Osmnáct knížek na rok 2018, které už nesmíte odkládat

Už dlouho jsem chtěla napsat článek o knížkách, které se mi moc líbily a které bych vřele chtěla doporučit dál. Takových článků jsem měla v plánu celou řadu, ale nakonec jsem jich zrealizovala jen zanedbatelné množství. Pomalu se ale blíží konec roku 2017 a nastává období nových výzev a předsevzetí. Pokud si dáváte nějaké knižní cíle a sestavujete (třeba jen imaginární) seznamy toho, co všechno si přečtete, nenechte si uniknout tento skromný seznam osmnácti knížek, které, jak věřím, mají co nabídnout a stojí za přečtení.



Knihy pro mládež se zajímavou myšlenkou
Young Adult literaturu sice nečtu až tak často, ale jak jsem zjistila při pohledu na Goodreads, už jsem něco málo (rozuměj podezřele dost) přečetla. A světe div se, ono to není tak hrozné, když si člověk správně vybere, dokáže narazit na pěkné kousky. Nejsem sice až takový příznivce sérií, ale následující první díly mě dokázaly oslovit. 

Alchymie věčnosti od Avery Williams je příběh, který vlastně nezačíná nijak originálně. Serafinu kdysi, před šesti sty lety, zachránil tajemný Cyrus před smrtí a dal její duši nesmrtelnost. Ona si však po tak dlouhé době přeje jediné - konečně zemřít. Při plánované sebevraždě ji však překvapí autonehoda mladé dívky a Serafina zareaguje jediným způsobem, který zná. Dá dívčinu tělu svou duši. Teď pro ni začíná nový život v těle energické puberťačky, která má rodinu, přátele, úplně odlišný svět. Serafina se snaží jednak zapadnout do své nové role, ale především uniknout Cyrusovi, který by mohl ublížit nejen jí.


Když jsem tuhle knížku četla, nemohla jsem se zastavit. Autorčin styl je vesměs obyčejný, žádná zajímavá souvětí nebo neobvyklý slovník. Přesto má tenhle knížka určité kouzlo - snad díky hlavním postavám, snad díky zápletce, která sice má prvky klišé, přesto v ní objevíte něco nového. Zamyslíte se nad věcmi, o nichž třeba tak často nedumáte. A třeba přijdete k novým závěrům. Knížka má ještě pokračování, na které se pomalu a jistě chystám. (Znáte to.)

Nejspíš jsem poslední člověk říkající si knihomol, který donedávna neměl přečteného Eragona. Nedivte se mi, jako malou mě ty velké odrbané knížky z knihovny děsily. K prvnímu dílu tetralogie z pera Christophera Paoliniho jsem se dostala loni v létě, neb jsem si knížku půjčila od Modrého. (Nutno říct, že byla snad ještě rozdrbanější než ta z té knihovny a že jsem ji asi trochu dodělala, protože jsem ji tahala na Mácháč a další pro křehké knížky nevhodná místa.) Příběh kluka, který najde dračí vejce a musí prchat přes zemi před královými vojáky, který má na dračici Serafinu spadeno, je napsán velmi čtivě. Ano, ocení ho především mladší čtenáři, kteří hned neprohlédnou některé z hlavních zlomových zápletek, ale i nám (téměř) dospělým má co nabídnout. Příběh o přátelství, o osudu, o překonávání vlastních schopností a dospívání. Příběh plný dobrodružství a kouzel, příběh, který autor napsal jako teenager. Říká se, že Eldest je z celé tetralogie nejlepší a Inheritance už za moc nestojí, to však sama zatím posuzovat nemohu. Eragona, první díl s modrou obálkou, ale moc doporučuji. (PS: Eragon je ten kluk, kdybyste nevěděli. Vůbec nenarážím na své překvapení, když jsem to zjistila. :D)

Kostičas je prvním dílem neobvyklé dystopické trilogie, kterou vydává nakladatelství Host. Četla jsem zatím opět jen první díl, takže nemohu posuzovat dílo Samanthy Shannon příliš komplexně, navíc jsem první díl četla už v roce 2014 a momentálně se chystám na rereading a čtení dalších dílů. Tedy, plánuji to na léto. Hlavní hrdinka Paige má jasnovidné schopnosti a vymyká se požadavkům režimu Scion, v němž žije. Pak je však unesena a o jejím dalším životě rozhoduje tajemný Strážce - krásný, děsivý. Malým plusem mohou být ty nádherné hardbackové obálky od nakladatelství Host. Pokud tedy nebudete číst v elektronické podobě.


Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti nejspíš neunikl vaší pozornosti, protože byl nedávno v kinech. (Dobře, už je to asi delší doba, ale víte, jak ten čas letí.) Autor, Ransom Riggs, napsal příběh s pozoruhodnými motivy, kde mísí skutečnost a fikci, děsivou fantazii s běžnými podivnostmi. Píše o výpravě Jacoba na ostrov, kam jej nepřímo poslal jeho dědeček před svou strašlivou smrtí. Píše o Jacobově setkání se slečnou Peregrinovou, o vstupu do časové smyčky a seznámení s podivnými dětmi. A také o příšerách. Na knize je něco krásného a zároveň něco děsivého. Poslouchala jsem ji v audio podobě a moc se mi líbila. Jen si neumím představit, co přináší další dva díly této trilogie, ale tento problém mám se sériemi vždycky.

Knihy, které vás pobaví
Ačkoliv po přečtení Zabijáka Anderse nevěřím, že Jonas Jonasson je nejgeniálnější a nejvtipnější autor na planetě, musím uznat, že jeho dvě prvotiny - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel a Analfabetka, která uměla počítat - jsou opravdu hodny přečtení. Ne všem se tenhle severský humor líbí, ne každého baví číst o náhodách a neuvěřitelných dobrodružstvích těch nejnepravděpodobnějších hrdinů. Ale stejně si myslím, že to stojí za to, už jen proto, že se možná dozvíte něco nového nebo se pousmějete nad tím, jak autor manipuluje dějinami ve svůj prospěch. A taky o Švédsku vám toho hodně poví.

Matylda je možná spíš tak trochu dětská knížka. Roald Dahl napsal řadu úžasných knížek pro děti, které však přesahují hranice dětství a vy si je můžete užívat pořád dokola. K takovým skvostům patří právě příběh o holčičce Matyldě, která byla chytré dítě a rodiče si to vůbec neuvědomovali. Jejíž největší zbraní proti krutosti hloupých dospělých nebyla telekineze, ale důvtip a radost z poznání. Uznávám, tahle knížka je přeci jen trochu srdcovka a mám ji rozhodně raději než Karlíka a továrnu na čokoládu. Koneckonců - tahle knížka je nesmrtelná už jen proto, že skvěle odráží prvky reality nás všech.

Kdo by neznal Hrdého Budžese z pera Ireny Douskové. Asi ho však máte zafixovaného spíš jako divadelní hru s Bárou Hrzánovou v hlavní roli - nedivím se, je to geniální Helenka, nesmrtelná. Knižní příběh vám, kteří se rádi smějete pohledům dítěte na socialistická léta, také jistě učaruje. Helenka Součková je zvídavá, trochu baculatá a taky pěkně upovídaná hlavní hrdinka, která si plete slova ze školního rozhlasu a ráda chodí do ateliéru. I tenhle příběh má pokračování, ale právě v téhle knížce je Helenka tou malou holčičkou, což samo o sobě vyvolává úsměv na tváři.


Možná patříte k fanouškům filmů Jana Svěráka, který velmi často vychází z knih svého otce, Zděnka Svěráka. Pro mě představuje tenhle pán hlavně dětství, protože jsme se sestrou milovaly jeho a Uhlířovy písničky, ale jak šel čas, objevila jsem také jinou literární tvorbu. Po strništi bos vyšlo už před několika lety jako knížka u Fragmentu, teprve letos v létě se příběh dostal do kin ve filmové podobě. Překvapilo mě, jak věrná kopie knižní předlohy to je. V téhle knížce ale nejsou jen vzpomínky na dětství nuceně strávené na vesnici v době války, ale také různorodé charaktery, spousta přátelství, ale také nepřátelství. Příběhy vyprávěné z dětského pohledu mají také to kouzlo, že k dětem jsou dospělí mnohem důvěřivější a dozvíme se tak víc úhlů pohledu na problematické záležitosti. To mám ráda. 

Knihy, nad nimiž se zamyslíte
Občas to člověku nedá a pustí se do čtení nějaké knížky, kdy už předem ví, že bude smutný, rozčarovaný nebo zaražený, ale přesto čte dál. Mluvím o knížkách s tematikou války (nebo leckdy historie obecně), ať už skutečné nebo hypotetické. 

Deník Anny Frankové patří k hodně známým záležitostem, neboť její tragický osud ještě podtrhl význam sešitu s poznámkami o všedním životě židovské rodiny, která se za dob okupace skrývala před nacisty. Je to smutné čtivo, protože my víme, jak to dopadne, ale Anna to netuší. Stala se nevědomky velkou literární hrdinkou i postavou, která má své místo v dějinách. Připomíná, že i v době teroru existoval život. Že starosti dospívajících byly stejně naléhavé tehdy jako dnes. Že člověk potřebuje být vyslyšen a nesmí být sám, zavřený v kleci.


Další knihou, která vypovídá o druhé světové válce, je Chlapec v pruhovaném pyžamu. Je to knížka, v níž vám jde malý vypravěč Bruno silně na nervy, ale na druhou stranu to připomíná, jak různorodý může být jeden jediný člověk. Že může být netvor a zároveň milovat. Dětská nevinnost dovedla Bruna ke Šmuelovi, který ale bydlel za ostnatým drátem a nosil celý den pyžamo. Při čtení jsem si rvala vlasy, když se Bruno choval jako rozmazlené děcko, ale zároveň jsem se chvěla, když se příběh chýlil k dramatickému konci. Inu, zkrátka vřele doporučuji. Autor John Boyne napsal ještě další dvě knížky o chlapcích vyrůstajících v době války, nabízí v nich nejen odlišný pohled na "profláknuté" téma dějin, ale také na lidi jako takové.

Přejděme k dystopickému čtivu. Kniha Raye Bradburyho s tajemným názvem 451 stupňů Fahrenheita, pokládá spoustu otázek nejen hlavní postavě, požárníku Montagovi, ale i čtenářům. Dokázali byste žít v technokratické společnosti, kde vás média a vláda zbavují schopnosti rozhodovat sami za sebe, přemýšlet svobodně? Kde existují požárníci, kteří pálí knihy? Asi neumím navodit atmosféru tak přesvědčivě jako autor sám, ovšem právě proto bych vám příběh doporučovala. Není psaný úplně typicky a přesto se čte velmi dobře. A na jeho konci se trochu začnete bát budoucnosti. PS: Název knihy je cennou informací o tom, při jaké teplotě hoří papír.


Blogerka Edith Holá napsala několik zajímavých knížek. Já četla zatím jednu, O ženách a o lásce. Pod nenápadným názvem se skrývá příběh o třech ženách, které jsou vzájemně propojené hodně neobvyklým poutem. Surogátní - náhradní - mateřství umožňuje ženám, které nejsou schopny donosit dítě, využít schopností medicíny a svěřit těhotenství jiné ženě. Jenže jak věci fungují potom? Lze přetrhnout pouto mezi matkou a dítětem? A jak takové věci vnímá dítě samotné? Nad takovými věcmi člověk moc často nepřemýšlí, ale pravdou je, že vůbec netuším, jak bych se k věcem stavila, ať už bych hrála úlohu jakoukoliv. Román je to silný a citlivý. 

Knihy, které jednoduše stojí za přečtení 
Poslední pětice knih má trochu různorodý charakter. Dalo by se však říci, že všechny vypráví o zajímavých charakterech na neobvyklých životních cestách, které ale nám mohou v lecčem připadat velmi blízké.

Dcera sněhu od Eowyn Ivey byla pro mě vždycky příběhem, jehož sílu jsem nedokázala úplně vstřebat. Čtenář se při čtení neustále ptá sám sebe, kde je pravda a kde sníh vyvolává blouznění. Kde se sny plní doopravdy a kdy v nich žijeme nezávisle na skutečnosti. Byla jsem při čtení smutná i veselá, mrazilo mě i hřálo hluboko uvnitř a... nemohu jinak než takovou knihu doporučovat. Odehrává se na Aljašce a s mnoha postavami se nesetkáváme, přesto je příběh tak bohatý... na všechno. Nevím, jak moc doporučuji číst v zimě, ale teď to venku stejně vypadá všelijak a nijak, takže je možná vhodné období.

Český autor Jiří Hájíček píše nejraději o jižních Čechách, fotbale a prostých lidech. To jsem vypozorovala po přečtení tří jeho knížek. Fotbalové deníky jsou posledním příběhem, který jsem od něj četla, sebrala jsem je téměř spontánně v knihovně a zhltla během jedné cesty vlakem. Je to příběh o nedůvěře a kořenech, o potlačené minulosti a budoucnosti, na kterou nikdo nechce myslet. A ten fotbal tam není nijak rušivý element, nebojte. (:D)


Romantická klasika Jana Eyrová z pera Charlotte Brontëové mě zaujala mnohem víc než knížky Jane Austenové. I zde se setkáme s motivy, které se občas odráží i v našich životech. O těžkých životních zkouškách, o rozhodování a nejistotě. O tom všem je příběh sirotka Jany. Dívky, která je nesmírně chytrá a laskavá, ale ne příliš hezká a výrazná. Dívky, která se zamiluje do svého zaměstnavatele a snaží se probudit v něm hloubku citů, které na povrch tolik nehledí. A dívky, která přichází o všechno, aby to pak zase nalezla. Atmosféra Anglie dodává příběhu onen romantický nádech, který mám vlastně docela ráda, byť jsem k němu ve školní výuce cítila z jistých důvodů odpor. Je to jedna z klasik, které se dobře čtou za každého počasí v každém věku. Doporučuji.

Teď trochu něco z jiného soudku. Muži, kteří nenávidí ženy jsou mým nejoblíbenějším severským krimi. Mrazivé a velmi bohaté po všech stránkách. Stieg Larsson píše velmi poutavě a troufám si tvrdit, že mnohem přesvědčivěji než autorská dvojice Lars Kepler, například. Příběh odsouzeného novináře, který dostane nabídku na zdánlivě nezáživný úkol a nakonec přijde na stopu nebezpečnému vrahovi v kruhu rodiny, má všechny ty drobné detaily, které ho dělají téměř reálným. A ano, máme tady ajťačku, hackerku a psychicky narušenou dívku Lisbeth, která není jen příjemným osvěžením příběhu, ale i důležitým zdrojem nových podnětů a schopností potřebných k vyřešení domnělých i skutečných zločinů.

A na závěr opět jedna klasika. Tři mušketýři od Alexandra Dumase jsou skvělým příběhem z francouzského dvora, o přátelství a intrikách, o cti a dobrodružném životě mušketýrů. Tuhle knížku jednoduše musím doporučovat, protože jsem zrovna nedávno viděla kousek onoho slavného a nepovedeného filmu od Disneyho a byla jsem znechucena, jak moc to Američani upravili a vymazali úplně to kouzlo, které původní příběh má. Prosím, až se s Porthosem, Athosem a Aramisem budete chtít seznámit, sáhněte raději po knížce.


Bylo to vyčerpávající, já vím, ale muselo to ven. Tak moc bych si o těch knížkách chtěla povídat a na to je všichni musíme mít přečtené, že ano. Četli jste nějakou z nich? A co byste doporučili vy na rok 2018? Co máte v plánu číst? A co čtete právě teď?

Přeji příjemný zbytek roku, hezké prázdniny a prvního na viděnou s dalším dlouhým článkem (Vybarvování). Smějte se! :)

Komentáře

  1. S pokračováním Alchymie to máme stejně... :D Ta knížka nějak upadla do zapomnění, a líbila se mi víc, než jsem čekala. O Eragonovi nemluvě :D A skoro na celý vyjmenovaný zbytek se chystám věčnost, tak se k tomu snad někdy dokopu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Držím palce, aby se ti v nadcházejícím roce povedlo alespoň něco z toho opravdu přečíst. :D A děkuji za komentář. :)

      Vymazat
  2. Jsem chtěla říct, že poslední nejsi, já kdysi četla Eragona a po pár letech i Eldesta a nějak jsem k tomu nepřičuchla, ani si to už moc nepamatuju... :D Ale já si knihomol neříkám, tak asi ne, no :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty nejsi knihomol? V tom případě není nejspíš nikdo. :D

      Vymazat
    2. Já to slovo strašně nemám ráda :D Jsem prostě čtenář! :D

      Vymazat
    3. já ho mám radši než německé Leseratte. (čtecí krysa :D )

      Vymazat
  3. Páni! Alchymie věčnosti mi úplně unikla, ale když ji tak chválíš, asi ji dám šanci... Jinak jsi tu zmínila hned několik mých oblíbenců: Kostičas, Matyldu i knihy Jonase Jonassona jsem si vážně zamilovala! A na Tři mušketýry, stejně jako na Janu Eyerovou se chystám v maturitním ročníku ;) Já právě dočetla knížečku jménem Muž, který sázel stromy - nechci nic moc prozrazovat, ale jsem si docela jistá, že by se ti mohla líbit... To jen, kdybys měla málo doporučení ;) Přeji krásné čtení i příští rok!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě tomu šanci dej, nemůžu se zaručit za druhý díl, ale ten první vůbec není špatný. :)
      O Muži, který sázel stromy jsem už něco slyšela, měla bych si to dát na svůj nekonečný to read list. :D

      Díky a měj se fajn! :)

      Vymazat
  4. Nikdy si nezapamatuji, který Dumas co napsal, ale od jednoho z nich doporučuji Královnu Margot.
    Pak Láska za časů cholery. A Larsson je srdcovka. ❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že to taky napsal Dumas starší. :D Děkuji moc za doporučení. ^^

      Vymazat
  5. A to já zase pokud můžu, hodně věcí odložím. Ony se stejně jednou přihodí, ale v ten správný čas :).
    Staříka a Analfabetku doporučuji vřele, stejně, jako Zabijáka Anderse, kterého jsem musela asi dvacetkrát odložit, než jsem mu přišla na chuť. Ale pak to byla jízda! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tím, že jsem poslouchala Zabijáka Anderse jako audioknihu, nepřestávala jsem. Ale už to nebylo tak moc nové a neotřelé jako první dvě knížky. :)

      Vymazat
  6. Dlouhý článek si zaslouží dlouhý komentář. Takže:
    U Eragona jsem usnula a rozhodla jsem se, že mě vlastně ani moc nebaví, tak jsem mu už druhou šanci nedala, ale je to tím, že jsem před ním přečetla hromadu fantasy knih a všechny byli mnohem čtivější a propracovanější, takže chudák prostě neměl šanci. Kdybych ho ale četla o pár let dřív, možná by se mi i líbil.
    Kostičas mě bavil, četla jsem i druhý díl. Tyhle série mají ale jednu nevýhodu - sice jsou čtivé, ale moc dlouho v hlavě neudržím všechny podrobnosti, takže se mi pak do dalšího dílu vůbec nechce, když si ani nevzpomínám, co bylo na konci toho předchozího a musím to číst všechno znova.
    Sirotčinec slečny Peregrinové jsem taky kdysi četla, ale vůbec si ten děj nemůžu vybavit. Asi jsem knihu považovala za průměrnou, protože ty výborné i děsné si pamatuju vždy. :D
    Od Roalda Dahla jsem zatím nic nečetla, ale je to autor, který mě už několik let hodně láká, tak snad se na něj příští rok konečně dostane.
    Po strništi bos znám zatím jen jako film, je to snad poprvé, kdy jsem knihu před filmem nestihla přečíst, obvykle to dělám naopak, ale myslím, že zrovna tady to nijak zvlášť nevadí.
    Válečné knihy poslední dobou nějak nezvládám, dřív jsem jich ale přečetla taky dost.
    451 stupňů Fahrenheita je skvělá kniha, k níž bych se ráda jednou vrátila a od autora by mě zajímaly i jiné.
    Edith Holá se věnuje neotřelým tématům, mně se od ní o něco víc líbila kniha Cesta k mým matkám. Jde hodně do hloubky a není lehké ji číst, dost jsem si u ní pobrečela. Málokdy narazím na knihu, která by ve mně vyvolala tolik emocí.
    Dceru sněhu znám a líbila se mi, v létě se četla zvlášť dobře. :) Na Jiřího Hájíčka si dělám už dlouho zálusk a těší mě, že fotbal v knize nepůsobil rušivě, mě totiž tento sport k smrti nudí. :D
    Severská krimi mě absolutně míjí, nějak na tenhle žánr nejsem. Ještě bych možná dala šanci Johanu Theorinovi, kdesi jsem narazila na ukázku z nějaké jeho knihy, která byla fakt dobře napsaná. Každopádně už dlouho plánuju sepsat článek, v němž bych doporučila ne tak známá severská díla, o kterých se moc neví, protože se na rozdíl od detektivek tolik nepropagují, což mi přijde škoda. Ještě chci přečíst pár knih a pak se na to vrhnu, samotnou mě překvapilo, jak je severská literatura rozmanitá. Jinak Larssona čte moje spolubydlící už asi potřetí :D

    Ráda bych ti odpověděla i na to, co se chystám číst a co bych doporučila, ale komentář by pak byl ještě tak třikrát delší, takže už to radši utnu a poděkuju, že jsem se ti tu mohla takhle vyventilovat :D Ne vždy mám v okolí někoho, komu bych mohla o přečtených knihách vyprávět.

    PS: Už několikrát jsi v nějakých článcích zmínila, že jsi četla nějakou fanfikci na Harryho Pottera. Dřív jsem byla jejich vášnivým čtenářem a ještě teď se k některým ráda vracím, tak jsem si říkala, jestli by se ti někdy nechtělo napsat článek i o nich, pokud jsi jich přečetla víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za krásný dlouhý komentář moc děkuji, kdyby byl delší, už by mi to asi ani nepřišlo! :D

      Taky mám s Kostičasem a podobnými záležitostmi ten problém, že si to prostě nepamatuji. :D Ale teď jsem po více než roce začala poslouchat druhý díl Hry o trůny a překvapivě mi ty postavy i jejich osudy naskakují. :D Tak třeba by se to dalo. :D

      Hele, až jednoho krásného dne tohle fanfiction dočtu, určitě o něm napíšu. Jinak jsem toho nečetla ani zdaleka tolik jako třeba můj přítel, který musel na nové díly dlouho čekat. Já měla už všechno ve svých devíti naservírované a vydané. :D Ale určitě zkusím nějaký takový článek sesmolit, je to v plánu. :)

      Měj se krásně a ještě jednou děkuji! :)

      Vymazat
  7. Parádní článek, rozhodně z toho mám inspiraci, co číst v dalším roce :) Rozhodně se chci konečně pustit do Kostičasu a ráda bych si zopakovala i Tři mušketýry a Janu Eyrovou, které jsem četla naposledy k maturitě :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak držím se vším palce, snad bude na všechny tvé plány rok 2018 dostatečně dlouhý. :D

      Vymazat
  8. Eragona i Eldesta mám ráda, ty ostatní díly už se mi tolik nelíbily, hlavně Inheritance mě zklamalo. Koukám, že se ti tam jen vloudila chybička - dračice se jmenuje Saphira.
    Dcera sněhu je opravdá nádherná, moc se mi líbila! Janu Eyrovou mám taky ráda, ale Pýchu a předsudek mám o něco raději.
    Tři mušketýry má moc rád můj táta, ale já jsem je ještě nepřečetla, asi bych to měla napravit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chybička se vloudila, děkuji za připomenutí, opravím to, snad si vzpomenu. :D :)
      Držím palce s výběrem knížek pro rok 2018. :)

      Vymazat
  9. S mnoha z nich musím jedině souhlasit ♥ hlavně 451 stupňů Fahrenheita a Matylda ♥ to jsou moji miláčkové. I jiné knihy těchto autorů stojí za to. Zrovna čtu Bradburyho Marťanskou kroniku a jsem prostě nadšená! A od Dahla zkus i jeho povídky pro dospělé - jsou taková silně nepatřičné a plné černého humoru. Já je třeba moc nemusím, ale dva moji blízcí lidé jsou z nich tak nadšení, že je prostě nemohu, než doporučit dál :) ale za přečtení stojí i jeho pohádky (třeba Obr Dobr, který se teď dočkal i filmového zpracování).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám ráda Dahlovy "Milostné rošády", jednou jsem si je vzala někde ze skladu, že to nikdo nechtěl, četla jsem to v létě a byly opravdu velmi vtipné. :)
      Děkuji za milý komentář! ^^

      Vymazat
  10. Krásné shrnutí. Na všechny z oddílu pro mládež se chystám. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak snad se ti také všechny budou líbit. ^^

      Vymazat
  11. Miluji Staříka a Sirotčinec. Také Deník Anny Frankové byl opravdu neskutečně emotivní knihou. Na druhou stranu - Muži, kteří nenávidí ženy patří mezi tři knihy, které jsem nedočetla. Já to asi budu muset zkusit znovu, ale zkoušela jsem je rozečíst dvakrát... A ani jednou mě to moc nebavilo. :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí, že tě to nebavilo, ale docela to chápu, je to takové specifické čtení. Ale jsem ráda, že jsme se v některých titulech shodly. :)

      Vymazat
  12. Mně se moc líbí ten styl, jak svůj výběr prezentuješ. Knihy, které baví, knihy, nad kterými se dá zamyslet...
    A taky dobrý výběr. Zrovna Stoletého staříka čtu a fakt příjemně překvapil. Trochu ve mně vyvolal dojem Foresta Gumpa, tedy spíš v tom, že obyčejný člověk prošel takovými cestami, dostal se na taková nečekaná místa a setkal se s takovými osobnostmi, aniž by o to nějak extra usiloval. (Zatím nejsem ještě ani v polovině, ale už se to pěkně rýsuje, navíc opravdu smysl pro humor).
    Jana Eyrová je klasika, nádherně se čte, romantika, duchařina, ze které se nakonec nevyklubou duchové, ale žijící lidé, neopětovaná, či spíš zakázaná láska, sebeobětování a síla vůle.
    Sirotčinec slečny Peregrinové jsem taky četla, četlo se splavně, slibně napínavé, mám nachystaný i film. Matyldu od Dahla znám zatím jen z filmového zpracování, stejně jako Karlíka, ba ne, Karlíka jsem i četla. Eragona bych pro změnu chtěla dočíst, protože jsem četla jen první dva díly, z nichže druhý byl výrazně lepší, Milénium jsem pro změnu nečetla vůbec, ale viděla. S čím jsi mi udělala radost, bylo zhodnocení Tří mušketýrů. Je to opravdu krásný, propracovaný, napínavý, dobrodružný román. A nějaké úpravy mi pijou krev, viděla jsem kdysi verzi, která byla fakt osekaná (naštěstí jen v ukázkách). Mimochodem, zkus ještě Hraběte Monte Christa, sice už známý svým dějem a koncem, ale přece jen, co je psané, je psané.
    Pozn.mám problem s profilem, nemůžu se tam nějak najít. Takže jsem pod účtem google, ale jinak Vendy z eumenidas blogu.

    OdpovědětVymazat
  13. Ještě, když čteš 450 stupňů Fahrenheita, zkus ještě Konec civilizace od Huxleyho, a hlavně, 1984 od Orwella. Tedy pokud jsi je ještě nečetla. Je to nejen dystopie, ale také varování.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky