Vybarvování #14

Pamatujete na zářijové Vybarvování, v němž jsem shrnula svá prázdninová dobrodružství, úspěchy i neúspěchy a v němž jsem pravděpodobně zněla děsně optimisticky a energicky? Tohle čtrnácté vybarvování, které by se dalo nazvat podzimním, bude také plné novinek a informací, ale nevím, jak moc se mi podaří udržet nadšený tón. Koneckonců, rok 2017 se blíží pomalinku ke konci a člověk se začíná ohlížet, co po sobě (ne)zanechal. A je právě proto jsem trošku zahořklá. Ale jen maličko, nebojte. Pěkné počtení přeji!
Tento článek by měl shrnout mé pokroky, má vybarvení za září, říjen a listopad. Předpokládám, že v prosinci se toho už nebude dít tolik, takže prvního ledna bych ráda sepsala nějaký zúčtovací článek za celý rok, plus prosincový finish. Uvědomuji si, že čím delší jsou intervaly mezi jednotlivými články, tím delší jsou články samotné. Ale snad vás to tolik netrápí.

Knížky
Začnu asi tím, že jsem dočetla rozečtené knížky z léta. A doposlouchala. Hned druhého jsem zdolala zbytek audioknihy Ivanky Deváté - Jak jsem se zbláznila. Bylo to vtipné a příjemné poslouchání, takové vyprávění ze života, které sice nijak nenadchne, ale navodí pocit pohody a pobavíte se u toho.
Zůstanu nejprve u výčtu audioknih. Vzápětí jsem se totiž pustila do kratší záležitosti - Něžná je noc od Francise Scotta Fitzgeralda. Není to tak dobré jako Gatsby, ale snad jsem to ani nesrovnávala. Autor se tu opět pustil do zajímavého tématu a ještě zajímavěji ho zpracoval. Možná o knížce někdy napíšu článek, ráda bych si ji přečetla ještě v tištěné podobě v originále, tak třeba pak.
Užila jsem si i poslech Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Je to opravdu zaslouženě oblíbené dílo, byť si neumím představit, jaké jsou další dva díly, a docela chápu jejich špatná hodnocení. Nápad je dech beroucí, ale trochu se v tom jednom díle vyčerpává.
Mamka mi přes aplikaci výhodně pořídila Nerudovy Povídky malostranské - jsou tam všechny a je zachován jazyk. Musím říct, že zpočátku bylo těžké udržovat u poslechu pozornost, někdy jsem se v takto náročném textu musela mnohem víc soustředit a nešlo tedy poslouchat třeba při úklidu. Ale moc se mi líbila atmosféra povídek.
Jednoho dne jsem nevěděla, co si pustit k uklízení kuchyně. Tak jsem tuším na Audiolibrixu vyhledala v mamčině knihovně krátkou knížku nazvanou příhodně Sebekázeň - jediná cesta k úspěchu, ale nic moc nového jsem se tam nedozvěděla. Nicméně čas to vyplnilo příjemně.
Čekal mě poslech ještě dvou audioknih. Jednou z nich byla Dívka ve vlaku. Kniha, které jsem se dlouho vyhýbala, ale nakonec jsem ji přeci jen vyzkoušela. Sice mě iritoval hlas Lucie Pernetové, nesympatizovala jsem ani s jednou ze tří dívčích hrdinek a nehorázně jsem se u toho vztekala, ale s napětím jsem poslouchala a poslouchala, dokud jsem knihu nedoposlouchala. A pořád si myslím, že se v češtině má knížka jmenovat Dívka z vlaku.
A na závěr jsem si poslechla Zabijáka Anderse od mého milovaného Jonase Jonassona. Není to sice tak vtipné a šokující jako Stařík a Analfabetka, ale Martin Stránský mě dokáže naprosto uspokojit. Navíc mi vyhovovaly krátké kapitoly, takže jsem mohla poslouchat v mezipřestávkách po večerech. Byla jsem totiž líná si knížku stahovat do telefonu.

Teď už ke "klasickým", tedy tištěným kouskům. Dočetla jsem Er ist wieder da a radovala jsem se z přečtení tak německé knihy. Před dvěma týdny jsem konečně zhlédla i film, a protože k tomu mám co říct, určitě někdy v následujících měsících napíšu článek. (Říkám v měsících, protože opravdu nevím, který článek dřív napsat, a taky nemůžu pořád jenom psát.)
Užila jsem si krátké čtení YA Alchymie věčnosti, které neurazilo a nenadchlo, byť jsem ho hodnotila velmi pozitivně, protože se mi prostě líbil překvapivý, negativně otevřený konec. To jsem celá já.
V knihovně jsem natrefila na Píseň písní v překladu Jaroslava Seiferta a řekla jsem si, proč to nezkusit. Bylo to... neuvěřitelné. Nevím, jestli se to dá vůbec porovnávat s jakoukoliv poezií, kterou jsem kdy četla.
Volejte sláva a tři dny se radujte, protože jsem dokončila četbu kompletního Shakespeara v překladu Martina Hilského. O tom jsem napsala samostatný článek, což bylo prozíravé, protože se přeci jen jedná o víc než třicet divadelních her.
Dějepisář mě v rámci přípravy na olympiádu zásoboval čtivem o normalizaci, začala jsem příhodnou knížkou Co to byla normalizace?, která mi neposkytla ani tak mnoho nových informací, jako spíš zajímavý úhel pohledu a spoustu námětů k úvahám. Zatím jsem se ale k jinému čtení na olympiádu nedostala.
Dočetla jsem The Great Gatsby a opět jsem se po dočtení dostala do specifického rozpoložení, které se těžko vysvětluje, pokud jste Gatsbyho sami nečetli. Jednou jsem napsala, že Gatsby je jako dozrávající víno, ačkoliv sama víno nepiju a byl to příměr spíš prozaický. Ale je to pravda. Četla jsem ho potřetí a vychutnala jsem si ho zatím nejvíc.
Pak jsem se taky účastnila výzvy My čteme, kterou pořáda Kristýna z blogu The Book Talk. Za září jsem přečetla Sluhu dvou pánů, za říjen Frankensteina a za listopad Petra a Lucii. O všem jsem napsala krátké články, takže pokud chcete znát můj názor, obraťte se na ně.
Když jsem si v knihovně půjčovala Píseň písní, zaujala mě ještě útlá knížečka Jiřího Hájíčka. Sice fotbal nesleduju a pořádně ani neznám rozdíl mezi ním a hokejem, Fotbalové deníky se mi moc líbily. Jednak se to úžasně četlo, jednak to trefně vystihovalo běžné problémy lidského života, s nimiž se člověk těžko vypořádává, ale řešit je nějak musí.
Z Česko-německého fóra mládeže jsem si odvezla knížku, kterou sestavila skupina členů Česko-německého fondu budoucnosti. Týká se jejich cesty po hranicích a jmenuje se příhodně Grenzwanderungen - Ein experimenteller Reiseführer. Moc se mi líbí její zpracování a třeba taková kapitola, kde se autorka soustředí jen na vůně, které po cestě vnímá, mě bavila opravdu hodně. Bohužel jsem si knížku zapomněla minulý víkend v Německu, takže ji s vámi nemohu příliš sdílet.
Po dlouhé době jsem si zažádala o několik recenzních výtisků. Tím prvním byla knížka Jeden německý život, kde autor sepsal příběh Brunhilde Pomselové, sekretářky Goebbelse. Ta jej odvyprávěla pro televizní pořad v neuvěřitelně vysokém věku. Je to příběh mrazivý. A mnohem mrazivější je autorův text na závěr, v němž shrnuje, co z toho vyplývá pro současnost a jaká jsou nebezpečí nynějška.
Druhým recenzákem byla knížka Z Bureše Babišem, kterou jsem si chtěla přečíst jednak kvůli snaze víc se zajímat o dění a porozumět současným "procesům", jednak kvůli své seminární práci na téma "Oligarchismus v české společnosti" a jednak proto, že autor potřeboval zpětnou vazbu a já jsem se chtěla cítit trochu užitečně. Až na moře gramatických chyb (autor je Slovák, tak se to snad dá pochopit, pokud knížku psal bez následné korektury) to je čtivo velmi informačně přínosné.
Třetí knížkou k recenzi není nic jiného než nádherná publikace Jak se točí Cizinka, která se věnuje zákulisí první a druhé série seriálu Outlander, natočeného podle knih od Diany Gabaldon. Přišlo mi to jako skvělé připomenutí si Cizinky a Vážky v jantaru před tím, než se pustím do Mořeplavce.
V rámci četby na češtinu jsem se pustila do Procesu od Franze Kafky. Po dočtení se mi kniha moc nelíbila a ve svém hodnocení (a zápisu četby) jsem byla poměrně kritická. Teď po nějaké době, když se mi to rozleželo v hlavě, si říkám, že jsem svůj ukvapený názor neměla tak impulsivně hlásit do světa, ale mám právo na nepochopení. Nevím, jestli se k Procesu někdy vrátím a zkusím ho ještě jednou, ale na Kafku jako takového snad úplně nezanevřu.
Zatím poslední přečtenou knížkou je Historie a současnost podnikání na Kladensku a Slánsku, kterou jsem zahájila přípravu na svou seminární práci z dějepisu. Byla moc hezky zpracovaná, ale štvaly mě hrubky a neobjektivně podaná druhá část (současnost), takže jsem ji nehodnotila moc pozitivně, ale určitě z ní při psaní budu hojně čerpat.

Momentálně čtu Mořeplavce, třetí díl Cizinky. Kniha má 1140 stránek a já mám za sebou víc než 900. Snad ji přes víkend zvládnu dočíst. S Modrým pořád čteme Harry Potter and the Order of the Phoenix, sama se příležitostně prokousávám Harry Potter and the Methods of Racionality, skoro pochybuji, že to dočtu dřív než na konci příštího roku. Ale není kam spěchat, že.

Jazyky
Začneme angličtinou. Tam se pravděpodobně tolik změn neudálo, přečetla jsem několik knížek, spoustu článků, objevila moře úžasných písniček a taky se pilně připravovala na konverzace angličtiny, takže se moje slovní zásoba nejspíš dost rozšířila. Konverzace z angličtiny mě ze začátku roku hodně bavila, ale poslední dobou je to spíš stres, protože ostatním jednoduše vadí, že konverzuji a beru jim prý prostor. Já se o slovo neperu, jen nemám ráda, když s učitelem nikdo nekomunikuje, ať se snaží sebevíc. Tak komunikuji. Pardón.

Italština nebyla moc slavná. Dělala jsem duolingo a pokukovala jsem po nějakých knížkách v italštině, třeba zjednodušených, ale musím se přiznat, že výběr mě moc neoslovil. Ale v příštím roce chci určitě něco přečíst.

Švédština byla fakt jen letním impulsem, protože nemám skoro čas se jí v současnosti věnovat. Ale když už na duolingu něco dělám, baví mě to. Modrý se učí norsky a vždycky spolu porovnáváme slovní zásobu a gramatiku a je to legrace.

Polštinu jsem si překvapivě procvičila trošku v Německu, protože Kathi, jedna ze členek Fóra a členka naší pracovní skupiny, studuje slavistiku - češtinu a polštinu. Takže jsme spolu trochu mluvily polsky, abychom se obě procvičily a nebyly ani jedna příliš zvýhodněné.

Nejvíc pokroku jsem ale udělala určitě v němčině. V mluvené němčině. Je to po těch pár měsících až neuvěřitelně velký pokrok. Dvakrát jsem byla v Německu, kde jsem komunikovala německy. Povídala si o všednodennostech, objednávala si jídlo, smála se vtipům a snažila se filosofovat o problémech týkajících se politiky, historie, uprchlické krize, voleb a kdo ví čeho ještě. Samozřejmě jsem měla velké problémy a velké zábrany, ale myslím si, že to postupně opadá. Asi i proto, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří jsou trpěliví a podporují mě ve snaze zlepšit své dovednosti. Až se se skupinou setkám znovu v lednu, třeba to bude zase o něco lepší.

Tvorba
Co si budeme povídat, má tvořivá léta jsou dávno v čudu. Hodně píšu, ale jestli se to dá nazývat tvorbou, to nedokážu říct. Psala jsem zářijové, říjnové, listopadové a už i prosincové placené články, celkem jich je skoro padesát. Od příštího roku už ale tento zdroj příjmů nebudu mít, což je škoda, ale najde se snad něco jiného.

Psala jsem také na Generaci 21. Co víc, nedávno jsem se stala editorkou sekce Cestování, což znamená v podstatě to, že kontroluji články ostatních redaktorů. O čem jsem psala sem? O místech, která jsem navštívila v létě, o zajímavostech z Česka, o znělkách na vlakových nádražích nebo o nejznámějších rotundách.

Z tvorby zde na blogu lze vypíchnout jen příběh v dialozích "Stůl", básničku Cecílie, text na bonusové téma dávné Hřejivé výzvy a fotočlánek plný barev a podzimu. Není toho moc, ale zdá se toho celkem dost, protože mám pocit, že jsem vůbec nic netvořila.

Deník
Hm, jak pojmout zápis mého podzimního života? Byl hodně školní, to je asi nejvýraznější a nejvýstižnější označení. Škola, škola, škola. Septima je hrozná. Tedy, já jsem hrozná, rok od roku víc kašlu na věci, které mě nezajímají, a víc se zajímám ve svém volném čase o to, čemu se chci později věnovat. Což zapříčinilo, že jsem se dostala na stáž na FF UK na Ústav českých dějin, kam obvykle tak jednou za dva týdny jdu místo školy na přednášku, občas odcházím dřív, když potřebuji jet do Německa (dobře, byla jsem tam jen dvakrát, ale i to se počítá). Není se tak čemu divit, že nemám valné známky v chemii, biologii a především matematice. Spíš než o známky jde o ten pocit. Kde jsou ty časy, kdy jsem se těžko smiřovala s dvojkou namísto jedničky? Teď si říkám, že na konci roku budu ráda za čtyřku z matiky a chemie. Pravda, doma pro to rozhodně nedělám maximum, spíš úplně minimum, ale já se prostě nedokážu zaobírat ve svém volném čase něčím, co mě činí tak nehorázně zoufalou a zbytečnou.

V těch posledních dvou slovech mohu shrnout mé časté pocity. Nejsem samozřejmě nijak zoufale nešťastná a zbytečně osamělá bytost, naopak, ale tohle nahlodávání mysli mě prostě postihuje pravidelně každý týden. Jinak jsem se měla na podzim moc hezky. S Modrým, s rodinou, s lidmi z Fóra. Dostala jsem dvě růže, byli jsme v kině na Miladě, na Řípu a v Národní technické knihovně. Modrý byl jednou nemocný, na konci září, já přechodila nemoc minulý týden, dá se říct že úspěšně.

Co na sebe ještě prásknout? Můj život se neustále točí v kruzích. Moc teď nesportuji, ale hodně venčím psa. Ráda se toulám po Praze, když jdu z přednášky na vlak nebo autobus. Kvete mi fialka a vánoční kaktus. Hraji na lesní roh. Poslouchám hudbu. Už mám dárky pro Modrého, ale moc se na Vánoce necítím. Snad jen na ty prázdniny, konečně budu mít snad čas na psaní seminárních prací. A taky s Modrým za dva týdny pojedeme do Berlína.

To je z mého života asi vše, co se dá sdílet a je snad trochu zajímavé.

Předsevzetí
Dvanáct týdnů z třetího "roku" uteklo opět jako voda. Dala jsem si tři cíle s několika podbody - dbát o sebe, dbát o ostatní a rozvíjet se. Nesplnila jsem toho tolik jako v předchozích dvou "letech", tedy dvanáctitýdenních blocích, ale myslím si, že plánovat si denní úkoly mě aspoň trochu udržovalo v činnosti. Občas jsem si ale i přesto připadala až příliš nečinně a nehybně, stojíc na jednom místě, neschopna se pohnout. Ale teď se tak naštěstí necítím, jsem vlastně docela uvolněná.

Knižní výzvu určitě zvládnu. Dočítám knížku, která bude v pořadí sedmadevadesátá, poté mám ještě nějaké rozečtené, případně, kdybych nestíhala, sáhnu po Hraničářovu učni, mám to vymyšlené.

Písnička
Objevila jsem velkou spoustu nových písniček a mám chuť se s vámi o ně podělit, ale Vybarvování na to není ten správný článek. Takže nejspíš brzy sestavím nějaký písničkový článek, co vy na to? Prozatím vám doporučuji tuto skladbu, na kterou jsem narazila celkem náhodou a strašně se mi k těm podzimním dnům, kdy chodím do školy a cítím se trochu osaměle a trochu ponuře, hodí.


A jaký byl a je váš podzim? Co jste přečetli? Co stvořili? Cestovali jste? Jak jste se vypořádali se školou či pracovními povinnostmi? Staráte se rádi o domácí mazlíčky? Bojíte se závěrečného zúčtování roku? Těšíte se na Vánoce? Klasicky mě prostě zajímá, jak se máte. 

Děkuji za pozornost a přeji co nejkrásnější víkend!

Komentáře

  1. Tyhle články jsou vždycky tak plné - a ty mi pak říkáš, že bys toho chtěla stíhat jako já! Pff.

    Než se vyjádřím k sobě - trochu mě mrzí ta matika. Já vím, ne každému jde, taky jsem na střední s něčím bojovala, ale neciť se zbytečná. Nechci to házet na tebe - ale ona je matika i o čase. Což u tebe chápu, že ho chceš věnovat něčemu jinému - já ho prakticky věnuju jen matice (a občas fyzice), třeba zítra počítám limity posloupností a půjdu plavat. A když čas dá, napíšu něco na blog. Tedy - není důvod se cítit špatně. (Navíc upřímně, některé věci ze septimy jsou hnusné. Je tam ta nejtěžší matika, se kterou se na střední setkáš, tedy pokud máš podobné osnovy jako já - stereometrie a analytická geometri. Ve čtvťáku je to už takové hraní. To není můj názor, ale názor humanitně založené spolužačky! :D)

    Jinak - přijde mi, že ten čas strašně rychle utíká. Prostě v pondělí začíná desátý týden výuky, čeká mě další velký test - zbylé tři pak přijdou všechny asi během prvního lednového týdne. Měla bych se začít učit teorii, šprtat věty a definice, metody datování a analýzy památek, počítat skripta z mechaniky, programovat... Nechci si stěžovat, on ten výčet zní šíleně depresivně, ale vnitřně se těším.

    A čtu... No, za chvíli se pustím do shrnutí za listopad, moc slavné to zase nebylo. Ale daří se mi udržovat jazyky a tenhle měsíc jsem měla dost fyziky. A dnes jsem si koupila nového Ziburu, už jsem kus přečetla a je zase skvělý. Jen netuším, kdy přečtu knihy, co si přeji k Vánocům - letos netradičně tak, že jsem si přála především ty, které jsem ještě nečetla. A hodně třetích dílů.

    Jinak, doufám, že dáš vědět, jak se ti líbil Berlín. (A budou fotky!) Já moc nefotím - nemám čas, tenhle víkend chci aspoň knihy do článků... Ale slavné to není. Ani nemám nápad či inspiraci.

    Na Vánoce se no, zároveň těším i netěším. Bude to znamenat, že zkouškové bude za dveřmi, ještě více učení. Ale třeba příští víkend bych měla péct a na to se těším, dělám to ráda. (A také je to jedna z mála činností, u kterých mamka uzná, že mi alespoň část jde. Další je obalování všeho možného na Štědrý den.) Ale budu s rodinou, s Rosťou, tak co víc si můžu přát, že? (I když ještě nemám dárek pro jeho rodiče, což bude asi největší problém. Moc si s nimi nerozumím, upřímně.)

    Měj se krásně. Pokud by ses někdy chtěla chvíli toulat v Praze se společností, dej vědět!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tradičně dlouhý komentář!
      Hele, přemýšlela jsem nad tím mnohokrát, jestli tomu chci ten čas věnovat nebo ne. A říkám si, že by mi to určitě pomohlo teď, ale z dlouhodobého hlediska mi ta známka za ten čas vlastně nestojí. A ten stres. Třeba takové limity byly úžasné, v těch žádné nesrovnalosti neexistují. Pro mě je peklo geometrie a slovní úlohy a bohužel o tom z velké části třeťák je. Možná to prostě nějak doklepu, budu mít v těchto oblastech základy a stejně to nejspíš v životě nevyužiju, protože techniku studovat nebudu. Jak to vím? Jednoduše pro ni nemám takový zápal a neumím si představit, že dělám něco dlouhodobě bez zápalu. :)

      Se třetími díly mám problém, protože se k nim často nedostávám. Ale stejně teď nečtu tolik sérií, mi přijde.

      Fotky určitě budou, jak z Berlína, tak z Regensburgu. :)

      Já mám paradoxně už dárek pro Modrého mámu a sestru, ale netuším, co dát svým sestrám a rodičům. :D

      Taky se měj krásně! :) Dám vědět. :)

      Vymazat
  2. Zabiják Anders je zajímavé dílko, musela jsem se do něj začíst asi nadesetkrát, a pokaždé jsem knihu odložila, vůbec jsem se do ní nemohla dostat. Ale po nějaké době se to zlomilo a já se od ní zase nemohla dostat :). Ale to je kniha, jaká je audio, to netuším, já raději ten papír.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On je obecně Jonas Jonasson docela specifický autor. Někdo ho miluje, někdo ho považuje za brakového autora. Já nevím, já mám prostě ten jeho odlehčený, občas trochu černý, ale tak proč ne, humor ráda. Jsem ráda, že to nakonec dopadlo pozitivně! :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky