Nemalé radosti #27

Od posledního článku v rubrice Nemalé radosti uběhl nějaký ten pátek, je tedy asi čas na další sedmero. Musím se přiznat, že jsem článek dlouho odkládala. Děla se spousta věcí - skvělých, radostných, i těch ne tak úsměvných. Ale radostí bylo dost a já, stydím se trochu, jsem článek udržovala v konceptech s tím, že se třeba stane ještě něco, co bych v něm chtěla zmínit. Nějaká větší radost. Nemalá. Inu, takhle to dál nejde. Pořád se něco děje, radosti se hromadí, a když nevyventiluji ty momentální, ztratí se, možná navždycky, někam do zapomnění. Tak jdeme na to.



1) Dodnes jsem nenapsala nic radostného o svých Vánocích, i když byly moc pěkné. Ani nevím, kvůli čemu, ta atmosféra nebyla až tak slavnostní jako v předchozích letech, ale přesto se mi líbilo být doma s rodinou a pak v Ústí s Modrým a jeho rodinou. Měla jsem dost času, ne tolik starostí, hlavu v oblacích a slunce v duši. A samozřejmě jsem měla radost ze spousty materiálních věcí, které jsem dostala (opět jsem toho dostala strašně moc, víc, než bych chtěla nebo než bych si zasloužila, ale jsem samozřejmě vděčná).

Kamarádka B. mi vyrobila zlatonku, nad kterou jsem žasla jako malé dítě (společně s Betty, malým dítětem). A věnovala mi takový ten hrneček, který změní barvu, když do něj nalijete horkou vodu. Doma už teď nepiji z ničeho jiného - jednak proto, že je to moc hezký hrneček, jednak proto, že patří k těm větším a já mám ráda velké hrnky. Jo a ta změna barvy je taky fajn - upozorňuje mě, že bych ten čaj měla vypít teplý. (Studený moc nemusím.) V pátek 22.12. jsem se sešla s Annikou a Mniškou v Praze, bylo to úžasné odpoledne (vlastně i dopoledne) a nabilo mě to pozitivní energií. A Annika mi pak věnovala čaj a Mniška purpuru. Kouzelné. ^^

Bonus v psí podobě.
Od rodiny jsem dostala řadu věcí. Táta nám již tradičně koupil žiletky a sluchátka (takové dárky, které se neztratí, že jo), mamka mi pořídila takové navlékací bačkory, v nichž už mi po večerech u stolu nebude zima, sestra mi věnovala poukaz do knihkupectví a omalovánky s citáty v němčině, které koupila na vánočních trzích v Drážďanech. Dostala jsem pár knížek (o tom jsem mluvila ve Vybarvování), nějaké peníze a taky bonboniéru a oříšky v čokoládě, i když to asi bylo spíš ke svátku. Od babičky jsem dostala ušitý polštář, jeden velký obyčejný a jeden malý s bylinkami. 

I u Modrého jsme vánočně slavili. Modrý mi věnoval nádherné knížky, diář a sešit, z čehož jsem se málem rozbrečela, všechno to bylo tak nádherné... Jeho mamka mi koupila takovou tašku přes rameno, podobnou jako má ona, kdysi v létě jsem jí řekla, že je to pěkná taška a že se mi takové líbí. Modrého sestra nám koupila deku. Plus jsem dostala šampón a višňový sypaný čaj. Takže toho bylo opravdu hodně a já se necítila ani tolik blbě, protože jsem taky pár dárků rozdala. :)


2) Určitě jsem už někam psala, že chodím do autoškoly a jak špatně na tom jsem. V průběhu ledna se to, částečně, zlomilo. Dvoje jízdy byly naprosté utrpení, kdy jsem se jednou psychicky dostala do kritického bodu a jednou jsem se skutečně rozbrečela. Další dvoje jsem si ale celkem užila, byť chyb dělám pořád strašně moc. Potřebovala bych těch jízd víc než čtrnáct, protože se bojím vyjet sama na silnici. Bojím se, že zazmatkuji a někomu ublížím. Řidič nesmí ohrozit ani omezit ostatní účastníky provozu. Inu, uvidíme, co z toho bude. Ale radost z toho, že se učím něco nového a že to snad brzy budu mít za sebou, mám. 

3) Není to tak, že bychom s Modrým měli nějakou krizi. Nebo že by ji měl jeden z nás a projevilo se to na našem vztahu. Ale po Novém roce si náš vztah prošel zase jinačí etapou. Začali jsme se bavit o věcech, o kterých jsme dřív spíš mlčeli, začali jsme pojmenovávat problémy pravými jmény, neskrývat je za abstrakta s tím, že pravý význam tomu druhému dojde. Ale vyšli jsme z toho velmi dobře, snad i posíleně. Pořád čekám, že už konečně, jak mi pořád říká moje rodina, spadnu nohama na zem a že přestanu na Modrém tolik lpět a rozejdeme se, ale vnitřně cítím, že tohle se prostě nemůže stát, ne v blízké době a věřím, že ani v té vzdálenější. Všechny tyhle chvíle, kdy si povídáme o tom, co bychom nikomu jinému nedokázali říct, mě v tom utvrzují. 

4) Vezměme to z jiného soudku: škola. To radost není ani v nejmenším, zvlášť pondělní biologie, úterní chemie a středeční matika. Ale už se uzavírá první pololetí a krátí se doba, kdy na střední budu trávit většinu svého času. Ještě rok a kousek a mám to za sebou a hurá za jazyky a historií. A jak pololetí dopadne? Vykouzlila jsem trojku z matiky a chemie, i když to místy vypadalo spíš na dostatečnou. Legrace je, že z matiky nemá jedničku vůbec nikdo. Co s biologií, to ještě nevím, mám průměr mezi, ale moc se mi nechce se pitvat v trávicí soustavě, takže to asi taky necháme na trojce. Jedinou dvojku mám tedy z fyziky, přičemž tam bych asi při troše snahy mohla někdy dát i tu jedničku... ale to asi není úplně nutné. Z ostatních předmětů jsem prošla, haha. 
Taková normální rodinka.
5) Čím dál tím víc si myslím, že jsem introvert, který je rád zavřený v pokoji s knížkou nebo počítačem. Zároveň ale ráda komunikuji s okolím a v poslední době mi mám pocit, že si rozumím téměř se všemi. Procházela jsem se po Kladně s kamarádem z dějepisné olympiády, se spolusedícím na němčině si čmáráme do učebnic a nadáváme na ranní vstávání, se spolužačkou sdílíme zážitky z cest do Ústí a Děčína za boyfriendy, kteří si jsou až podezřele povahově podobní (introverti, bývalí hokejisté, snad budoucí programátoři, milovníci čínské kuchyně...). Bětuška byla poslední dva týdny nemocná, tak byla doma. Skládala jsem s ní puzzle, fotila certifikát z univerzity, učila ji italská slovíčka a vyslechla si přednášku o tom, co se mi stane, když si nebudu čistit zuby. Do toho mamka měla včera narozeniny a táta začal číst knížku v němčině, kterou jsem mu asi před třemi lety koupila. Doma vládne celkem pohoda. A to říkám i přesto, že tam tak často nejsem. :D

6) Stal se ze mě ptačí hybrid. Už nejsem ani ptáče, ale k sově mám asi taky daleko. Většinou si chodím lehnout kolem půlnoci a vstávám kolem šesté. Těch šest hodin je někdy dost, ale většinou spíš málo. A pak se stává, že zaspávám. V jednom týdnu se mi podařilo přijít do školy pozdě hned dvakrát. Poprvé to bylo úmyslné, protože jsem si řekla, že nemá cenu v pondělí ráno vstávat brzy, když stejně místo biologie máme fyziku se zástupcem ředitele, který je takový srandista a určitě se budou bavit o všem možném, jen ne o tom, proč tam nejsem. Dopadlo to tak, že zástupce pojmenoval Modrého "Knihovník" a všichni si ze mě dělají legraci, inu, proč ne. Podruhé jsem zaspala v pátek - budík mi sice zazvonil v šest, ale já z nějakého nepochopitelného důvodu vstala až v sedm (a ta hodina mezi tím se někam ztratila) a nestihla poslední autobus, který by do školy dojel dřív než v osm. Tak jsem zameškala část fyziky. Alespoň byla ve třídě legrace. 
Jedna inteligentní fotka Betty, které vypadly dva zuby.
7) Mám radost z plánů, které se rýsují nebo se už narýsovaly. Dneska jdeme do indické restaurace a pak do kina na Nejtěžší hodinu (o Churchillovi). Taky budeme Modrého připravovat na zkoušku z matematiky a číst si Harryho Pottera. Příští víkend budeme sledovat druhé kolo voleb a doufáme, že vyhraje Drahoš. Druhého února jdeme na Pragoffest na Mniščinu přednášku o bradavickém erbu. Téhož víkendu se nejspíš sejdu se členkami skupiny z Fóra. Bude se toho dít celkem dost a já se těším jako malá. 

A jaký je zatím váš leden? Co jste už stihli, na co se teprve chystáte? Záleží vám na známkách? Chodíte rádi do kina? Na čem jste byli naposledy? A co vy a indická kuchyně? Co vy a vánoční dárky? Co vy a auto(škola)?

Mějte se krásně! Zde vás výhledově čeká článek o Hordubalovi, lednové Vybarvování a článek plný haiku a fotek z ledna. Tolik k blízkým plánům. Ahoj!

Komentáře

  1. Jéé, máš podobného psa, jakého jsme měla já, je to bišonek nebo boloňák? Do autoškoly jsme nechodila a ani nechci, pokud to někdy v životě nebude nezbytně nutné, bojím se toho a jsme hrozně nešikovná, co se týče technických věcí a ani nevím, kde je pravá a levá xD Můj leden je zatím ve znamení plánování a balení do Anglie, občas mě přepadne strach a úzkost, jestli to tam zvládnu, ale snažím se s tím bojovat. Teď bych už měla jít od počítače a dobalit kufr :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to maltézský psík, ale oni jsou si všichni ti malí bílí podobní. :D
      Držím ti palce a ať se ti v Anglii líbí! ♥

      Vymazat
  2. Ten klíč je nádherný! :-)
    Já ti držím palce s autoškolou, já ji dala na poprvé a bála jsem se také. ALe pčokej jak se budeš bát až budeš v autě sedět prvně oficiálně bez instruktora, to jsou teprve bobky :-D Podle mě se stejně člověk naučí řídit až po autoškole...:-D
    Co se přítele týče, ono to dopadnutí nohama na zem přijde, ale nemusí to znamenat konec vztahu, jen už ho budeš vnímat reálnějc, jsme s přítelem 4 roky a už rozhodně nejsem naivní a znám ho, ale stejně ho miluju...:-) A to je to nejlepší! :-)
    A co se školy týče, já loni "zrušila" UKčko a šla sice "jen" na VOŠ, ale jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Všechny zkoušky už mám, z většiny jedničku, jednu známku ještě nevím a jednu mám za 3 a jsem z ní nadšená, protože to bylo HTML a mně se to v půlce zavřelo a neuložilo, takže jsem během 20 minut zvládla udělat takovou část, že mi to bylo uznané, jsem na sebe za tu trojku vlastně hodně pyšná! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný komentář! :)
      To říkají všichni - s tou autoškolou. Problém je, že já se asi pak budu bát řídit a to nemusí být úplně ideální. :D Děkuji i za inspirativní slova ohledně vztahu :) A v neposlední řadě gratuluji ke zkouškám. :D

      Vymazat
  3. Moc hezký článek - rozesmutňují mě na něm jen takové ty detaily, jako že já ti svůj dárek dát nemohla a nejela jsem s vámi na to setkání a tak, víš. Jednou jsem měla šanci být malou součástí tvých Nemalých radostí a zrovna se to zkazilo.
    Tvoje činnosti už nekomentuji, byla by to nuda. To, že toho stíháš hrozně moc, ti píšu pořád, a ano, občas mě to dohání k šílenství, protože když si stoupnu vedle tebe, jsem jen takové neschopné malé nic. Tentokrát jsem na tom ale o něco málo lépe než dříve, protože jsem si aspoň vyřešila dilema ohledně vysoké školy a poprvé v životě jela trolejbusem.
    K tvým otázkám: Na známkách mi záleží, i když teď v oktávě už vlastně nemusí, stačí, aby mě pustili k maturitě, a tak hrozné známky nemám z ničeho, dokonce ani z biologie a fyziky, posledních dvou přírodních věd, které mi zbyly. Kino ráda nemám, ani popcorn, vlastně mám z kina ráda jenom nachos se salsou, a to se v té tmě jí dost špatně. Nevím, kdy jsem posledně byla v kině, ale pamatuji si, že jsem na sebe právě vylila tu salsu. Indickou kuchyni mám překvapivě dost ráda, v Písku znám jednu skvělou indickou restauraci (jasně, víc jich tam asi ani není), kde mají hustý mangový džus. Mají v té vaší taky mangový džus? Třeba ho mají ve všech indických restauracích. K Vánocům jsem toho dostala mnohem víc, než jsem čekala - doma si totiž každý rok říkáme, že si navzájem nebudeme nic kupovat, ale nakonec si vždycky něco koupíme. Já letos dostala třeba kabelku a dvě balení fix a kilo kyselých bonbonů, a od kamarádky jsem dostala anilinky, což je asi nejbáječnější dárek za poslední extrémně dlouhý čas. Já chtěla dárky nakoupit ještě těsně před Vánoci, jenže to jsem už byla nemocná a nevyšlo to. (Vlastně zatím na tyhle Vánoce vzpomínám moc nerada a nevím, jestli se to někdy změní.)
    Do autoškoly nepůjdu. Aspoň ne v dohledné době, třeba se mi někdy změní názor a budu chtít nebo potřebovat jezdit autem, ale zatím to rozhodně nechci podstupovat. A lidi se mě ptají, kdy budu dělat autoškolu, a já je jemně posílám do háje, protože po celou dobu svého dětství jsem zvyklá žít bez auta a ačkoliv mám změny ráda, zrovna tohle vědomě měnit nechci. Nicméně chápu, že někteří lidi prostě auto potřebují a řídit umět musí, takže to nemyslím jako univerzální negativní postoj k autům nebo tak. Prostě... ať si svět řídí auta, já radši chodím pěšky.
    Hrozně se mi líbí ta vaše rodinná fotka. To je z toho domu, který zevnitř vypadá jako zámek, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, rodinná fotka je z babiččina obýváku. :)
      Já mám nachos radši se sýrovou omáčkou a vlastně ani není takový problém to jíst, jen je mi pak líto, když mi zbyde omáčka a ne lupínky, protože samotná je sice taky skvělá, ale není to ono. :D
      Děkuji za vřelý komentář! :)

      Vymazat
  4. Jak jsem na vysoký, tak už známky vůbec neřeším. Důležité je, aby se tam objevilo Zetko nebo Zkouška. Jestli to bude za jedna, dva nebo tři, to už mě příliš netrápí. Mé cíle na první měsíc jsou celkem jednoduché. Zvládnout zkouškové a zkusit u toho nepřibrat, protože stres ve mě evokuje chuť na čokoládu. Snažím se to potlačit a místo toho zobat něco zdravého. :)
    Autoškolu jsem dala až na podruhé, nikde se tím nechlubím. Předjela jsem moped na plné čáře, kde by to udělal opravdu každý. Když pán na mopedu jel asi 20 km/h. Nevadí.
    Do kina se tento rok moc těším, má vyjít hrozně moc skvělých filmů a co si budeme. Těším se hlavně na Grindelwalda, žejo :D :3
    Tvé radosti byly zase pro jednou moc příjemné počtení:)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych potřebovala zobat něco zdravého. Ale o Vánocích to bylo hrozný a teď v lednu vlastně ještě taky - všude samý zbytky cukroví, čokolády ze stromečky a bonbóny. :D
      Taky se na Grindelwalda těším. ♥

      Měj se krásně a těším se na nějaký tvůj článek. ;) :D

      Vymazat
  5. Páni, na těch fotkách si uvědomuji, jak ten čas letí, vždyť je to docela nedávno, kdy byla Betynka úplně maličká....

    V lednu jsem stihla akorát pracovat, jsem ráda, že to tak nějak dávám, z čehož vyplývá, že škola mě ud dávno nebere, maximálně v rovině synátorů :). V kině jsme byli naposledy na Star Wars. Jako dárek jsem dostala zaplacený kurz kreslení pastelem, na ten se moc těším. Indickou kuchyni si přeji ochutnat už dávno, ale moc příležitostí tu opravdu není. A autoškolu nemám, protože se jako těžký migrenik bojím, že mě přepadne v půli cesty záchvat. Takže asi tak :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, ten kurz bude určitě zajímavý. Těším se na nějaký článek o něm. :)
      No jo, letí to. Taky si pamatuji ten článek, když se Betty narodila a já z toho měla velkou radost. :D

      Měj se krásně a díky za komentář!

      Vymazat
  6. Známky neřeším (ale kdyby tě to zajímalo - mám zatím dvě B - a ano, mamka se už ptala, jak to máme s prospěchovým stipendiem, že jsem šprt... no... :D). Autoškolu jsem vynechala - a stále ji odmítám. Prostě ne, bojím se, stejně bych nechtěla jezdit... A stejně bych ani neměla kde jezdit - do Prahy je to lepší vlakem, o víkendu je to naprd. A bez jízd to člověk zapomene, jak se to stalo mamce.

    Do kina - jdeme na Tondu Blaníka! Ale ještě chceme teď někdy do Národního divadla - dostali jsme od mých rodičů poukaz, jen si musíme ještě vybrat, na co vlastně půjdeme. Vypadá to zatím na nějakou činohru. :) Jinak Vánoce byly fajn - hodně knih, taška na kolej, peníze (v eurech, aneb pojede se do Primarku, ale asi si tam letos propašuju i knihkupectví :D), hodně ponožek a uranová sklenice (od R. O:)).

    Jinak leden byl celkově fajn - mám zkoušku, ze které jsem se nejvíc bála, učím se na dvě, co mám příští týden. Přecházím na nový diář, trochu čtu, proklínám svoji neexistující kondičku, ale už víme, že s R. si dáme v létě ideální stejný tělocvik - badminton. Snad na nás zbude nějaké volné místo v čas, který narveme do rozvrhu.

    Měj se krásně! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně dneska přišla nabídka na nějakou práci (kterou nevezmu, rpotože jsem student, že jo :D), ale kdybych už měla po škole, možná bych o tom uvažovala. A tam řidičák chtějí. Takže to snad není tak nesmyslné, dělat si to. Jen doufám, že to zvládnu. :D

      Užijte si kino i divadlo. Já bych Modrého taky chtěla někdy zatáhnout do divadla, ale nějak nevím na co a kam. :)

      Uranová sklenice? :D Není to nebezpečné? :D Doufám že ne!

      Držím palce se zbytkem zkoušek a taky se měj pěkně! :) ♥

      Vymazat
  7. Páni, tolik let jsem mimo z blogového světa a nemalé radosti stále fungují. A z tebe, malé, rozverné a plaché dívenky se stala žena, která se všemu dokáže postavit a ještě se nad hořkosladkým pousmát. Mrzí mě, že jsem přišla tak pozdě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, Luné, ahoj! ♥ Nikdy není pozdě přijít nebo odejít. :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky