Otčenáš aneb existuje Bůh?

Bůh existuje pro toho, kdo v něj věří. - Albert Einstein

Dnešní článek není pro všechny. Předem na to upozorňuji, protože vím, že to, o čem se chystám napsat, je taková hodně choulostivá, osobní záležitost, která navíc v českých končinách asi moc zastání nemá. Ale musím to napsat, už dlouho chci. Co cítím, když vstoupím do kostela. Když čtu o historii. Když mi někdo řekne, že ten, kdo věří v takové věci jako bůh, je hloupý. Když někdo tvrdí, že jeho bůh je ten jediný správný, ten nejlepší. Vlastně to musím napsat právě proto, že je to otázka, která mě provází téměř všednodenně.
Nepocházím z věřící rodiny. Vlastně jsem jako dítě neměla kolem sebe vůbec žádného věřícího člověka, tedy nikoho, o němž bych věděla, že je věřící. Pocházím z vesnice, kde nic jako kostel není, tam se lidi schází v hospodě a koukají na fotbal. Táta je hodně pragmatický a věci jako náboženství moc neuznává - díky studiu o tom ví hodně, možná právě proto je tak skeptický. 

Jak jsem se dostala k víře

Všechno se změnilo, když mi bylo jedenáct. Kamarádka ze třídy mi jednou řekla, jestli s ní nechci chodit na kroužek náboženství na místní faru. V jedenácti jsem vlastně ani neřešila, jestli mě to bude bavit, prostě jsem šla. Pan farář nám každý čtvrtek od pěti do šesti vyprávěl příběhy, zpívali jsme, hráli hry a vyráběli. Leccos jsem se naučila. 

Díky tomuto kroužku jsem se dostala do kostela svatého Gotharda, ačkoliv je kromě nedělních mší nepřístupný. Zapálila jsem svíčky za zemřelé, pokřižovala se a začala na oltář, na všechno, pohlížet jinak. Postupně jsem si vypěstovala návyk v neděli ráno se sebrat a vydat se na mši, většinou jsme chodily s mamkou. Zprvu jsem se moc nechytala, sedávaly jsme vzadu, protože jsme neznaly texty modliteb ani písní, většinou jsme mlčely s hlavou skloněnou. Později jsem se začala víc a víc chytat, zapojovat. 

Takhle jsme na nedělní katolické mše chodily asi půl roku, každou neděli v devět hodin. Vlastně už si přesně nepamatuji, jak probíhaly, jakým stylem je pan farář vedl, vím jen, že jsem vždycky, když byl prostor na zpytování svědomí, poctivě přemýšlela o sobě, o svých chybných krocích, ale i o věcech, za které jsem vděčná. Jen k přijímání jsme s mamkou nemohly. 

Ani nevím, co tomu předcházelo, najednou bylo předvelikonoční období a my si měly vybrat jméno, jímž budeme pokřtěny o Velikonoční neděli. Tehdy jsem si vybrala jméno Cecílie, neboť se mi tato patronka básníků a hudebníků líbila. Přišlo mi to velmi příhodné, tehdy jsem začínala s veršovánkami a byla jsem čerstvou hornistkou. 

Jak vypadá takový křest? Byly jsme tři ženy, stály jsme před oltářem, před farářem, za námi stáli naši kmotrové. Mým kmotrem byl děda. V rukou jsme držely svíce a opakovaly jsme farářova slova. Dobrovolně jsme se rozhodly stát se součástí církve. Celý ten moment si nepamatuji, vím jen, že jsem se chvěla nervozitou a tak nějak úctou, že na nás koukal celý naplněný kostel a že byla velká zima. 

Tou dobou jsem paradoxně pozvolna do kostela přestala chodit. Důvod? O pár měsíců později se narodila Alžběta a nemohla jsem se na bohoslužby dostat. Možná to působí jako výmluva. Tehdy se však udála další kapitola v otázce mé víry. 

Seznámila jsem se s několika lidmi v rámci celosvětové organizace AtlanticBridge. Jednou ze členek naší party byla dvacetiletá Bětka, která podobně jako já začala až o dost později věřit v Boha a se svým manželem dodnes žije na faře Československé církve husitské. Další osobou byla mamka jednoho mého spolužáka, velmi silná katolička s vysokoškolským titulem ze studií fyziky a matematiky. Scházeli jsme se, ještě s mou sestrou, mamkou a několika dalšími lidmi, každý pátek buď u někoho doma, nebo ve škole, nebo kde se naskytla možnost. Zpočátku byly náplní různé hry, aktivity, povídání a procvičování angličtiny. Postupem času, jak jsme se poznávali, jsme si mezi písničkami začali povídat spíše o nás samotných a najednou se z pátečních schůzek stala přátelská setkání s kytarou, nějakým koláčem a dobrou náladou. 

V rámci AtlanticBridge jsem navštívila v roce 2014 festival v Liberci, spolu s Bětkou. Byl to pro mě velký a velmi osobitý zážitek - poznala jsem, co je to americká víra, spřátelila se s dvěma milými Rumunkami a spoustou skvělých lidí napříč Evropou i Spojenými státy. 

Přeskočím tři roky až do současnosti. Momentálně totiž nijak zvlášť nábožensky aktivní nejsem. Bohoslužby jsem se účastnila naposledy někdy v říjnu a to té protestantské.Takže jsem skoro rok do kostela nevkročila, když nepočítáme prohlídky kostelů v Anglii v rámci cestování, přičemž v jedné katedrále se zrovna odehrávala bohoslužba, tak jsem chvilku přestala poslouchat výklad průvodce a okukovala tam.
(píseň začíná v čase 0:50)

Jak jsem přestala dávat víru najevo

Dostat se do kostela v neděli ráno bylo dost komplikované, zvlášť v zimě, a navíc mě tehdy tato činnost trochu pustila. Nevím, proč přesně se to stalo - nebyl čas, nebyla chuť. Začala jsem se zajímat hlouběji o historii a zjistila jsem, že jakkoliv je pro mě víra důležitá, církev nikoliv. Navštívila jsem katolickou, evangelickou i pravoslavnou bohoslužbu a zjistila jsem, že když chci Boha, nepotřebuji k tomu kostel.

Podle mě vůbec neplatí, že když v něco věříte, musíte to mít s něčím spojené. Mít nějaký rituál typu chození do kostela. Možná se tím obhajuji a otázka víry na to objektivně nahlíží jinak, to nevím. Bůh ale není, alespoň pro mě, něco, co si můžu vyžádat. Jdete do obchodu a koupíte si jídlo, jdete na koncert a slyšíte hudbu. Jdete do kostela, ale jestli tam potkáte Boha, to vůbec, vůbec jisté není. Však kdo z těch, co nevěří, v kostele cítí něco jiného než monumentálnost a pokoru? Je tohle snad Bůh, který se ukazuje všem?

Jak jsem zmínila, nemám žádné rituály. Nemodlím se nijak pravidelně, před jídlem nebo před spaním každý den. Beru jméno boží nadarmo, schyluji se ke lžím, prý dostatečně nectím rodiče a prarodiče. Vlastně asi jakékoliv autority. Nebiju se za nějakou pravdu, o sváteční dny většinou pracuji nejvíc, nepostím se. Zabíjím pavouky a mravence a pokud se i v dnešní době bere jako smilstvo jako vyzývavé oblékání, sebeukájení a mimomanželský styk, pak ano, jsem odporný smilník.

A přesto se považuji za křesťanku.

Modlím se, když potřebuji. Když se chci svěřit, vyzpovídat ze svých myšlenek. Když cítím vděčnost. Když nevím, jak dál nebo když naopak najednou najdu další cestu. Sepnuté ruce a zdrávasy a otčenáše nejsou tím nejsilnějším prvkem.

Neberte lidem víru

Řekla bych to asi takhle - dokud to člověku pomáhá, ať si vyznává, co chce. Lidé žijí s bohy, nějakými nadřazenými silami nebo přírodou v podstatě po celou lidskou historii a dvacáté století učinilo velký zlom, který nás možná dostal právě tam, kde jsme teď. Což nemusí být špatně, jen konstatuji.

Nevěřící lidé si myslí, že dneska už přece někdo na takové blbosti jako bůh věřit nemůže, že je přece vědecky dokázané, že bůh neexistuje, že je to berlička slaboduchých, blabla. Právě tito nevěřící lidé nechápou ty věřící. Nechápou, proč v Indii nejedí krávy a proč chodí ženy v arabských zemích dobrovolně zahalené. Nechápou, proč ten háv, ten muslimský "zlozvyk", neodhodí, pokud chtějí žít v Evropě. Jenomže jen proto, že něco nechápete, neznamená to, že je to špatné a mělo by se to odstranit. Když se nesnažíte to pochopit, alespoň se do toho nemíchejte.

Mám strašnou chuť vyjádřit se ke spoustě věcem, které otřásaly médii v uplynulých měsících a letech. Ale tento článek by byl už příliš dlouhý. Aby bylo jasno - nejsem žádným zastáncem práv menšin na úkor většiny. Jsem zastáncem lidství a svobody mysli. Věřte si třeba v Boha, v Alláha, věřte v sílu kamenů a moc bylinek, každé ráno se ukloňte slunci nebo se uctivě ládujte špagetami.

Co je pro mě víra aneb Bůh jsem já

Neberte nadpis nijak špatně. Vysvětlím vám svou myšlenku. Považuji boha za cosi niterního. Když má člověk duši, má v ní místo na víru. Nevím, jestli si víru v rámci duše představit jako lemování, které duši chrání, nebo jako jádro, kolem něhož se shlukuje naše vlastní já. Možná se to nějak prolíná.

Víra by především neměla být stresující. Víra má člověka povznášet, má mu poskytovat oporu, dodávat sebevědomí. Bůh je se mnou, je ve mně a já to dokážu, můžete si třeba říct. Co byste si říkat rozhodně neměli - když to ne/udělám, Bůh mě potrestá, Bůh mě nemá rád, protože tohle a támhleto, Bůh neexistuje, protože.. (sem si můžete dosadit v podstatě cokoliv. Protože vznik vesmíru a evoluce jsou vědecky dokázané a Bible lže. Protože druhá světová válka a další zvěrstva.)

Existence duše taky nebyla dokázána. Vlastně dodnes nevíme přesně, co to duše je, kde se nachází. Jsou to nějaké buňky v mozku, které nás tak odlišují od ostatních? Co utváří naše já? Jestliže věříte v lidskou duši, pak nemůžete zavrhnout otázku víry, a to ať věříte, nebo ne.

Většinou na potkání neříkám, že jsem věřící. Před věřícími se cítím trošku nesvá, protože jsem nečetla Bibli a nechodím do kostela a vlastně se moc zbožně nechovám. Před nevěřícími zase nechci taková témata vytahovat, je pro mě docela obtížné vysvětlit, co to pro mě znamená a proč věřím. Vlastně si nejsem jistá, že rodina, spolužáci nebo Modrý vědí, že věřící jsem. Ale na druhou stranu, vědět to ani nepotřebují.

Jsem otevřená konverzaci v komentářích, opravdu. Zajímá mě, co si o otázce víry myslíte. Ráda se ke všemu doplňujícímu vyjádřím, kdybyste se chtěli na něco zeptat. Jen mi prosím neargumentujte, jak špatná je katolická církev a že si upálila Husa a vymyslela Bibli a já nevím co všechno. Tohle přesně by udělal můj táta. Jenže já se tu nezastávám církve, už vůbec ne té katolické. Jakákoliv organizace a společenství, byť má sebelepší úmysly, prostě časem přejme vliv společnosti, roli začnou hrát peníze a mocenské zájmy. Tam je problém. Stejně tak bych byla ráda, kdybyste se zdrželi argumentů, že terorismus a islám a fanatismus, A PROTO je víra blbost a má akorát negativní účinky.

Děkuji a přeji pěkné zářijové dny. Zbývá jen otázka: Věříte?

PS: Článkem vás provázely písně s (mírným) náboženským charakterem, které mám moc ráda a které mě dokážou podpořit, když to potřebuji. Třeba se vám někdy také budou hodit. 

Komentáře

  1. Zaujímavý článok, každopádne sa s tvojimi dumkami stotožňujem. Sama sa neradím medzi brutálne neveriace ani medzi brutálne veriace. Som človek, ktorý nikomu neberie jeho názory ani svoje nevnucuje. Verím, že je niečo medzi nebom a zemou, niečo čo nevysvetlí ani veda, ani moderné technológie. Niečo silnejšie ako my. Ale kto, alebo čo to je, ani zďaleka netušíme. Nie som zastanca cirkvi ako takej, pretože ani jedna z nich nerobí to, čo káže jeho náboženstvo, ale zas, to nie je na mne aby som súdila. Mňa skôr mrzí to, ako sa učenie či už Ježiša, Mohameda a iných úžasných ľudí, zmenilo na hon na inovercov. Veď svet je farebný, a nemusíme sa hneď osočovať, urážať a nadávať si len preto, lebo máme iné názory či inú vieru.
    Takže sama neradím k žiadnej skupine, ale snažím sa žiť tak, aby keď aj po smrti niečo bolo, aby som sa za seba a svoje činy nemusela hanbiť. Verím v silu Matky prírody, dennodenne nám ukazuje, akí sme malí voči jej sile, hoc sa hráme na pánov tvorstva. Láska, porozumenie a tolerancia, to je to, čo sa má šíriť, a nie nenávisť a nepochopenie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc děkuji za komentář, udělal mi velkou radost. I proto, že spolu souhlasíme ve spoustě věcech. :) Láska, porozumění a tolerance, to je základ soužití ve společnosti v míru. Možná je to sluníčkářské, ale stojím si za tím. :)

      Vymazat
  2. Já se s tím ztotožnit nemůžu. Bůh je středem mého života a všechno, co dělám, dělám pro něj a dělám s ním. S Bohem mluvím nejenom když ho potřebuji. Bůh touží po vztahu se mnou, jako s každým jiným člověkem, a bylo by ode mě sobecké se od něj vzdalovat, když mě miluje a já miluji jeho.

    Ale tvůj postoj a názor ti samozřejmě neberu ani tě nechci kritizovat. Ale chci se zeptat — můžu se za tebe modlit? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc děkuji za komentář! Myslím si, že vztah k Bohu je individuální jako vztah ke komukoliv jinému - musíme jej vybudovat a udržovat. :)

      Inu, modlit se můžeš samozřejmě za co a za koho chceš, ale raději se modli za někoho, kdo trpí nouzí nebo nedostatkem lásky a tak. Těm to může pomoct víc. :)

      Vymazat
  3. Tohle je nejzralejší úvaha o víře, kterou jsem kdy četla a cítím to úplně stejně! Jsi skvělá! :)
    Já jsem si v životě prošla sektou a zanechalo to na mě hodně šrámů, prošla jsem i normální církví, od katolíků přes protestanty. Byli doby, kdy jsem byla velice horlivá křesťanka, četla jsme Bibli každý den, chodila na shromáždění, účastnila se všech aktivit...A fakt jsem v tom nenašla žádné životní štěstí. Teď to mám stejné jako ty, nechodím do žádné církve, nečtu pravidelně Bibli, nemodlím se pravidelně...a přesto se stále považuju za věřící a vím, že vždy budu v Boha věřit. Jen to teď vnímám jako mnohem niternější záležitost a přesně jako ty, nepotřebuju ke své víře kostel a nějaké okázalé vnější projevy.
    Víra je krásná věc, ale bohužel se dá zneužít jako všechno ostatní - k manipulaci, ovládání druhých, zastrašování - to všechno jsme si prožila. Ale na Boha jsme nezanevřela, ani na samotnou víru. Stále cítím, že mám v sobě zranění a nedokážu se asi Bohu úplně otevřít, ale třeba se to časem zlepší...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář, těšila jsem se na ten tvůj. Tedy, doufala jsem, že napíšeš, protože vím, že máš k tomuto tématu co říct a že jsi už o něm několikrát psala.

      Když někomu řekneš, že jsi věřící, začne ti jmenovat chyby církve a označí náboženství za něco hrozného. Ale ideály náboženství jsou docela rozumné a díky nim by společnost mohla být spokojená. Jenže vždycky, když se do toho vloží lidi, to dopadne úplně jinak..

      Měj se krásně a držím palce!

      Vymazat
  4. Ahoj, jsem pohan, věřím v jiného boha, ale cítím to tak nějak podobně, jako ty. Dříve jsem praktikovala blóty, jezdila na Beltaine a zúčastňovala se různých skupinových akcí, až jsem přišla na to, že to nejdůležitější nosí člověk v sobě a nepotřebuje k tomu oficialitu. Vlastně úplně stejně, jako ty to má i můj muž - křesťan, katolík - hříšný člověk, který je smířen s tím, že jednoubude souzen. Ale žije prostě tak, jak to on cítí...

    Je fajn vědět, že je víc lidí s takovým pohledem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář. Jsem zastáncem toho, že je jedno, v co člověk věří, když mu to pomáhá vypořádat se se sebou samým, projít si životem a smířit se s ním. :)

      Tak pozdravuj svého muže a mějte se krásně! :)

      Vymazat
  5. I když jsem křtěná po své kmotře (většinou se takto děti křtily) na Marii v katolickém kostele, v Boha, kterého křesťanství uznává, nevěřím. Jsem orientovaná spíše na buddhismus :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však buddhismus je velmi sympatický. :)

      Měj se krásně a díky za komentář! :)

      Vymazat
  6. Já jsem pár let zpátky psala článek o tom, že jsem agnostik. Byla jsem malá a nadšená z toho, že jsem se naučila nové slovo, a ten článek bych dneska asi už nenapsala - ale myslím, že můj agnosticismus mi zůstal. (Vidíš? Myslím. Už jen to, že si to myslím, je znakem toho, že je to asi pravda.)
    To ale neznamená, že jsem si definovala svůj vztah k víře a hodila to všechno za hlavu. Vlastně jsem se nad otázkou víry a náboženství mnohokrát zamýšlela, a ještě stále to nemám zcela vyřešené. Pocházím z rodiny, která není věřící, ale k náboženství a víře jsem měla vždycky úctu, nejspíš proto, že u nás doma o církvích nikdy nikdo neřekl křivého slova. (Vlastně jsem hrozně moc vděčná své mámě za to, jaká je - tolerantní, uvážlivá, s otevřenou myslí. Nikdo lepší mě ani vychovávat nemohl.) Když jsem byla malá, fascinovaly mě muslimky v hidžábech, hrozně se mi ty jejich šátky líbily, a možná proto jsem začala pátrat po tom, co je k tomu vlastně vede, a co je to víra, a jaká existují náboženství. Můj zájem o náboženství byl také způsoben tím, že jsem narozená na svátek Upálení mistra Jana Husa, a tak mě přirozeně zajímalo, proč zrovna na mé narozeniny připadá takové strašlivé výročí. Světová náboženství mě vždy zajímala z vědeckého hlediska a není tomu tak dávno, co jsem se chtěla hlásit ke studiu filosofie a religionistiky.
    Můj vztah k víře je velice rozpolcený. Jsem skeptik, racionální povaha, inklinuji ke směrům jako je existencialismus, a tak obecně si nedovedu představit, jaké to je, opravdu věřit v Boha tak, jak se to píše v Bibli. Na druhou stranu ale ctím Desatero. Myslím, že člověk nepotřebuje být věřící k tomu, aby poznal, co je špatné, a aby byl schopen žít podle morálního kodexu. Má morálka je někdy až překvapivě nepružná a svázaná, zvláště co se týče sexuálních témat. A nejde o nějaký strach ze soudného dne, spíše o vlastní pocit absolutní bezúhonnosti před sebou samotnou.
    Na druhou stranu, už mockrát jsem se modlila. A kajícně skláněla hlavu při vstupu do chrámů. A tajila dech nad biblickými příběhy. Vždy jsem si hrozně moc přála jít na mši, a splnilo se mi to až letos v létě. Zamýšlela jsem se nad vírou v Boha jako nad metaforou, nad něčím, co můžu najít v sobě, ale zdá se, že mi to nejde - to bych musela vzdát svůj skepticismus. Myslím, že potřebuji vést, jen mi chybí skutečná víra, a možná ji nikdy nenajdu. Vždy však budu respektovat víru cizí, a myslím, že o ní budu ráda číst, jako třeba o té tvé.
    Osobně je mi nejbližší evangelické křesťanství. Nejméně blízký je mi naopak asi buddhismus. A ani tu otázku existence lidské duše nemám moc vyřešenou.
    Uhh, teď si může kdokoliv hezky přečíst mé neuspořádané úvahy a pěkně mě za ně hejtit. Občas zapomínám, že ty komentáře píšu veřejně. No ale mazat to už nebudu.
    Článek se mi moc líbil. Myslím, že tvou cestu k víře a vztah k ní není třeba komentovat, ale moc ráda jsem si o ní přečetla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář! Na ten článek o agnosticismu si pamatuji moc dobře, vlastně od té doby, co jsi ho zveřejnila, jsem něco v duchu tohohle taky chtěla napsat. No, vidíš, s jakým zpožděním se mi to povedlo, ale přeci jen je článek na světě.

      Přijde mi vtipné, že toho víš o náboženství milionkrát víc než já, ale věřící nejsi. Není to až takový paradox, ale občas si to uvědomím a pak se nad tím (a nad sebou) musím zamyslet. :)

      Díky za komenář a měj se hezky!

      Vymazat
  7. Tohle je vážně zajímavý článek. Já osobně jsem člověk, kterému náboženství nic moc neříká - i když spíše církev, jsou mi nepříjemné tyhlety konstrukce, které najednou ví o Bohu všechno a ví to nejlépe. Takže nevěřím - jako malá jsem se do kostela dostala minimálně, jen když jsme šli s babičkou okolo a vstoupili a ona se pokřižovala. Dokonce jsem se nedávno dozvěděla, že táta mamce zakázal, abychom se sestrou četly dětskou Bibli (trochu mě to mrzí, některé biblické příběhy jsou zajímavé - i proto jsem se už Bibli pokoušela číst, ale zatím ne zrovna úspěšně). Na druhou stranu respektuji, pokud někdo věří - s jediným omezením a to tím, že mi to nesmí vnucovat. To platí ale nejen pro víry, ale i pro různé životní styly, vegany a podobně. Respektuji druhého, dokud on nemá potřebu mi říkat, jak já jsem ta špatná a špatně žiju.

    PS: Zbožňuji anglické kostely. Když jsem byla poprvé v Anglii, v jednom jsme se schovávali před deštěm a zrovna tam hráli na varhany. A katedrála v Yorku je přenádherná. (Ale nemám moc ráda katolické kostely, přijdou mi přezdobené.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář! :) Vlastně neznám mnoho fyzikálně a přírodovědně zaměřených lidí, kteří jsou věřící, ale pokud už někdo takový je, pak zpravidla (soudě dle mých zkušeností) věří plným srdcem.

      Anglické kostely se mi taky moc líbí. Je to něco jiného než kostely na kontinentální Evropě. :) Proto mám ráda gotiku, tam vyniknou katolické kostely se základními prvky, baroko je zas o něčem jiném.

      Vymazat
  8. Jak píšeš - dokud to člověku pomáhá a nikomu dalšímu to neubližuje, není na víře nic špatného. Je to jeho soukromé rozhodnutí.

    Sama věřící nejsem, ale nějak nemám potřebu to nikomu rozmlouvat. Proč? Když se nesnaží spasit moji duši a nevnucují mi víru, je to jejich soukromá záležitost :)

    Tvůj způsob víry je mi asi nejsympatičtější - právě ta svoboda v tom, že je to TVOJE víra a praktikuješ si ji po svém a nepřebíráš žádná dogmata, která mnohdy ani nedávají smysl.

    Myslím si, že pokud si člověk dokáže morální zásady najít i jinak než pomocí víry, tak to ničemu nevadí. Ale někteří bohužel tohle neumí a pak by jim nějaká víra možná pomohla (tím nechci říct, že věřit by měli nebo že věří jenom lidé, kteří si neumí nastavit morální zásady).

    OdpovědětVymazat
  9. Po přečtení tohoto článku mám mrazení v zádech, zvláštní. Možná proto, že otázka víry je pro mě hrozně důležitá, ale nemám ve zvyku to nějak ventilovat, proto mám mrazení v zádech, když se k tomu "odhodlá" někdo jiný. Já jsem věřící. Prošla jsem si všemi možnými stádii, jsem pokřtěná, dokonce jsem si prošla i svatým přijímáním. Byla doba, kdy pro mě katolická představa Boha a mše byly hodně důležité. Pak ale také bylo období, kdy jsem k tomuto všemu byla hodně skeptická a možná dokonce i značně nepřátelská. Teď je to u mě takové... zvláštní. Nemám pohled na víru ucelený, mám pocit, že se pořád i v této otázce hledám. Víra je dar a já jej mám, věřím. Věřím v Boha. Ale ještě jsem si sama v sobě nespecifikovala jak je tomu dál, protože zatím si tak nějak beru z každého náboženství něco. A našla jsem se v tom, co jsi napsala - také ke své víře nepotřebuji církev. Církev jako instituce je to, co mě snad nejvíce drží dál, k té jako takové mi ještě zbytky té "nesnášenlivosti" zůstalo. Ale jak říkám, nemám to v sobě ucelené, bylo by to spíše na dlouhý rozhovor než na jeden komentář pod článkem...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky