 v dubnu jsem se jednou o víkendu trochu nudila, takže jsem si vzala právě tuto knihu a řekla si: "Když bude teď mít Will to výročí úmrtí, mohla bych to zvládnout, ne?"

Jela jsem přesně tak, jak to bylo v knize vytištěno. Komedie, historické hry, tragédie, romance, básně a ten zbytek. Za zvolení tohoto přístupu jsem si nadávala především u historických her, protože by bylo bývalo lepší číst o jednotlivých králích chronologicky. Ale nakonec jsem vytrvala a zvládla to. 

Dnešním zadáním Desetidenní knižní výzvy (kterou za deset dní nenapíšu, nebojte) má být "Deset knih od jednoho autora", což je obecně docela náročné, protože o jakém autorovi můžete říct, že jste od něj přečetli deset a více knížek? Předně jen o tom, který toho hodně napsal. Mohla bych sem zařadit třeba ještě Vlastimila Vondrušku nebo J.K.Rowling, ale o Harry Potterovi jsem psala celkem nedávno a na Vondrušku si chci ještě počkat, až bude jeho Husitská epopej kompletní. Takže Shakespeare.

DESET DĚL WILLIAMA SHAKESPEARA

(KTERÁ VŘELE DOPORUČUJI)


1. Dobrý konec všechno spraví
Tahle komedie, kterou Shakespeare napsal jako poslední, mi přišla jiná, a právě proto tak pozoruhodná. Ne že by neměla dobrý konec, není ale moc úsměvný, spíše takový hořký. Zobrazuje neopětovanou lásku a takové téma je asi věčné a věčně smutné. 

Helena je neurozená dívka a zamiluje se do syna své opatrovnice. Když se jí podaří vyléčit krále, přislíbí jí, že si smí hraběte Bertrama vzít. Ten ji však nechce a prchne před ní do Itálie. Helena je ale důvtipná a na svého milého připraví lest. 

2. Něco za něco
Morálka, spravedlnost a chtíč. Vídeňský vévoda odjíždí a správu přenechává svému příteli Angelovi, který je poměrně přísný a chce popravit mladého Claudia, protože strávil noc se svou milou ještě před svatbou. Aby se tomu zabránilo, vydá se za bratra orodovat Isabela, která se chystá vstoupit do kláštera jako jeptiška. Angelo ji postaví před nelítostnou volbu: Porušit slib čistoty, nebo zachránit bratra? 

Z dnešního pohledu by možná Isabelu leckdo nepochopil. Přesto je tahle hra, ač je komediální, docela silné kafe pro všechny. Nakonec dopadne, jak jinak, dobře, ale otázky, které mezi řádky zaznívají, vás budou pronásledovat ještě dlouho po přečtení. 

3. Večer tříkrálový
Tohle je docela často překládaná a publikovaná Shakespearova hra, není se co divit, je geniální. Velkou roli tu hrají převleky a změna identity, tak jako ve spoustě autorových komedií. Hlavními postavami jsou zde Viola a Sebastian, dvojčata, která se navzájem považují za mrtvé. Viola se v mužském převleku stane služebníkem vévody Orsina a předává jeho milostné vzkazy hraběnce. Sama se do něj přitom zamiluje. Ale ani Sebastian nezemřel, naopak se v Ilýrii také objeví a aby to bylo dostatečně zamotané, zamiluje se do hraběnky, která jej považuje za Cesaria, tedy převlečenou Violu. 

4. Jindřich VI.
Říkala jsem si, že vám musím doporučit nějakou historickou hru, jenže to je těžké. Ony si jsou totiž všechny Shakespearovy historické hry strašně podobné. Válčí se tam, králové a šlechtici se navzájem spojují, zrazují, vraždí


Nakonec jsem vybrala Jindřicha VI. Jedná se o trilogii a sympatická pro vás může být třeba proto, že je opravdu hodně čtivá. A také pokrývá docela dlouhý kus na časové ose, takže co do pestrosti se asi nemůže s žádnou jinou hrou rovnat. Připomenete si Johanku z Arku a počínající válku růží. A získáte docela slušný přehled o tom, jaká v historických hrách vládne atmosféra. 

5. Timon Aténský
Nejde mi na rozum, proč jsem o téhle tragédii nikdy předtím neslyšela. Ve škole, na internetu, kdekoliv. To je samý Romeo a Julie a Hamlet, jasně, nic proti nim, jsou to skvělé hry, ale Timon Aténský mě oslovil opravdu, opravdu hodně. 

Hra vypráví o šlechtici, který je prostě příliš štědrý, příliš laskavý. Pořádá hostiny, obdarovává přátele a těší se velké oblibě. Jenže mu dojdou peníze, jak by ne, když polovinu majetku oblouzněn pochlebováním ostatních ztratil. Najednou zjišťuje, že vlastně žádné přátele nemá, že mu nikdo nepůjčí. Naposledy tedy sezve veškerou aténskou smetánku a pohostí ji záští a hořkostí. Je to hra o úpadku lidské víry v člověka, v dobro a dobrosrdečnost. Ta charakterní proměna Timona je tak nápadná, tak smutná.. a mám pocit, že i velmi reálná

6. Titus Andronicus
O téhle hře jste určitě slyšeli, i když si možná myslíte, že ne. Její námět je totiž strašně známý - a taky strašně krvavý. Jedná se o nejkrvavější a nejbrutálnější tragédii, kterou kdy Shakespeare napsal. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, vybrala bych "pomsta". 

Titus chce pomstít smrt svých synů ve válce s Góty a svůj hněv zamíří na jejich královnu Tamoru. Ta si ale pomstu líbit nenechá a nakonec se nevyhneme ani takovým absurdnostem, že královna na usmiřovací večeři sní maso svých vlastních synů. Děsivé? Ano, i v renesanci se psaly horory. 

7. Othello
Othello se na školách občas probírá, občas ne. My jej neprobírali a jsem za to ráda, protože jsem se k němu pak dostala vlastní cestou a udělala si na něj vlastní názor. Četla jsem ho v době, kdy pro mě žárlivost byla velmi citlivé téma. Ona pořád je. Tahle hra je takovým extrémem žárlivosti, samozřejmě, ale jde o to připodobnění a vztažení k realitě a současnosti. Co špatného může ze žárlivosti vzejít, jak zhoubná je vzájemná nedůvěra. Nemusí to vést k vraždě, ale nejedna láska už na žárlivost vyhasla. Znám tolik příkladů ze svého okolí...


8. Cymbelín
Od tragédií se přesuneme k romancím, někdy také označovaným jako pohádky. Ty se mi líbily všechny, nejméně paradoxně asi Bouře, která je z nich nejznámější. Třeba takový Cymbelín, to bylo počtení! 

Pohádka začíná příhodně: "Král měl dva syny a ti se ztratili, manželka mu zemřela a zanechala jedinou dceru, jejíž nová macecha ji nemá ráda." Hra se ale zabývá především otázkou věrnosti, kterou neustále zkouší. Dokáže člověk odolat nátlaku a pomluvám? Uvěří všemu, co slyší? Jak se podle toho zachová? Že se do hry nakonec zapletou všichni, i ztracení, členové rodiny, je jen takový pohádkový bonus, který Shakespeare dopřál všem romancím. 

9. Dva vznešení příbuzní
Tahle romance je trochu smutná, protože už od poloviny víte, že pokud se něco nestane (třeba deus ex machina), prostě to nedopadne dobře. A my přece chceme, aby pohádka skončila hezky. Příběh začíná ve vězení, kam se dostanou dva urození šlechtici, bratranci a přátelé. Z okna mají výhled do zahrad, kde se oba zamilují do princezny Emilie. Tím začne rivalita, která se jen umocní, když Arcito dostane milost a je propuštěn. Palomonovi k útěku pomůže žalářníkova dcera, která doufá, že se dočká opětované lásky. 

Jak jsem řekla, tahle hra je spíš tragikomedie. Milostné trojúhelníky nesnáším a vím proč - nikdy to nemůže skončit tak, že jsou všichni šťastní, pokud se něco nestane. V téhle hře se něco stalo, ale za šťastné bych to neoznačovala. 

10. Sonety
No a na závěr jedna klasika, kterou si můžete vychutnat po částech, naráz, jak chcete. Sonety a další Shakespearovy básně jsou prostě neopomenutelnou součástí jeho velkého díla, možná bych však ale právě tady vyzdvihla jméno překladatele Martina Hilského, který v podstatě sepsal básně úplně nové. Ve všech sonetech dodržel pětistopý jamb a stoprocentní rým. Všechny sonety mají hlavu a patu. Nečetla jsem je v angličtině, to bych si asi nedokázala tak vychutnat, ale pan Hilský to uvařil bravurně a já to žeru. Nejvíc se mi líbily sonety 12, 18, 22, 25, 28, 35, 38, 43, 49, 57, 66, 75, 80, 90, 97, 116, 122, 146, 147, 150 a 154, kdyby vás to zajímalo. 


Shakespeare, to je mnohem víc než deset položek. Nevejde se do jednoho článku a já bych někdy ráda napsala ještě nějaký další. Třeba o těch ostatních dramatech, nebo o svých názorech, nebo o panu Hilském. Je to skoro stejně nevyčerpatelné téma jako Harry Potter (teď by mě češtinářka asi hnala, ale čert ji vem).

Komedií napsal Shakespeare zdaleka nejvíc. Kromě těch, které jsem zmínila výše, musím vyzdvihnout i jiné, třeba (své) oblíbené Sen noci svatojánské, Marnou lásky snahu a Zkrocení zlé ženy.

Historické hry si jsou opravdu všechny v lecčem podobné, trošku odlišný mi přišel Král Jan. Nejnechutnější byl Richard III. (království za koně) a je škoda, že Jindřich VIII. je napsán tak, jak je napsán, protože o tomto panovníkovi by se dalo "básnit" zcela jinak a snad i lépe. 

Když jsem jmenovala tragédie, nechtěla jsem vám doporučovat Romea a Julii, Hamleta, Macbetha, Krále Leara nebo Julia Ceasara a Antonia a Kleopatru. Proč? Protože jsou to tak známé kousky, že by mě překvapilo, kdybych byla první, kdo vám o nich řekl. Dost možná jste je přečetli dříve a víckrát než já. 

Romancí není mnoho, ale kdybych měla ještě víc prostoru, doporučila bych vám také Zimní pohádku a Perikla. Nemohu si pomoct, nevnímám je jako autorovy slabší kousky. 


Doporučuji vám i básně - Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie mají něco do sebe. Jsou to však docela dlouhé celky a chápu, že by se to ne každému mohlo líbit. Proto jsou tu právě sonety, které nejsou tak dlouhé. Jejich součástí může být také Milenčin nářek, jehož autorství je ale sporné. A nebo si vychutnejte Fénixe a hrdličku, další krátkou báseň z pera Williama Shakespeara. 

Dnes je to ode mě vše. Vím, bylo to vyčerpávající, ale ven to muselo. Otázka na závěr článku je dnes zřejmá: Co vy a Shakespeare? Co jste četli, co si teprve přečíst chcete a které hry (žánr) máte nejraději? Jaký sonet je váš oblíbený? Viděli jste nějaká filmová či ještě lépe divadelní zpracování? (Já bych strašně chtěla do divadla na Shakespeara!) Věříte, že Shakespeare svých 33 dramat skutečně sepsal? 

Mějte se krásně. ^^

Komentáře

  1. Boží článek. Až zase budu chtít Shakespeara, kouknu k tobě po inspiraci - chtěla bych jednou přečíst vše, ale nějak nemám souhrnné vydání a nikdy netuším, po čem sáhnout.
    Mě hodně učarovali historické hry - Jindřichové i Richardové, boží. U toho Jindřicha VIII. je ta zaujatost pochopitelná (vzhledem k tomu, kdo vládl v době Shakespeara).
    Jinak ti doporučím hry v ústeckém činoheráku, Hollown Crown (historické hry, adaptace od BBC) a potom Mnoho povyku pro nic (divadlo s Davidem Tennantem a Catherine Tate - hráli 10. Doctora a jeho společnici, a pak i v téhle hře). Koukni se na to, všechno to stojí za to. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, už jsi mi o tom ústeckém činoheráku říkala a já bych na některá představení někdy moc ráda zašla, snad bude čas, chuť, příležitost. :)
      Díky i za další tipy a pokud nebudeš vědět, po čem sáhnout, určitě zkus něco z toho, o čem jsem tu tak horovala. :D

      Vymazat
  2. Nečetla jsem zdaleka všechno, ani nejsem nějaký velký fanoušek Shakespeara (jakože jo, něco znám, něco se mi líbí, ale nemám touhy číst ho celého a tak)... Ale nejradši mám Sen noci svatojánské a Richarda III. - toho jsem i viděla na divadle, ještě s Krajčem, než odešel z ND. Sen noci svatojánské mám ráda hlavně díky divadelní verzi z 80. let, kde hrál Puka Boris Rösner.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Borise Rösnera mám spojeného s pohádkou Sedmero krkavců a odmalička se ho bojím. :D Ale nějaké hry v divadle bych fakt potřebovala vidět. :)

      Vymazat
  3. Wow, wow a ještě jednou wow. Já přečetla dost možná všechny sonety, protože ty jsou Láska. Ale z dramat jsem se pustila snad jen do Romea a Julie.
    .
    Když na tohle téma dojde řeč, tak říkám, že nemám ráda Shakepseara, ale Martina Hilského. Před maturitou jsem si dala tu práci a porovnala jeho překlady Sonetů s překlady jiných autorů a já nevím - On tomu podle mě dává nový rozměr. Byla jsem asi na 2 nebo 3 jeho přednáškách a je to vždycky neuvěřitelný zážitek. Je výborný řečník a dokáže v textu najít snad i nemožné a hlavně! - dokáže to zprostředkovat naším jazykem.
    .
    Do téhle výzvy se rozhodně nepustím. :-) Ale abych alespoň odpověděla na jednu z tvých otázek - můj nejoblíbenější sonet je 36. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, Hilský je génius a jeho básnický um má úplně jiný rozměr. Taky jsem byla na několika jeho přednáškách a pokaždé mě ohromí.

      Musím se na třicet šestku jít podívat. O:-)

      Vymazat
  4. No teda, to máš můj obdiv! Shakespeara zbožňuju, hlavně kvůli Sonetům, ty jsou prostě skvost. A překlady Hilského, to je taky dokonalost sama o sobě ♥

    OdpovědětVymazat
  5. Páni, zajímavý článek a obdivuji tě, že jsi přečetla všechno. Možná se k tomu také jednou dostanu. Já mám samozřejmě přečteno Romea a Julii, které jsem měla jako dílo k maturitě. Dokonce jsem na tom byla i v boleslavském divadle. Od Shakespeara jsem toho moc nepřečetla a teď se tedy stydím. Opravdu bych to měla někdy napravit. Tak až bude čas a chuť :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě si toho přečti víc, Romeo a Julie je sice pěkná hra, ale jsou i lepší. Držím palce a děkuji za milý komentář! ^^

      Vymazat
  6. No, já od Shakespeara zatím nic nečetla, což je ostuda (ale snad mě trochu omlouvá, že jsem přečetla téměř celé Čapkovo dílo, a možná s podobným nadšením jako ty toho Shakespeara...?) Já prostě tu renesanci nějak nemusím. Nepatří mezi má oblíbená období. Zatím mi stačily jenom úryvky v čítankách a taky náhodné sonety. Do maturitního seznamu jsem si ale, myslím, zařadila Kupce benátského, protože tam už nic jiného nezbývalo.
    Jednou k nám do krajské knihovny přijel pan Hilský a profesorka literatury nás nahnala na jeho přednášku. Ta byla docela fajn, ale na konci jsem byla pokárána, že jsem se prý smála na těch místech, co vtipná být neměla. Tak nevím. Ale mluvil hezky, to ano, a také velice dlouho.

    OdpovědětVymazat
  7. Autorů, od kterých jsem přečetla alespoň 10 knih, mám dokonce víc: Pratchett, King, Heitz, Gaiman a skoro Irving (tam my chybí 1, ale nevím, jestli se k němu budu někdy vracet).

    Shakespeara jsem četla na základce a na střední - klasika Krále Leara, Romea a Julii, Hamleta, Othela a Mackbetha. Zbytek si nepamatuju, i když určitě jsem četla i něco dalšího.

    Pár věcí jsem viděla jako představení. Nejdokonalejší byl Richard III. v divadle v Celetné (Pospíšil je prostě génius).

    Co se mi fakt nelíbilo, bylo Zkrocení zlé ženy (už nevím, jestli jsem to viděla, nebo četla), ten příběh mi fakt pil krev - asi jsem moc feministka na tohle :D

    Možná si časem přečtu ještě nějaká další díla, ale v nejbližší době to v plánu nemam.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky