In Regensburg hat es geregnet

V pátek čtyřiadvacátého listopadu jsem po škole odjela s narvaným batohem autobusem do Prahy. Trochu mi to připomnělo staré časy, kdy jsem jezdila za Modrým, jenže tentokrát jsem se vydávala do Německa v rámci setkání naší pracovní skupiny Česko-německého fóra mládeže
Felix, Kathi, Max a má maličkost s rozepnutým kabátem kvůli foťáku a se šklebem, protože líp to snad neumím. 
(první článek o Česko-německém fóru mládeže jsem napsala na začátku října)


Nasedla jsem do autobusu, dostala vyhubováno od řidiče, když jsem si řekla o studentskou slevu, ale pak jsem nad tím mávla rukou, přece mi to snad vedení Fóra proplatí. Jízda do Prahy to byla vskutku ďábelská, přes malé vesničky, klikaté zatáčky a poničené okresky. Zkoušela jsem si číst, ale nakonec se mi udělalo špatně a modlila jsem se, ať už jsem v cíli. Vlastně, ať už mám celý ten výlet za sebou. (Tolik k mé cestovatelské vášni. :D)

Na Veleslavíně na mě čekal Modrý. Abychom se za ty dva týdny alespoň chvilku viděli, přišel mě doprovodit na tu krátkou cestu na Florenc. Nejprve se trochu zlobil, že jedu později, než jsem mu nahlásila, ale času jsme měli dost. Během čekání mi koupil pizzu, teď už byla studená, ale stejně jsem tím čtverečkem nepříliš dobrého žvance zaplácla prázdný, ještě trochu podrážděný žaludek. Modrý byl mimochodem ostříhaný a mě mrzelo, že se mu v těch krátkých vlasech nemůžu hrabat déle než jednu cestu metrem. Chvilku jsme na Florenci hledali nádraží a pak nástupiště, ale nakonec se to povedlo. Modrý se mnou počkal až úplně do konce, pak jsme se rozloučili, on se nenápadně vydal shánět dárky a já jsem nasedla do Flixbusu, netušíc, co mě čeká. 
Neumím kreslit srdíčka, ale tenhle západ slunce byl zajímavý.
Regensburg, seznamte se.

Co na jízdu tam (a vlastně i zpět) říct. Nečtěte si, když autobus kličkuje Prahou. Opět se mi udělalo špatně a pak jsem další hodinu jen seděla a koukala z okna. Možná za to mohla ještě částečně přetrvávající rýma a bolest hlavy, možná to bylo vším možným. Kvůli klimatizaci mi byla zima, nemohla jsem pořádně hýbat nohama a taky jsem postrádala odpadkový koš a háček na bundu. Ale to jsou jen detaily, celkem nepodstatné. Alespoň wifi musím ocenit, byť v ÉCéčkách je taky, navíc se k ní nemusíte tak pitomě dlouho přihlašovat.

Kolem páté odpoledne/večer jsem dorazila na hlavní nádraží v Regensburgu, neboli Řeznu, chcete-li. Zde mě měl vyzvednout Max, u něhož jsme měli být ubytováni po celý víkend. Felix a Kathi měli přijet taky někdy po páté, Anežka bohužel kvůli nemoci nemohla dorazit. Dopadlo to všechno ale trošku jinak. Čekala jsem hodinu a nikdo nešel. Mobil mi stávkoval a já mrzla. Tak jsem si řekla, že to risknu, a vydala jsem se přes centrum starobylého města na adresu, kterou mi Max poslal. Signál jsem neměla a mapu taky ne, jen pár nepříliš detailních screenshotů. Ty mě nakonec zachránily a asi po hodině jsem zdolala klikatou cestu, která Googlu trvá dvacet minut. Ale počítám do toho i čekání před budovou, dokud někdo neotevře, a odhodlávání se zazvonit na zvonek s Maxovým jménem. Jakmile jsem tam dorazila, signál začal fungovat, takže jsem si vyměnila telefonát s Maxem, který nabral Felixe, šli na jídlo a nemohli mě najít. Počkala jsem na ně v kuchyni (otevřela mi kamarádka Maxovy spolubydlící, to je trochu komplikované, uznávám), přivítala se s nimi a začala trochu myslet německy. Dala jsem si čaj a rozehřála se, ale stejně jsem odmítla jít s nimi na Maxův jazzový koncert. Mohl to být zážitek, ale teplo a postel pro mě v tu chvíli představovaly jedinou možnou variantu. Kluci odešli, já si dala rychlou sprchu, zalezla do spacáku a spala jak zabitá. Ve tři hodiny ráno mě vzbudil příchod Kathi, která se škrábala do postele vedle mě. (Spaly jsme vedle sebe v Maxově pokoji.) 

Ráno mě bolela záda, protože jsem spala bez polštáře. Taky jsem měla hlad a nevěděla jsem, jestli mám vstávat nebo ne, taková dilemata na návštěvě vždycky mám. Nechápu, proč jsou skoro všichni sovy. Dopoledne se neslo ve znamení příjemné snídaně, diskuze se všemi přítomnými, smíchu a lehkého plánování. Kathi v pátek dorazila pozdě, protože jí nějak nejel spoj nebo co a musela to vzít oklikou přes Hannover. 

Ačkoliv venku pršelo, plány byly jasné. Projít se městem, koupit dárek pro referentku, zapracovat na projektu a navštívit referentku. A stihnout u toho nějaké jídlo. Já blbá jsem si nevzala rukavice a podcenila jsem déšť, takže jsem nesla plátěnou tašku, naštěstí dostatečně silnou. Foťák jsem ale pro jistotu schovávala pod kabátem, protože jsem prostě neodolala a musela fotit. Regensburg je krásný, i když upršený. Pětadvacátého listopadu ještě nebyly vánoční trhy, ale už se pomalu chystaly. A ta atmosféra doléhala na všechny lidi ve městě. 
Strašně se mi líbilo koukat do výloh. Nejkrásnější byla "štrůdlárna", ale tu jsem nevyfotila.

Pro dárek jsme se stavili v prodejně čajů a kávy. Kupoval Max. Kromě nějakého speciálního čaje pro referentku koupil mně zelený čaj, ještě jsem nenašla odvahu ho rozbalit, ale je nádherně voňavý. 

Pro práci na projektu jsme si vybrali univerzitní knihovnu, kam jsme museli dojet autobusem. Strávili jsme tam pěkných pár hodin, během nichž jsme ale na projektu docela zapracovali a pokročili. Už víme, proč chceme dělat, co chceme dělat. Čeho tím chceme dosáhnout, na co poukázat. Ještě pořád nemáme úplně jasnou formu, byť myslím, že nakonec skončíme u psaní, minimálně já se na nic lepšího asi stejně nevzmůžu. Mimochodem bylo hodně zajímavé vidět, jak se A0 papír pokrývá myšlenkami, nápady, možnými směry a tématy, všechno v různých barvách a Maxovým škrabopisem. Navíc jsem si oblíbila nové německé slovo: Vergegenwärtigung. Zpřítomnění. 


Když jsme už všichni umírali napůl zimou a napůl hlady, vydali jsme se pomalu k referentce, která nebydlela daleko. Cestou jsme si koupili takové pizza koláčky, nic moc, ale nebyl velký výběr. V dešti na autobusové zastávce jsme je snědli, pak trochu rozmrzli v autobuse, pak museli přestupovat, což byla legrace. Jel s námi mimochodem nějaký muž, který si v podpaží nesl krabici se zahnutou televizí, nevím, jak se to přesně jmenuje. Ale vystoupil tam, kde my.

Referentka se jmenovala paní Gutmannová. Žena okolo sedmdesátky, která se desetiletí zajímá přesně o to téma, které mi chceme zpracovávat v našem projektu. Odsun Němců ze Sudet a jejich nové životy v Německu. Docela dlouho jsme si s ní povídali - tedy, ona povídala a ostatní se ptali. Musím se přiznat, že jsem jí rozuměla jen asi třetinu toho, co řekla, na mou vnitřní obhajobu si však říkám, že na bavorský dialekt starých lidí nejsem zvyklá, jakože ani trochu. Dostali jsme od ní nějaké knižní materiály a letáčky, abychom měli z čeho čerpat. Už se těším, až si to přečtu. 


Potom jsme běželi na zastávku, abychom stihli autobus a nemuseli mrznout. No, nakonec jel ten autobus stejně později, a se studeným vzduchem v zadýchaných plicích se moje rýma tetelila blahem. Navíc bylo půl osmé a já se začínala cítit trochu ospale. Ale čekala nás ještě večeře. Na tu jsme zašli do restaurace Alte Linde, která mě moc mile překvapila svou útulností. 

Objednala jsem si Kaiserschmarrn, což jsou takové palačinky s rozvařenými jablky, rozinkami a šlehačkou. Chtěla jsem je ochutnat hlavně kvůli spojitosti s učebnicí němčiny, prostě jsem chtěla konečně převést školní němčinu do praxe. Povedlo se, byť jsem se necítila úplně nejlépe, a tak jsem jídlo nakonec nedojedla. S ostatními jsme se bavili o různých věcech. O knížkách, o psaní, o škole, vyprávěla jsem o Modrém (ne z vlastního popudu, ptali se!), diskutovali jsme o tom, jestli by Česko mělo přijmout euro a já nevím o čem ještě. O vzdělávání, možná. O tom, co to znamená být polyglot a umět jazyk. Vlastně to byl moc přínosný večer, jen prostě náročný. Pak jsme se prošli podél Dunaje až k Maxovu bytu, kde jsme si udělali čaj a ještě dlouho rokovali. Felix to vzdal jako první, já jsem s Kathi a Maxem ještě poslouchala české a německé písničky, vyměňovali jsme si jazykové tipy a prozrazovali si, co nás na tom kterém jazyku baví. 
Nedělní oběd.
Sobotní večeře.
Kathiina večeře - Spetzle.
Felixova večeře, upřímně netuším, co přesně to je, ale vypadá to dobře.
(Kathi studuje slavistiku - polštinu a češtinu, Max se učí česky a začal s bulharštinou, o Felixových aktivitách tolik nevím, ale češtinu se učí taky)

Někdy po půlnoci jsem šla spát. Ráno nás Felix opustil kolem osmé, musel na vlak. Max pak musel odejít, protože s kapelou nahrávali vánoční cédéčko a nešlo to přesunout. Takže jsme s Kathi osaměly. Bloudily jsme po městě, navštívily mši v katedrále a slintaly nad výlohami. Zkoušela jsem mluvit polsky, ale německy mi to šlo asi trochu líp. Opadla ze mě nervozita. Pak jsme zašly na oběd, dala jsem si penne se sýrovou omáčkou. 

Most se zámky lásky. Nebo jak se jim říká. 

Před třetí hodinou nastal čas nasednout do Flixbusu a vrátit se domů. Rozloučila jsem se s Kathi, byla plná energie, kterou do mě tihle inspirativní lidé vlévají, ale zároveň vyčerpaná po celém víkendu v nezvyklých podmínkách. Cestou jsem si četla. Vystoupila jsem v Praze už na Hlavním nádraží. Pomyslela jsem si, že bych třeba mohla potkat Modrého - to když hlásili, že vlak do Čerčan čeká na tom a tom nástupišti. Jenže jsem neměla času nazbyt, takže jsem odfrčela metrem na Veleslavín. 

Doma jsem padla únavou. Tedy, ne úplně. Ještě jsem asi hodinu nebo dvě seděla s rodiči v obýváku, povídala si s nimi a se sestrou a uzavřela a zhodnotila si třetí rok za dvanáct týdnů. Spát jsem šla asi v deset, což je vlastně docela pozdě. V dalších dnech mě mnoho dobrého nečekalo. Písemky, na které jsem se neučila (ale konečně jsem dostala z matiky dostatečnou známku, hurá za tři body!), věci, na které jsem vůbec nedokázala myslet. Nejhorší to bylo asi o hodinu němčiny - jak těžké je najednou muset zvažovat každé slovo, hlavně aby člověk neudělal chybu a nebyl pokárán. Příště mi zas bude chvíli trvat, než se do toho mluvení dostanu, ale snad bude jen lepší a lepší. 

V lednu nebo v únoru se znovu sejdeme s naší skupinou (jmenujeme se Vergiss mejn nicht, mimochodem) v Praze, abychom před březnovým plenárním setkáním celého ČNFM ještě více propracovali základy projektu. Snad se sejdeme v plném počtu.

A co vy a cestování v těchto časech?  Byli jste v Regensburgu? Používáte české, nebo původní názvy měst? (Nikdy si nejsem jistá, jak říkat českým městům v němčině, protože německá jména mají.) Jakým dopravním prostředkem rádi cestujete? Za mě už asi jedině vlak, rozmazlila jsem se pohodlím a možností číst si, aniž by mi bylo špatně. A taky jednoduchým nakupováním jízdenek. Chystáte se na nějaké vánoční trhy? A proč si myslíte, že pro naši budoucnost je důležitá naše minulost?

Mějte se moc krásně, příště vám naservíruji dlouhou recenzi na dlouhého Mořeplavce. Těšte se! ♥ 

Komentáře

  1. Podle fotek to musel být krásný výlet. :-) Taky bych se ještě ráda vydala do nějakého cizího města nasát vánoční atmosféru. Do Německa bych se opravdu ráda někdy podívala. Ve skutečnosti jsem tam nikdy nebyla... Určitě mám raději původní názvy měst, i když je pro mě v některých jazycích těžké je vyslovit. Přiznám se, že nejraději cestuji autem. Po mém pobytu v Londýně, kdy jsem musela absolvovat dvouhodinovou cestu do práce metrem každý den, se mi podzemní cestování doopravdy protiví. Jinak vlakem cestuji také ráda, pokud to však není každodenní povinnost... Těším se na Tvou recenzi na Mořeplavce. A doufám, že se s námi podělíš i o nějaké fotky zachycující, jak slavíš Vánoce. To mě vždycky moc zajímá... :-) Měj se moc krásně.

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě se pokusím zveřejnit pak i nějaké vánoční fotky. Mám v plánu navštívit Berlín a ten asi bude dost vánoční. Jinak mé oslavy Vánoc tak moc bujaré nejsou, byť stromeček a perníčky zdobím ráda. :)
    Londýnské metro je pro mě nepochopitelná změť podzemních katakomb, ne dopravní prostředek. :D

    Děkuij za milý komentář! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Regensburg vůbec neznám, ale fotky z něj máš krásné! :)
    Musela to být super "akce" i přes občasné komplikace, ale asi bych zmrzla. Se vstáváním na návštěvách souhlasím, mám to tak naprosto stejně!:D

    A téma Odsunu Němců je strašně zajímavě, chci si o něm už dlouho počíst nějakou literaturu. Ovšem ne v němčině, to by mi moc nešlo! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já teď mrznu v jednom kuse. Už aby zas bylo jaro a léto. :D
      Já o tom mám taky víc zjištěno v češtině, neboj. :D

      Děkuji za komentář!

      Vymazat
  4. Páni páni, fakt tě obdivuju za rozumění těm 33,333% bavorského dialektu :D . Já jsem v oblasti Hochdeutsch a když rozumím tak 80%, jsem nejvíc happy :D
    .
    S těmi zahraničními názvy mám taky problém, ale spíš teda z NJ do ČJ - jakože říkat Regensburgu Řezno a Leipzigu Lipsko mi moc nejde. Snad jen Drážďany a Mnichov jsou výjimka :-) A jména českých měst říkám zásadně česky, protože krom Prahy, Plzně a Karlových Varů tu nikdo nic moc nezná :D Jakože když jsem během 10 minut mluvila s asi 5 Němci a nikdo z nich neznal Brno, Budějovice ani Český Krumlov, tak mi to bylo trochu líto... Myslím, že mi Češi minimálně známe ty názvy těch větších měst

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono hodně záleží, o čem se mluví a jak rychle se mluví, to asi nemusím vysvětlovat. :D Věř mi, že jsem taky šťastná, když NĚČEMU, čemukoliv rozumím, stoprocentní je to málokdy. :D

      Taky mi to právěže nejde. Mám ale úplně stejný problém s Mnichovem a Drážďany, byť ne tak velký jako dřív.

      Já jsem ráda, že jsem se setkala s Němci z Fóra, kteří se o Česko docela zajímají, ať už se učí češtinu nebo ne. Takže je legrace s nimi probírat tyhle mezinárodní věci s tím, že toho kolikrát vědí víc jak já třeba o Praze. :D

      Vymazat
  5. Ta katedrála! Úplně jsem se zasekla, protože jsem si v jednu chvíli myslela, že vidím Dóm u nás v Olomouci. :D
    A výletování je vždycky krásné, i když náročné - většinou jsem z toho zničená z podobných důvodů jako ty, hlavně to nezvyklé prostředí mi dělá problém. A také to, že se budím mnohem dříve než všichni ostatní, to je docela otrava. :D
    Vánoční trhy, ach. Jedny mám hned o ulici vedle od bytu, ale kvůli blížícímu se konci semestru a všem termínům jsem letos neměla ještě ani jeden punč nebo trdelník. Doufám, že se mi podaří to do Vánoc napravit, alespoň tím punčem (i když jsem slyšela, že letos fakt jako navýšili ceny, ehm).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kvůli tomu nerada cestuji s neznámými lidmi na místa, kde se musím hodně podřizovat. Třeba s Modrým jsme taky nastaveni každý úplně jinak, ale když se ráno probudím, necítím z toho žádné rozpaky.
      Držím palce, ať seženeš nějaký levný a dobrý! ^^

      Vymazat
  6. Obdivuji tě, že zvládáš mluvit německy. Já sice jen čtu, ale ty aktivní věci jsou mnohem horší (a teď jsem si přidala němčina na duolingu, když už jsem dokončila ruštinu, a úplně ten rozřazovací test nedopadl :D).
    Jinak co se týče cestování - je zima, takže mi stačí přejíždění do Prahy. Pravda, v létě zase nesnáším vedro, ale pro mě je ideální tak září, říjen a jaro. Ale to jsem zase věčně ve škole. Ale nejradši mám vlak - je to pohodlné, vždy si beru místenku, tak si i sednu a mám krásný výhled na krajinu a můžu si nerušeně číst. Prostě pohoda.
    S těmi názvy - já někdy automaticky používám i německé názvy českých měst. Třeba Němci bych prostě Děčín neřekla - to rovnou Tetschen. Samozřejmě, neznám všechna města, ale Děčín a Ústí ano. Když to hlásí v EC v němčině, tak mi tam prostě ten Děčín nesedí. I když je to asi praktičtější, žejo.

    S tou minulostí... Nevím, možná jsem ti to už někdy říkala, ale nejsem si jistá. Ale já prostě nemám ráda, když se pořád připomíná jenom odsun Němců. Protože to celé bylo šíleně složité, už od roky 1938 (a vlastně i celá situace od 1918). Strašně mi vadí, když se někdo kouká na to celé pouze tak, že to bylo celé špatně. Neříkám, že se tam neděly strašné věci (ale zase... když ti Ústí osvobodí Rudá armáda, nemůžeš od nich čekat něco jako rozumné uvažování na konci šestileté války... - což je neomlouvá, byl to neskutečný humus, ale to bylo na všech stranách). A když z německé strany zazní něco o dekretech, tak ne, díky. Je to historie, která nemá být zapomenuta - ale Němci by si neměli stěžovat, že byli chudinky, protože ty roky předtím by se neměly zapomenout už vůbec ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buď v klidu, já si zase z legrace udělala test na češtinu a taky se mi to moc nepovedlo. :D

      Ty jo, nenávidím hlášení ČD v cizích jazycích, pokud to nečte cizinec nebo to nemá nějaký přízvuk. Třeba ta ženská v Ústí, co hlásí EC..brr, to je děs běs hrůza. :D

      My to nebudeme mít jen na toto téma, chceme zacílit i na migraci obecně, nucenou či dobrovolnou, podnícenou politicky i ekonomicky. Ale tohle je naše východisko, jedna slečna pochází ze Šumavy, které se to taky hodně dotklo. Mrzí mě, že v tomhle ohledu spolu nesouhlasíme, ale asi se nedá nic dělat. :)

      Měj se hezky. ^^

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky